Vladivostok, město, kde koleje končí v moři….

Cesta do Vladivostoku byla velice rychlá…a, abych tak řekla, pro naše peněženky nenáročná, rozuměj: nepotřebovaly jsme téměř žádné jídlo. Proč? Protože jsme se rozhodly, že v noci budeme spát (na rozdíl od jiných nocí ve vlaku). A v noci tedy nebudeme jíst. Musely jsme si jen koupit něco na véču a na snídani.  Vlak jel  15 hodin, a to pro nás, které jsme přežily 3 dny ve vlaku,  bylo, jak už asi tušíte, jako mrknutí jedním ospalým okem.  Na cestě z Chabarovsku jsem si začala pořád více uvědomovat, jak daleko od domova jsme – že je mezi námi rozdíl ne 8, ale už 10 hodin, a že poprvé v životě uvidím Tichý oceán (tedy, Japonské moře, ale to se taky počítá,ne?).

Na území města jsme vjeli něco málo po deváté hodině. Před desátou jsme vysedaly na konečné stanici vlaku Chabarovsk-Vladivostok. Všichni vystupovali…nikdo nepokračoval dále…

Když jsme se blížili do cíle, zaujala mě okamžitě jedna věc (….no vlastně dvě věci). První byl opět východ slunce (na ty já si tady v Rusku potrpím ). A druhá věc byl netypický reliéf města. Po pravé straně jsme z okénka hleděly na rozsáhlou zamrzlou vodní plochu, kde se sjížděly hromady aut, vylézali z nich rybáři a usedali k denní rutině (či hobby) – později jsme zjistily, že ta voda nebylo jezero, ale jeden z mnoha mořských zálivů. A po levé straně jsme viděly kopce, na nich (i pod nimi) paneláky a nízké bytovky. V pozadí se vyvyšovaly hory. Prostě to tam nebyla žádná placka jako v Irkutsku. Můžu říct, že Vladivostok je město sopek („sopka“ v rj znamená nejen sopka, ale taky kopec – jak jsem tak vytušila, spíše skalnatý kopec).

Už ve vlaku jsem musela pronést první „wow“ nebo hezky rusky „kljovo“. Druhé „kljovo“ mi z úst vyšlo po vystoupení z vlaku, kdy jsme stály na nadchodu a hleděly jsme na vlaky naštosované jeden za druhým na kolejišti pod námy –  za kopci a domy se rozléhala modro-růžovočervená obloha, díky vycházejícímu slunci.  Teplota se pohybovala několik stupňů pod bodem mrazu.  Tady se nám bude líbit. Jaro za námi přišlo ještě dřív, než jsme samotné čekaly:-)

Jarní procházky Vladivostokem a „objevení Ameriky“

První den jsme strávily ve společnosti manželky (Olgy) jednoho našeho hostitele (Ilji). Opět jsme bydlely přes couchsurfing…první den jsme měly extrémně krásný počasí, slunce svítilo, hřálo. Bydlely jsme nedaleko od vyhlídky na město, tak jsme se vydaly tam. Odtud jsem poprvé nasála energii, tempo a zároveň pocit odlišnosti tohoto přístavního města. Moře, přístav, ostrovy, hory. Nové mosty poukazující na neustálou modernizaci města a nejspíše přibližování se k vyspělému světu dále přes moře. Oba dostavěné v létě loňského roku. Vojenské lodě, které jsem viděla doposud jen na obrázcích…jsou opravdu velký a vypadají nebezpečně).

Nad vyhlídkou stojí nové sousoší Cyrila a Metoděje. Zpočátku jsem na ně koukala jak zjara…co tihle dva tady dělají? Dyť ti ani neznali, kde je Rusko, natož pak nějaká země za Uralem…Ano, slovanští věrozvěsti v 9. století skutečně nepodnikli dobrodružnou cestu na Dálný Východ (Konstantinopol a slovanská Evropa jim stačila – i tak nachodila i dobrou řádku kilometrů). Jejich sochy jsou tu jako symbol toho, že i do takové dálky jako Vladivostok se dostalo křesťanství. Do města na pobřeží Tichého oceánu, u hranic s buddhistickou Čínou a přes moře přátelící se s šintoisticko-buddhistickým Japonskem. Sami se podívejte na mapu a uvědomte si, jakou štreku z Kyjeva přes celé Rusko museli urazit pravoslavní misionáři…

