Olchonské ledové království (10.-13.4.2013)

Na jarně-zimní Olchon jsme se vydaly s kamarádkou Káťou (po 7,5 měsících jsem si okusila týdenní konverzaci v češtině. Příjemná změna, avšak i tak jsme se snažily vyhledávat příležitosti ruské konverzace (a nejen ruské, jak se na naší cestě ukázalo)).  Když přijela Káťa, ani na minutku jsme neváhala a rozhodla se, že na Olchon se prostě musíme podívat. Byla jsem smířená, že už Bajkal bude rozmrzat, a proto neuvidíme ledové jeskyně, rampouchy neuvěřitelných tvarů a velikostí (jako viděla skupina známých, kteří tam byli v únoru letošního roku). Ale i tak jsem věřila tomu, že si náš výlet užijeme i na souši.

Tak teď vám řeknu, jak to všechno dopadlo (mnozí už viděli fotky, takže vědí).

Počasí na Sibiři je absolutně jiné než v Evropě, to jsem věděla. Také jsem věděla, že Bajkal je zamrzlý dlooouho. Dále mi bylo známo lednové otevření ledových cest. Ale nevěděla jsem, že i když přijde jaro, bude mnoho dní nad nulou a do toho svítit sluníčko, Bajkal ještě bude v takovém stavu, v jakém byl, když jsme jely na Olchon, tzn. zamrzlý! Nechala jsem se ukolébat slunečným teplým (rozuměj +10°C) počasím, a nějak jsem si neuvědomovala, že to zas takové teplo není, aby dokázalo za tak krátkou dobu roztopit metrovou masu ledu.

Ledová silnice před námi

Tak jako v září jsem očekávala, že přijedeme do přístavu, ze kterého se převezeme vznášedlem z pevniny na ostrov (že nepojedeme přívozem, bylo jasné, protože ten jezdí, až když Bajkal plně rozmrzne). Jenže, vida ho! Řidič maršrutky nejel poslední úsek stejnou trasou jako v září. Pár kilometrů před koncem pevniny najednou uhnul již z čerstvě vyasfaltované silnice (pozn. v září tam byla jen prašná cesta) mezi stromky, keříky a po strmém srázu neúprosně sjížděl kamsi do neznáma. Po 15minutové adrenalinové jízdě po vymletém svahu, jsme se ocitli před ledovou plochou…tak mi pojedeme po ledě?? Bajkal nás ještě unese?? Však už je (na sibiřské poměry) teplo!! No nic, asi musíme řidiči věřit, že ví, co dělá… Když jsme vjeli na led, úplně mi zamrazilo. Jízda po ledu bylo něco, v co jsem jen ve skrytu té nejmenší duše věřila, že bych ještě mohla u Bajkalu zažít. A tak se mi i to malé adrenalinové přání splnilo…Ještě mi do kolekce zážitků chybí setkání s medvědem a vlkem, ale zas, co si budeme povídat, nemůžu být moc náročná…

Zkrátka, po ledu jsme jeli pár kilometrů. Ledová silnice byla vytyčena dopravními značkami. To jsme si teda mysleli, že si z nás tam někdo dělá srandu. No posuďte sami: max. povolená rychlost 20 km a po deseti metrech další značka max. povolená rychlost 10 km. Nebo značka STOP či značka upozorňující na zužování cesty. A dokonce jsme jeli po jednom kruhovém objezdu…to když jsme objížděli kupu sněhu, a možná tam byla i nějaká trhlina. Docela jsme se po cestě pobavilyJ  Jen možná „zákaz předjíždění“ či „jednosměrka“ mi přišli trochu logické…to už by to ten nemusel přežít (2 auta na malé ploše). Z ledu jsme se pak přesunuli opět na souš, a pak nás čekala poslední hodina rozhrkané cesty do Chužiru. Poznámka na závěr: Oficiální uzavření bajkalských ledových cest proběhlo 10.4. (tj. v den, kdy jsme přijely na Olchon.) Navíc mi místy připadalo, že jedem po D1, trochu jsem si poskákali (díky ledovým nerovnostem).

P1210867
STOPka, na které jsme samozřejmě nezastavili

Ledová pole, trhliny a ledové poklady

Ve čtvrtek jsme se se skupinou dalších šesti turistů (3 Němci, 2 Francouzi a Španěl) vydali na exkurzi na Mys Choboj. (až mě překvapilo, kolik cizinců v tomto období přijelo na Olchon). A vzali jsme to pěkně po ledu. Když nad tím teď přemýšlím, měli jsme velké štěstí, protože v tu dobu už se vlastně na led nesmělo vjíždět! (Jenže my jsme neměli na výběr, po souši bychom na Choboj neodjeli kvůli sněhu). No raději nebudu přemýšlet nad tím, coby kdyby…protože několikahodinová jízda po takové ohromné ploše byl rozhodně zážitek!

