…nebyla to jen obyčejná hlava…

…byla to hlava Leninova! Ano, tušíte správně. A kdo netuší, tak vám to beztak prozradím. Cílem našeho dalšího sibiřského výletování bylo hlavní město Burjatské republiky Ulan-Ude, dříve zvaný Verchneudinsk, město nad ř. Uda.

Středa 7.11. 17:10 moskevského času. 22:10 času irkutského. Teplota vzduchu minus 10. Vlakové nádraží je zahaleno mrazivým oparem smíchaným s vlakovým dýmem. Na peróně chodí mladí, staří, děti, starci, oškliví, hezcí, čistí, špinaví. My se řadíme mezi ně. Jsme tu ze stejného důvodu, abychom se přepravili do Ulan-Ude. Tam vlak končí. Jedeme pouze lokálkou, která zatím urazila „pouhý“ jeden den. Na vlakovém nádraží se stírají veškeré sociální rozdíly – vlak v Rusku totiž představuje základní dopravní prostředek na překonávání dlouhých vzdáleností, a proto tam můžete potkat opravdu kohokoliv.

Před každým vagonem stepují v modrých pláštích „děžurné“. Kontrolují jízdenky. Datum. Čas. Jméno. Číslo pasu. V pořádku. Můžete vstoupit. Máme lůžka hned u vchodu do lůžkového prostoru (pozn. doporučení: pokud budete jakožto cizinci – na nádraží na to mají čuch, ani nejlepší ruštinou je neoblafnete, protože když ukážete pas, vše se provalí – cizinec!! – kupovat jízdenky, dejte si podmínku, že nechcete u záchodů ani odpadků – „ni u tualeta, ni u musora“). Máme jízdenku „platskart“ – cca 50 lůžek v jednom vagonu, jeden obrovský otevřený prostor. Soukromí máte, ale kupé se zavíracími dveřmi to není…avšak to nám nevadilo, osobní dokumenty a peníze schraňujete pod polštářem pod hlavou. Kupé jen pro zhýčkané zbohatlíky:-P (je cca dvojnásobně dražší než platskart a je se stejnými službami, tzn. s ložním prádlem, polštář, deka a parádní měkká matrace – lepší, než kterou jsme měli na začátku našeho pobytu na koleji).

Uléháme ke spánku něco málo po 11 (po baletu, který jsme ještě večer absolvovali nás bolí těla jak psy, ale když se můžete natáhnout na měkké podložce, tak jste spokojeníJ). Vlak ujíždí noční krajinou. Občas někoho zaslechnu, jak si jde pro horkou vodu ze samovaru. V 6:00 mě budí Marijke a Ducha (naše korejská kamarádka) jako posledního člena ve vagónu. Dobré ráno! Máme půlhodiny do konce. Vstávat. Svléci povlečení, odevzdat, posnídat sušenku a v 6:30 vlak zastavuje na nádraží v Ulan-Ude. Tak jsme tu, holky!!

P1170259a

Ještě ale nejsme v úplném cíli – teď musíme najít hostel. Mapa v Lonely Planet mě zklamala, ztratila jsem se hned po 10 metrech po výlezu z nádraží. Co by to ale bylo za dobrodružství, kdybyste se neztratili…že?J No takže jsme vylezli na špatné straně nádraží…jediný možný způsob, jak se dostat přes koleje byla nejbližší lávka (jak jsme později zjistili, byla pouze pro personál), ale dobře to dopadlo. Pak jsme si obešli celé náměstí Sovětů a po půlhodinové procházce v mrazivém ránu jsme dorazili do hostelu Ulan Ude Travelers House…můžeme pokračovat ve spánkuJ V půl 8 po nás nikdo nemohl chtít, abychom byly vzhůru…v zimním Ulan-Ude se totiž začíná žít až kolem 11. Z čistě praktického důvodu – je zima.

Cesta kolem světa

Hostel vede mladej týpek Denis s manželkou. Mají jeden obrovský byt, který přestavěli na hostel. 2 pokoje pro „backpackery“, jeden pokoj pro něj s manželkou. Obývák pro všechny. Kuchyň pro všechny. Byl to první Rus, který mluvil plynně anglicky. Thumbs up! Bydlení v takovém hostelu fungovalo na plné důvěře. Nepředkládali jsme žádné dokumenty o naší identitě (to už se mi asi v RUSKU nikdy nestane). Platili jsme až když jsme měli náladu. Nikdo nikam nespěchal…upřímně jsem z toho byla v šoku. Po několikaměsíčním omezování základních práv a svobod jsem měla pocit, že se na pár dní mohu nadechnout.  Nemusím se dožadovat, zda mohu projít bez „propusku“, zda mohu přijít po půlnoci. Zda se mohu napít vody či uvařit čaj. Ihned jsme se tam cítili jako doma a posezení v křesle v obýváku s knihou o Burjatsku či Bajkalu jsem si náležitě užívala.