Pak jsme se v rámci naší vycházky vyšplhaly na kopec nad vyhlídkou a tentokrát jsme mohly pohlédnout na druhou stranu města – na zamrzlý záliv, kde mladí či staří rybařili, procházeli se po ledu a odpočívali. Dále pak se před námi otevřel výhled na sídliště plná paneláků, a rovině, na dalších kopcích. Opravdu vysoký paneláky (hodně novostaveb) všude, kam jen oko dohlédne…nad městem se pak rozléhá (bývalý?) kamenolom…

Poté, co jsme se z ptačí perspektivy seznámily s městem, zamířily jsme dolů, do centra města. Resp. na nábřeží, ze kterého se po „Arbatu“ dostanete na ulici, která vede na náměstí revoluce a do přístavu. Ještě ale abych se vrátila k tomu Arbatu – je zajímavý, jak ve všech sibiřských městech, které jsem doposud navštívila mají nějaký Arbat (připodobnění k moskevskému Starému Arbatu). Jsou to pěší nákupní ulice, na které se uskutečňují všelijaké pouliční merendy – zpěváci, herci, malíři. Jako v Moskvě, ale, samozřejmě, v menším měřítku. No takže jsme tedy byli na nábřežní promenádě a využily jsme slunečného počasí, navíc bylo téměř bezvětří, a trochu jsme si poblbly na ledu. Zamrzlé moře. SuperJ A okusila jsem, že mořský led je skutečně slaný…není led jako led – ano, objevila jsem Ameriku!…to berte prosím s nadsázkou, nejsem úplně blbá. Ale kdo může říct, že ochutnal přírodní slaný led?

slaný led

Večer jsme se vychystaly na poznávání nočního Vladivostoku, rozuměj – šly jsme na pivo. Potkaly jsme se s mými a Evinými budoucími hostiteli (rozhodly jsme se tak z jistých důvodů) v naprosto neruské hospodě, s neruskými lidmi a vyčkávaly jsme příjezdu naší kamarádky, která přijížděla z Irkutsku (nemohla jet s námi hned od začátku, protože měla problémy s prodlužováním víza…joo ruská byrokracie opět ukázala svou pravou tvář. Při takových situacích nezapomínáte, že jste v Rusku). Přijela něco málo po půlnoci. Už jsme kompletní:-)

Další dny jsme poznávaly město pěkně zevnitř. Prošly jsme si centrum, Arbat, náměstí revoluce a okolní proplétající se ulice (čtvrtý den už jsme bezpečně znaly, kudy, jak a kam dojít – to vše bez mapy..heh, vlastně teď přemýšlím, proč jsem si nějakou mapu nekoupila? Asi jsem byla myšlenkama tak mimo, že jsem nějakou mapu vytěsňovala z věcí pro mě potřebných..a víte co? Když máte dobré místní průvodce a rádce a když už po dvou dnech znáte lidi, kteří pracují v místních obchodech, zapomenete, že jste v novém městě, a naopak se cítíte jako doma. Což se mi z nějakého důvodu podařilo….je to divný, že?

Já tak už koukám, že bych o toulkách po Vladivostoku a mých dojmech mohla vyprávět hodiny a blog by byl zahlcen možná až pro vás nudnými detaily, tak to tedy trochu zkraťme…(nevím, jestli je to možný, ale pokusím se).

Když se potkáte s místními rybáři…

Když jsem jela do Vladivostoku, věděla jsem o dvou místech, které bych chtěla navštívit. Maják a Ruský ostrov. Obě mise splněnyJ Maják stojí za městem, musíte tam jet nejdřív busem a pak dojít pěšky na břeh moře….a po kamenité cestičce (která ale v létě podle mě neexistuje, protože je zalitá vodou) se pak dostanete až k majáku…kamenitá stezka je zleva a zprava obklopena vodou (která ale není zamrzlá! Což jsem zjistila, když jsem chtěla vstoupit na led, který se ale projevil jen jako ledová krusta na pěkně ledové vodě – naštěstí jsem stihla uskočit dřív, než jsem měla moře v botách. Maják vlastně není ničím zajímavý. Je to prostě maják, který jsem ale já, jako občan vnitrozemí, viděla poprvé v životě. Tak jsem měla prostě potřebu ho vidět. Od majáku se přímo před vámi můžete kochat Ruským ostrovem, novým mostem na tentýž ostrov a můžete pozorovat mořské koráby vyplouvající na širé moře či připlouvající zpět do svého domovského přístavu.  Návštěvu majáku jsme završili večeří v severokorejské restauraci Pyongjang.

maják

Na Ruský ostrov jsme se taky podívaly. Počasí nebylo zrovna nejideálnější, ale třetí den (středa) byl poslední den, kdy jsme ho mohly navštívit. Poté, co jsme si pobloudily mezi zastávkami autobusů, jsme nakonec nastoupily na autobus, který nás přes celé město a následně přes most (přes záliv Petra Velikého) dovezl na Ruský ostrov. Od 2.7.2012 se na Ruský ostrov dostanete tedy autobusem. Most, přes který jsme přejížděli je mimochodem nejdelší zavěšený most na světě. Údajně stál 21 miliard.

