Krasnojarsk, aneb cesta na „západ“

Před cestou do Krasnojarsku

Poté, co jsem se mohla podívat na samotný západní konec kontinentu, přišlo mi fajn vydat se taky na druhou stranu od Irkutsku. Maličko se přiblížit „Evropě“. Zároveň jsem chtěla využít příležitosti svézt se autem a nepachtit se 17h jízdou vlakem. Rozhodla jsem se navštívit město na mohutné sibiřské řece Jenisej. Mé první plány byly takové, že pojedu Krasnojarsk-Abakan-Kyzyl („střed Asie“). Jak se ale po bližším zkoumání cesty ukázalo:

  1. z Krasnojarsku do Abakanu nevede železnice, ale pouze busové spojení (cca 9 h jízdy)
  2. v samotném Abakanu kromě největší vodní elektrárny v Rusku (Sajano-Šušenská vodní leektrárna) nic extra není.
  3. dále do Kyzylu bych musel opět autobusem (dalších 9 h jízdy) a tam by mě čekal temperamentní národ Tuvinci, o kterém se tu proslýchají ne moc pozitivní zvěsti, a tak jsem se z bezpečnostních důvodů zvolila do Kyzylu se nevydávat.
  4. z Kyzylu ani Abakanu nevede do Irkutsku kratší spojení než přes Krasnojarsk. A na to prostě nebyl čas.

Nepochybně by tato trasa byla zajímavá, přeci jen Altaj v bezprostřední blízkosti (v ruském měřítkuJ) a národnostní exotičnost oblasti je lákavá. Ale přeci jen pro takovou cestu by bylo potřeba teplejší počasí a společnost nějakého muže.

Nadešel tedy den, pátek 22.3., kdy jsem měla odjíždět do Krasnojarsku. Autem s jedním ruským známým a jeho kamarádem. Jeli autem do Čech. Když jsem vstávala, něco mi napovídalo, že den nebude takový, jako si myslím, že bude… Mé tušení bylo správné. Zkrátka jsem se do auta nevešla. Auto bylo tak plný, naprásklý věcma, že pro Zuzanku místo nebylo. Když jsem se tu nešťastnou novinu dozvěděla, dost mě to zamrzelo. Však já už mám v Krasnojarsku plán, víkend v Irku trávit nechci…hmm, co teď? Zbyla mi jen jediná možnost a ta, že pojedu vlakem. Si nenecham zkazit výlet tím, že si nepovezu šunky v autě:-) Oni ať si jedou, šťastnou cestu. Tak jsem ráno jela naslepo na vlakáč, třeba stihnu nějaký dopolední vlak. Bohužel jsem neměla štěstí a musela jsem počkat na nejbližší vlak (s volným platskartem) v 18:21 irkutského času.

K tomu nepovedenému dni ještě přispěla maličká slovní přestřelka s „bábou šatnářkou“ v čítárně univerzitní knihovny. Ihned jak jsem vešla s krosnou na zádech, mi bez jakéhokoliv pozdravu vmetla do obličeje, co si dovoluju tam chodit s takovým batohem? Že tam nejsou žádná úschovna zavazadel…(pro ozřejmění situace: před vstupem do knihovny si musíte odložit věc do šatny, obzvláště batohy!). Normálně bych to přešla s mávnutím ruky a úsměvem, ale v tu chvíli mě to tak dopálilo, že jsem si to nenechala líbit…a trochu jsem na ní spustila. Jak tak na mě hulákala, taky jsem zvýšila hlas a to se jí nelíbilo a vy ještě mi vynadala, že na ní křičím. Tak jsem jí teda odvětila, že ona na mě řve už od začátku..no a pak se mnou už nepromluvila. A já s ní taky ne… Jo, v takových situacích se mi stále připomíná, že jsem v Rusku. Nakonec mi tam hodný pan ochranka uložil krosnu k sobě do kumbálku. Děkuji.

Jenisej a skalní město v tajze

Po takovém nezdařeném začátku jsem se utěšovala myšlenkou, že všechno zlé je k něčemu dobré a doufala jsem v lepší zítřky. Cesta vlakem proběhla bez problémů (téměř celou jsem ji prospala) a v sobotu v 13:00 jsme se ocitla na krasnojarském vlakovém nádraží. Opět monumentální budova, jako všechny velká sibiřská vlaková nádraží. Tam už na mě čekala moje couchsurfingová hostitelka Aňa. No a pak jsem si jen užívala město a okolí v doprovodu výhradně ruské společnosti.

P1210628
vlakové nádraží (Krasnojarsk)

V sobotu jsme se v doprovodu Aniných rodičů vydali na výlet proti proudu Jeniseje. První zastávku jsme si udělali na vyhlídce na Jenisej, hory a osadu Ovsjanka, rodiště spisovatele V.P.Astafjeva (1924 – 2001), autora (mimo jiné) souboru povídek Car-Ryba. Na vyhlídce je postavena socha paryby jesetera, pocta V.P.Astafjevovi .

P1200973
Památník Astafjevovi

Po krátkém rozjímání nad tajemnou mohutnou řekou, v jejíchž hlubinách se prohánějí mohutní prastaří jeseteři, jsme se vydali dále směrem k Divnogorsku. Za městem byla v počátku 90.let postavena vodní elektrárna, která se řadí k největším vodním elektrárnám v Rusku. Elektrárna se chlubí lodním zdvihadlem, které můžete v Rusku nalézt pouze zde, v Divnogorsku.

