Rok 2012 je u konce…

Máme tu 3. ledna, po několika dnech strávených mimo kolej jsem se opět vrátila do svých starých zajetých kolejí…mám tedy čas k tomu, abych se pokusila o resumé toho, co mě za uplynulé měsíce potkalo tady, na Sibiři.  Začneme ale pěkně od začátku…co se dělo před odjezdem a na cestě sem…

30.8. Hugo. Brácha, Srnka a Čikory. Pivo. Smutek.

31.8. Antoš. Poslední pivo. Poslední pořádný český jídlo. Přátelé. Smutek. Kufr. Bat. Loučení. Smutek byl přehlušen mou opilou nostalgií.

1.9. Kocovina. Loučení. Cesta k babičce. Loučení. Poslední večeře doma. Dobalování. Zoufalství, že budu mít nadváhu (a taky že měla…). Poslední spánek v domácí posteli. Stálé přemítání nad otázkou: „Co jsem to provedla? Proč odlétám do toho zadku světa? (to jsem ještě nevěděla, že realita je jiná) Zuzanko, ty jsi bláznivá!, pomyslela jsem si. Přesto si ale pamatuji, že jsem usínala mnohem klidněji než když jsem odjížděla na Erasmus do Litvy. Asi mi už tehdy v podvědomí cosi napovídalo, že to všechno bude dobrý.

2.9. Brzké odpoledne. Odlet. První náznaky, že moje rozhodnutí bylo správné. Chlápek na letišti se na mě usmívá (přesto mi ale nepovoluje nůžky do letadla…sakra, amatérská chyba se opět opakuje! První byla v Moskvě. Tam mi zabavili můj drahocenný „švýcarák“. Dávám se do řeči s paní, která pracuje v Českém centru v Moskvě.  Jo, bude to dobrý.

3.9. Ráno. V nebi. Pode mnou šíré pláně, po kterých se rozbíhají široké řeky, lesy. Prázdno. Klid. Svítá. Nádhera!  Zážitek, který si budu pamatovat navždy. Blížíme se k Irkutsku. Nemůžu uvěřit, kde to jsem. 7 000 km jsem přeletěla za několik málo hodin. Po přistání je to jasný – jsme v Irkutsku. Jsme na Sibiři. Rok před námi. Uf.

A pak už jsem se jen seznamovala, poznávala, užívala Irkutsk, Bajkal, okolí. Zde vám nabízím přehled toho nejzajímavějšího (nejkurióznějšího)

  • Zažila jsem babí léto s dvacetistupňovými teplotami.
  • Zažila jsem suchý podzim. Pršelo nám tolikrát, že na jedné ruce spočítáte. Ano, neuvěřitelné.
  • Pochopila jsem ruský systém dopravy – žádný není.
  • Pochopila jsem, že v Rusku je největší obrana útok. A že se znalostí ruštiny se jde do boje snadněji.
  • Zažila jsem úchvatné východy slunce.
  • Navštívila jsem místa, o kterých si i mnozí Rusové mohou nechat jen zdát. Bajkal je super! Má to tu své kouzlo – za prvé je mrtvá sezona, za druhé tu nikdy davy turistů nepotkáte. A to se mi líbí!

Bylo tu také několik poprvé:

  • Poprvé jsem zažila sníh již 11. října. Ano, neuvěřitelné (ovšem ne neobvyklé!)
  • První tuhý mráz. Největší zima svého života. 22.12. -39°C ráno. Přes den -30°C, pocitově ovšem -39°C. Ano, neuvěřitelné.  Ale ne naposledy…v lednu a únoru se vrátí.
  • Poprvé jsem tančila balet.
  • Poprvé jsem vyučovala češtinu. A potkala lidi a jejich rodiny, se kterými bude těžké se loučit.
  • Poprvé jsem slavila Vánoce jinde než doma. O Vánocích a posledních prosincových dnech dále.
  • Poprvé jsem oslavila Silvestr jinde než v Čechách. Neměnila bych.

Setkala jsem se s lidmi, bez kterých by mé irkutské začátky byly mizerné a probíjela bych se ruským nepřehledným životním systém dlouho…a možná bych se jím ani dobře neprobila.

  • Marijke. Moje spolubydlící. Poklad, pro který jsem se nemusela potápět v Bajkalu. A samozřejmě další studenti tady. To je dlouhá historie:-)
  • Julija. Vyučující češtiny. Pomohla nám v začátcích bydlení na koleji.
  • Pan Péťa. Důchodce, ochranka na koleji. Bez něj by příchody na kolej byly fádní a mračné. Je to podpora, která vás dokáže rozesmát a pustí vás na kolej v libovolnou noční či ranní hodinu). Jen škoda, že si stále myslí, že jsem z Československa…
  • Stjopan. Baletní pedagog. Bez baletu by tu nebyla taková zábava a hlavně bych byla o několik kilo těžší.
  • Paní recepční v baletu. Jsou to prostě tři dny, kdy se ohromně těším, až je uvidím.
  • Holky z hodin bulharštiny. Bez našeho společného trápení bych se cítila, že mi tu jde úplně všechno. Nene, testy z bulharských slovíček za 5 (a dále neznámkováno) nejsou lichotivé…
  • Tais a Maxim. Žáci na hodinách češtiny. Skvělá děcka. Nebudou mi chybět, protože v srpnu přijedou oni za mnou.
  • Dmitrij. Můj další žák. Díky němu nezapomínám, jaké to je cestovat v autě. Díky němu jsem poznala lékařskou rodinu. A díky němu jsem poznala pravý irkutský underground. Haha, irkutský klub motorkářů v garážích za městem, u letiště. Dobré procvičení ruského slangu, který není mojí silnou stránkou. Proto je třeba bedlivě naslouchat…
  • Můj fiktivní ruský přítel, díky kterému jsem přelstila jednoho anglického kamaráda. Můj sarkasmus byl silnější než jeho.

To je jen zlomek toho, co jsem v Irkutsku zažila. Sledovali jste ale mé zážitky postupně, takže co jsem sem nenapsala, vyčtete z předchozích příspěvků. Zkrátka a dobře, mám pocit, že jsem si tu vytvořila příjemné podmínky pro roční život. Jsem ráda, že jsem tuhle bláznivou cestu uskutečnila a jsem ráda, že mi tato krasojízda po překrásných místech sibiřských ještě nějaký čas potrvá.

Reklamy

2 thoughts on “Rok 2012 je u konce…

  1. Zuz, čte se to pěkně a jde z toho cítit, že se ti tam líbí a že si další půlrok užiješ možná ještě víc! Jako vždycky je to o lidech, které potkáš 🙂 Posílám pozdravy na dalekou Sibiř, užívej si tu krasojízdu. Mně se po Petrohradu stýská čím dál víc. Každý den se mi o Rusku zdá 🙂 Dnes jsme jeli do Ulan-Ude 🙂

    1. Jojo, na lidi tady mám štěstí. Děkuju za přání! Přeju Ti, aby se Ti ty sny proměnily jednou ve skutečnost a třeba opravdu jednou do Ulan-Ude pojedeš:-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s