Ruský ostrov byl dříve vojenskou pevností, kam byl „normálním smrtelníkům“ vstup zakázán. Ještě donedávna tam měli cizinci zakázaný přístup (i když jsme tam chtěly my, místní nám říkali, že nevědí, jestli nás na ostrov pustí…nevim, jaký by měli mít s námi problém). Dnes se na ostrově nachází zbrusu nová univerzita. V září 2012 se na Ruském ostrově konal Tichooceánský summit – proto asi ten most (více na tomto odkazu: http://www.irucz.ru/cz/zpravy/1-/114000000000-ruska-federace/114002000000-dalnevychodni-fo/114002602000-primorsky-kraj/409-politika-mezinarodni/23644-ve-vladivostoku-byl-zahajen-summit/) , díky kterému se tam vystavěl obrovský komplex konferenčních sálů, administrativních budov a já nevím, čeho ještě. Veškerá výstavba na Ruském ostrově je pro mnohé místní (i nemístní) nepochopitelná. Mnozí  to považují za megalomanství a  zbytečnost. Do výstavby jak toho moderního komplexu, tak i mostu na ostrov, se vložila taková kupa peněz, která by se nepochybně mohla využít v Rusku mnohem efektivněji… Nebudu se tu ale pouštět do nějaké hloubkové ekonomické analýzy města a regionu. Na to tu jsou odborníci… Shrňme to tak, že na Ruském ostrově se dle mého začíná teď vytvářet nové mini městečko, které bude propojeno s Vladivostokem dominantním mostem, po kterém budou cestovat z převážné většiny studenti no a v turistické sezoně turisti…pochybuju ale, že obyvatelé Vladivostoku se na ostrov pohrnou. Nemají důvod…

Pokud nemáte k dispozici auto, nemůžete se dostat do míst neuniverzitních, do přírody, do tiché zony na druhé straně ostrova. A my jsme auto neměly. Tak jsme se rozhodly, že ostrov poznáme jinak. Z hladiny mořské. Sešly jsme vyšláplou cestičkou dolů vodě, kde na ledu parkovala dobrá desítka aut. Před každým autem nehybně seděl rybář (či skupinka přátel). Před každým rybářem byla vyvrtána díra v ledu. V díře byl nehybně zanořen vlasec. Ticho. Klid. Rybky se pod ledem chytaly na háčky. No a v tom přišla skupinka holek z Evropy a trochu vyrušila chlápky z jejich každodenní rutině. Nejdříve jsme tiše sledovaly, pak jsme oslovily jednoho pána rybáře. Popovídaly si s ním. No a pak se na nás postupně všichni začali otáčet, co se to tam sakra děje:-D načež za námi sami přišli jiní rybáři, veselí, usměvaví. Se skleněnými očičkama. Jéééé, bude veselo, pomyslela jsem si.  Že ať si jdeme vyfotit, jejich úlovky. Tak po ledu rozsypali své úlovky (na jedné ruce byste je spočítali…nic moc, holt rybky v tý zimě neberou). Tak jsme si vyfotily rybky (existuje jedna ryba, která voní jako okurka – fakt!), s pány rybáři jsme se taky cvakly. No a pak teda, abychom se trochu zahřály, nabídli nám pitivo…a co jiného než vodku, že? Byly tři hodiny odpoledne, rybáři už nepochybně sosali od rána – jejich litrová lahev byla už z dobré poloviny prázdná…hehe. No tak jsme si s nimi dali po jednom poctivém panáku, zajedli jej chlebem s poctivým špekem a po dvou hodinách strávených ve společnosti zábavných vladivostockých rybářů jsme se odebraly zpět do města…takže páni rybáři, já vám přeju:  „Ни хвоста, ни чишуи!“ (…načež by mi každý pravý ruský rybář odpověděl: „К черту“)

takhle se rybaří!
takhle se rybaří!