Během 4 dní, co jsme tam strávili, jsme se setkali s 8 mladými lidmi, kteří cestovali po Transsibu. Holka z Chille. Pár z Anglie. Holka z Kanady (původem Filipínka) a Fin, kteří se potkali před několik lety v Africe a teď se domluvili, že spolu pocestují kolem světa. Kanaďanka cestovala sama do Finska, kde nabrala Fina, aby spolu mohli nasednout na Transsib. A poslední den přijela holka z Irska a pak dvě Angličanky. Všichni měli stejnou počáteční trasu. Nástup v Petrohradu na magistrálu. Pak se zastávkami v několika městech (všichni se stavěli v Irkutsku, odkud si udělali výlet na o.Olchon) pokračovali do Ulan-Ude. Tam (nebo v Irkutsku) si zařídili vízum do Mongolska a z U-U pak cestovali do Ulan-Baataru a dále za teplem. Peking, Japonsko, Nový Zéland či Austrálie a dále kolem zeměkoule. Všichni si dávali cestu kolem světa…a co na to Willi Fog?

Bylo to hodně zvláštní. Potkat lidi z civilizace. A ještě většinou po několikatýdenním putování vlakem. (někteří cestovali ještě déle, než se dostali na magistrálu). A ti z civilizace byli překvapení, že nás (studenty v Irkutsku) potkávají – že potkávají stejné blázny jako jsou oni. Povětšinou měli s Rusy dobré zkušenosti – je to prostě jen o tom, jak v té či oné zemi k místním domorodcům přistupujete.  Respekt a pokora jsou důležité. Ačkoliv to není někdy úplně jednoduché ten respekt projevovat…když ho neprojevují ti domácí…

Ulan-Ude

Je hlavní město Burjatské republiky. V Západním Zabajkalí, na pravém břehu řeky Selengy, při ústí do ř.Uda. Ulan-Ude je v nížině, kolem můžete vidět pohoří Chamar Daban a Ulan-Burgasy. Dříve město neslo název Verchneudinsk (od 1666 do 1934)). Město profitovalo zejména z polohy, bylo součástí čajové stezky z Číny.

Město se skládá ze dvou částí – dolní a horní. Dolní město je historická část, s nákupní zónou (ul. Arbatská – parodie na moskevský Arbat), pravoslavné kostely. V horním městě dominuje sovětská zástavba a především náměstí Sovětů s největší hlavou Lenina na světě. A jelikož je v Burjatské republice, musí mít burjatský rys…je šikmooký.

P1170268a

Hned vedle náměstí stojí nově zrekonstruované Divadlo opery a baletu ze stalinistické doby. Sovětské symboly, revoluce, Lenin – to vše na stropní výzdobě chodeb i hlavního sálu. A Leninovo heslo překrásně zrenovované: „Umění patří všem. Musí zakořenit i vnehlubších vrstvách pracujících skupin.“ V divadle jsme shlédli  Labutí jezero. Kdyby ruské publikum nebylo tak nevychované a nemluvilo po celou dobu baletu, zážitek by byl lepší. Ale přesto pěkně zatančené. Sice baleťáci byli hotoví princové jasoňové, ale co už…nikdo není dokonalý! Nečekejte, že v Ulan-Ude budete ohromováni pamětihodnostmi. Strávit v něm ale jeden den je příjemné. Je to taková velká vesnice, ačkoliv má skoro stejně obyvatel jako Irkutsk, má naprosto odlišný charakter. Cítíte tam takový burjatsko-mongolský buddhistický klid…

Pokud vyjedete maršrutkou 97 nad město, k buddhistickému Rinpoche dacanu, otevře se před vámi parádní výhled na celé Ulan-Ude (až tehdy spatříte, že to je velké město). Rinpoche dacan představuje jeden z burjatských chrámů tibetské větve buddhismu (tzn. služby se zde vedou v tibetštině a všeobecně uznávají tibetské učení buddhismu). Dacan je nově postavený, ale jeho návštěva stojí zato.P1170416a