P1210107
Vodní elektrárna v Divnogorsku

Na závěr naší projížďky jsme se nechali vyvézt lanovkou na jednu z krasnojarských sjezdovek, odkud vede vchod do přírodní rezervace „Stolby“. Z jedné vyhlídky jsem se mohla pokochat pohledem na rozsáhlé území tajgy, kde z hlubokých lesů vystupují kopce a na nich mohutné vysoké skály. Při tomto pohledu jsem si zase uvědomila, jak je tady na Sibiři všechno tak obrovské a rozsáhlé!!

SONY DSC
Chráněné území Stolby

V neděli mě čekal celodenní výlet do již zmíněné přírodní rezervace „Stolby“. Je to jedna z nejstarších ruských přírodních rezervací (založena byla v r. 1925). Pýcha Krasnojarsku. Rozlohu má dnes téměř 48 tis. Ha. Když se dostanete mezi skály, připadáte si jako v Adršpachu nebo Prachovských, jen rozměry skal a výška stromů je tu poněkud jiná, a skály nejsou tvořeny pískovcem, ale vyvřelinou syenitem (podobný žule).  „Stolby“ je obrovské území, které je ale z drtivé většiny nepřístupné veřejnosti. Turista či horolezec se může bez povolení dostat pouze do 4 % celkového území. (Stolby jsou zejména v posledních letech populární mezi horolezci, pro lezení po skalách se tu dokonce vytvořil speciální název – „stolbismus“. Bohužel jsou tu známá mnohá úmrtí horolezců při nevydařených výstupech či sestupech do/z skalních výšek. Zemřelým zmůžete vzdát hold v místní kapličce před vstupem do parku…). Do 6 % můžete s povolením, zbylých 90 % je zcela uzavřeno pro veřejnost.  V tajze „Stolbů“ můžete potkat medvídka, losa, vlka, sobola, rysa, jelena marala … taková běžná lesní zvířátka:-)

P1210296
Stolby

I po skalách jsme si pošplhaly, rozhlédly se po nekonečném rezervaci zvrchu. Při sestupu ze skal jsme si trochu natloukli zadky.  A pak ke konci našeho výletu nás čekal půlhodinový sešup na „ježdíku“ na cestu k autobusu. Promoklí, prokřehlí a jemně promrzlí jsme se pak v 5 večer naobědvali v bufíku Maslenica. Doma na mě čekala horká vana a k večeři pohanková kaše s domácí rajčatovou šmakuládou… tak jsme se hezky poměli:-)

Město bez náměstí, ale zato s fontánami

Krasnojarsk je znám svými fontánami, které ovšem v zimě nefungují, a začínají fungovat až na konci května (ne-li začátku června). Adam a Eva, Puškin a Anna Kern, kytice lilií a dalších více než 100 fontán můžete najít na území města…věřím, že v létě musí být procházky po Krasnojarsku pěkné. Jinak je Krasnojarsk stejný jako od ostatní sibiřská města. Ulice Karla Marxa, ul. Lenina, sochy Lenin, krychlovité obrovské hudební divadlo. Centrální náměstí tu ovšem chybí… Krasnojarsku v tomto roce 384 let, je o 34 let starší než Irkutsk…P1210422                                              Zvonice z 10rublové bankovky

Krasnojarskem protéká Jenisej, město je obklopeno horskými masivy. Takže pohled na město od zvonice (která je vyobrazena na papírové 10rublovce – a mimochodem na druhé straně bankovky je vyobrazena vodní elektrárny v Divnogorsku!) je velice povedený.  Když jsem se od zvonice koukala na město a řeku, chápala jsem, proč zde vyrostli takoví znamenití umělci jako Astafjev či malíř Surikov. Ha, kdo věděl, že Surikov (ten Surikov, jehož obrazy se pyšní Traťjakovka a Ermitáž) se narodil v Krasnojarsku??

P1210490malíř 19.st. Surikov

A jelikož je Krasnojarsk takové umělecké město, říká se, že i divadelníci tu stojí zato. Tak jsem zkusila štěstí (po nevydařených dvou pokusech v irkutském divadle Ochlopkova) v Puškinově dramatickém divadle a vydala se na současnou hru Iluze (o životě dvou manželských párů, jež žili v iluzích a „prozřeli“ až na skloncích svých životů). A rozhodně nelituju tohoto „hazardního počínání“ vydání se do divadla. Hra nebyla afektovaná, byla neuvěřitelně lidská, milá a něžná. Herci si opravdu tu hru užívali a na malé scéně se jim podařilo předat vše, co bylo třeba. Oba dva palce nahoru!

Jediným šrámkem na dokonalosti mého krasnojarského výletu bylo „aprílové“ březnové počasí. Chvíli jsem si myslela, že se mi ta cestovatelská božstva vysmívají. Tu vítr, tu sluníčko, tu chumelenice. Navíc na kopci sluníčko, pod kopcem sníh a chladný vítr. Všeobecně jsem si sluníčka moc neužila, proto jsem se i těšila zpět do Irkutsku. Tady totiž o sluníčko nemáme nouzi, ode dne kdy jsem přijela se nám v Irkutsku sluníčko schovává jen na noc…a místo něj vylézá obrovský žlutý měsíc!

Krasnojarsku, Aňo, Jeniseji a tajemní jeseteři ahoj! Díky za příjemné strávení prodlouženého víkendu ve vaší společnosti!

P1210608
ranní Jenisej
Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s