Pokud někdo budete vědět, jestli existuje nějaký funkční ekvivalent tohoto rybářského přání , budu ráda za něj ráda:-) А pro zajímavost: „Ни хвоста, ни чишуи!“ je vlastně paralela studentského přání před zkouškou  „Ни пуха, ни пера!“, v rybářském přání „хвост“ znamená „ocas“ a „чишуя“ je „šupina“ . Hawk, konec amatérského lingvistického okénka.

Je čas odjet, abych se jednou zas mohla vrátit

Tak to bylo naše jedno z mnoha vladivostockých dobrodružství. Vladivostok mě okouzlil svojí neruskou tváří. Architektura, vzhled města se výrazně lišili od Irkutsku. I lidi byli opět takoví neruští (stejně jako v Chabarovsku) – my jsme si tam skutečně připadaly jako turistky ze Sibiře – péřovky, teplý kulichy. Lidé se více usmívali než u nás, na Sibiři. Ve Vladivostoku se výrazně projevují vazby na asijské země jako je Čína, Korea, Japonsko. Díky tomu jsme mohly ochutnat super sushi a čínskou korejskou kuchyni….sushi v Irkutsku je dobrý, ale ve Vladivostoku bylo ještě lepší!.

Tam, na konci kontinentu, se mi opět potvrdilo, že v Rusku platí „jiný kraj, jiný mrav“. Není Rusko, jako Rusko! Tato poznání mi otevírají oči a zároveň mi otevírají cesty k mým cestovatelským plánům. Zima ve Vladivostoku je pěkná, léto ve Vladivostoku (a Primorském kraji vůbec ) je údajně ještě hezčí. A já tomu věřim! A proto se těším, až se tam podívám znovu, někdy v budoucnuJ

Vladivostok jsme opustily ve čtvrtek, kdy celý den ve Vladivostoku řádila chumelenice a silný vítr…žádná sranda. Počasí nám dalo najevo, že je třeba zvednout kotvy a vyrazit zpět k Bajkalu. Tak my teda jedem. Zas jsme si usmažily řízky (plus smažák), těstovinový salát jsem umíchaly a valily jsme dom. Ve vlaku jsme potkaly 3 další cizince – 2 Němce (ti vystoupili v Ulan-Ude) a jednoho kluka z Kolumbie (s ním jsme si naší cestu připomínali ještě v Irkutsku…zastavoval se tam na 4 dny)…V neděli večer jsme byly „doma“. A když jsme byly zpět, čekalo nás příjemné překvapení – za a. zimní Irkutsk se proměnil v předjarní Irkutsk a za b. brzy nás čekaly vladivostocké ozvěny – týden nato nám do Irkutsku přijela návštěva z Vladivostoku….:-)  Mám to tu prostě ráda!

A na úplný závěr ještě malé zamyšlení: Během cesty (i poté) jsem si opět uvědomila, jaké mám štěstí, že jsem mohla podniknout tuhle mojí bláznivou stáž. Že poznávám kraje, které jsou ruské a na druhou stranu jsou mnohem více pod asijským vlivem než Rusko před Uralem. Vzpomněla jsem si na výuku ruské geografie či ruštiny jako jazyka, že jen málo (resp. vůbec) se mluví o asijském Rusku. Jako žák (či i studentka) jsem věděla, že je tam někde daleko Bajkal a že tam ještě dál je Vladivostok. Místa na mapě. Tyto pojmy jsem brala jako názvy měst bez významu, prostě jen několik písmen vedle sebe (s počátečními velkými písmeny), který bych si asi měla zapamatovat. Nikdy jsem ani v nejmenším nedoufala, že bych se snad takhle daleko někdy podívala. Když ono je to tak straaaaašně daleko…Osud? Náhoda? Štěstí? Nevím. Každopádně jsem tam byla a ta písmenka stojící vedle sebe jsem už navždy spojila krásnými vzpomínkami a vložila do nich skutečný význam.

PS: Nedávno jsem si poslechla audiohru Jevgenije Griškovce – Jak jsem snědl psa, ve kterém Griškovec vypráví o službě v sovětském námořnictvu. Příběh se odehrává na Sibiři  a posléze ve Vladivostoku ( a na Ruské ostrově). Pokud budete mít možnost, hru si určitě poslechněte, přečtěte či se na ní podívejte. … snad vám tento spisovatel přiblíží oblast, ve které se teď nacházím:-) Příjemnou zábavu!

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s