Ivolginský dacan. Tak se jmenuje nejvýznamnější buddhistický chrám v Rusku. Zase se tam dostanete maršrutou, ovšem ne tak lehce. První maršrutka vás odveze do Ivolginsku. Tam čekáte na maršrutku přímo k dacanu. Jak dlouho čekáte závisí na tom, jak rychle přijede váš vůz. Jízdní řád není. Zastávka spočívá v hloušku lidí, kteří netrpělivě stepují u zasněžené silnice. Sněží. Mrzne. Už to lepší nebude… všichni tam čekají se stejným očekáváním. Až budou odvezeni ke chrámu, budou moci vzdát holt lamovi Itegilovi a podstoupit rituál obcházení kolem chrámu a otáčení cylindry a obcházení suburganů. Po příjezdu si rychle uvědomíte, že je to místo opravdu centrem. Centrem turismu. Stánky, bábušky, stánky s buddhistickými cetkami. Za focení musíte zaplatit. Sorry, neplatím. Takhle si „lamové“(buddhist. mniši) přivydělávají na živobytí. Při vchodu do areálu ovšem zapomenete na suvenýry a platby a můžete se oddat rozjímání a planění tužeb při obcházení rituálních míst. V centru areálu dacanu stojí centrální chrám, Chrám Hambo Lamy Itigilova, ve kterém se uchovává tělo lamy Itigilova. Ten před smrtí vyslovil přání, že chce být pohřben v pozici, ve které zemře. Zemřel v pozici lotosového květu. V r.2002 byl exhumován a k překvapení všech jeho tělo bylo zachováno, nerozloženo. Chlupy na těle prokazovaly aktivní růst. Proto ho všichni Buddhisté začali uctívat a sjíždějí se za ním z celého světa. Tělo je vystavováno jen šestkrát do roka. My ho tedy neviděli, ani dovnitř chrámu jsme se nedostali.

Vedle hlavního chrámu je další, menší. A nám se povedlo dostat se na jeden obřad – Očištění. No…jak to jen říct. Nebyli špatní, to nemohu říct. Ačkoliv provedli všechny možné předobřadní rituály, jejichž význam jsem ještě nestačila zjistit. Zapálení svíček, poklonění se Buddhovi a obrazům Lamů, přinesení jakéhosi jehlanu z vosku, který ke konci motlitby odnesli a odhodili kamsi do závěje atd., na jedno zapomněli – vypnout mobilní telefony. V průběhu obřadu (uprostřed motlitby) ten či onen lama volal svému příteli lamovi (no byli to pěkný lamy), o čem hovořili, nevím. Mluvili tibetsky nebo burjatsky. Přesto na konci obřadu (po hodině a půl) jsme se očišťovali a přivolávali k sobě energii. Myslím, že jsem energii nasála. Bylo to zvláštní…Kdyby tam pořád netelefonovali, možná bych jí přijala ještě více. P1170503a

6 km od Ulan-Ude pak uprostřed lesů, se na opuštěném místě nachází Etnografické muzeum. Jestliže u Irkutsku je Etnografické muzeum Předbajkalí (Talcy), pak u Ulan-Ude je představen život v Zabajkalí. Kromě domečků si tam také zajdete do maličké zoo, kde si můžete prohlédnout velblouda (ano, velblouda…kdysi to bylo jedno ze zákaldních domácích zvířat, které Burjati chovali…to si asi nejspíš přinesli z Mongolska), jaka, vysokohorskou krávu, červeného vlka či pořádného méďu. Kromě velblouda, všechny tyto živočichy můžete potkat ve volné přírodě u Bajkalu či pouze v Burjatské republice.

Z U-U jsme odjížděli v neděli 11.11. po poledni. 7hodinová cesta přes den vyžaduje hodně jídla, trpělivosti a knih. A her, ale když je s vámi nikdo nechce hrát, tak s tím stejně nic nezmůžete. Aneb jak se izolovat od lidí – nacpat si sluchátka do uší a psát smsky. Ach, jak já nenávidím současný trend svých vrstevníků…jsem asi divná.

Když se ve vlaku trochu pospíte, můžete se dobré tři hodiny kochat pohledem na Bajkal. Mráz skutečně vytvořil divy, omrzlá stébla trávy, vyrvané ze země kořeny stromů. Z vody stoupá pára. Na břehu občas zahlédnete lidské stopy v místech, kde byste je nečekali. Šest hodin. Začíná se stmívat.

Jezero osvětlené zapadajícím slunkem je skutečně překrásný zážitek. Chci to vidět znovu a znovu. Bajkal, má droga. Vlak tiše ujížděl místy, kde můžete potkat i medvěda i vlka. Není to krásné, že taková místa stále na zemi existují??

 

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s