Pokud jsem to ještě neudělala, tak to musím udělat teď – musím smeknout před řidičskými dovednostmi ruských řidičů. Co oni v této divoké přírodě (jak na souši, tak na ledu) dovedou, to jsou prostě mistři. Proto ačkoliv všechny naše cesty autem jsou velice dobrodružné (a možná někdy i trochu nebezpečné), důvěřujete řidiči (nic jiného vám stejně nezbývá) a jen se udivujete, že ve zdraví a bezpečí dojedete do cíle. Na ledu jsme neměli jediný smyk, jeli jsme v pohodě, pomalu, řidič se plně soustředil a bedlivě sledoval, kdy je trhlina, kudy nemůžeme jet, kde je lepší určité místo objet. Když jsme vystupovali, abychom si nafotili ty ledové krásy, řidič – místní obyvatel, pravý znalec místního nevyzpytatelného bajkalského ledu a počasí – nám vždy s chladným a naprosto flegmatickým výrazem ve tváři oznámil, do jakých míst můžeme, či už nesmíme chodit (na ta místa svítilo sluníčko, a tak tam už bylo nebezpečí prolomení ledu). Pozn. oproti tomu, v pátek jsme se neprozřetelně vydali na exkurzi vedenou jedním Francouzem, který už dlouhá léta pracoval v jednom místním ubytovacím zařízení.  Tam jsem viděla rozdíl mezi Rusem a neRusem…Francouz si to hnal po ledu celkem rychle, ignoroval ledové nerovnosti a párkrát jsme si pěkně zasmykovali. No jako adrenalin dobrý, ale už bych to asi víckrát nemusela zakoušet. V pár okamžicích jsem měla srdce až v krku…Naštěstí vše dobře dopadlo! Přežily jsme. Pak jsem ale měla chuť na velkýho panáka! Trochu to ve mně vyvolávalo pocit, jakoby si místní vážili velkého mocného Bajkalu, místních duchů, a uvědomují si případné nebezpečí. Cizinec, vetřelec, naopak jen málo ví, jízdu po ledu vnímá jako adrenalin a přeci jemu se nic nemůže stát…Vydělává peníze, to je přeci hlavní…

Naše čtvrteční trasa byla následující – vesnice Chužir – vesnička Charancy – a pak už po ledu kolem jednoho z malých ostrov – skála Dva bratři (tam jsme si vlezli do jedné ledové jeskyně) – Mys Choboj. No co vám tady budu povídat, takovou krásu, kterou dokáže vytvořit voda ve spojení s mrazem, si dokážete jen stěží představit. Skály obalené ledem, jehož barva se mění od bílé po světle modrou, rampouchy a obrovská kerná pole (někdy i několikavrstevná).

P1220001
magie vody a mrazu
P1220015
já mezi ledovými diamanty
P1220147
několikavrstvé kerné pole (Mys Choboj)

Občas jsme po cestě potkávali na ledu trhliny. Nepatrné, jen takové „malé ledové šrámy“, u Mysu Choboj nás však přivítala jedna pořádná trhlina, táhnoucí se daleko, daleko (možná až ke druhému břehu), pod kterou bylo vidět vodu!! Celkové praskání ledu je dost zajímavý. Představte si  vodní plochu o rozloze 730 km2, která se během měsíce pokryje ledem tloušťky 1,3 – 1,5 m (jo, uznávám, tohle už samo o sobě je těžko představitelný). A pak si představte, že tento led není statický, ale že se mu prostě čas od času zachce se pohnout. Ale protože led je obklopen skalami, horami či pouhým písečným břehem, nezbude mu nic jiného, než prasknout, aby se do té své obrovské vany vešel. A tak se děje to, že bajkalský led periodicky praská. Buď led praskne jen v rámci své tloušťky, tj. nepraskne úplně. Dalo by se říci, že to je pro Bajkal automaticky běžný led. Nenajdete jedinou nepopraskanou plochu. Anebo led praskne zcela, kdy se vytvoří nefalšovaná trhlina. Voda zpod ledu se vylévá na ten ledový povrch. Pak to vše celé zamrzá, prasklé kry se různě propadávají pod led, štosují se na sebe jako kostky a různě se po ledu pohybují. Pak vznikají takové bizarní scenérie, jako vidíte na fotkách výše.

P1220157
anebo vznikne taková trhlina, která se nepohybuje, ale jen voda v ní zmrzne

Nejvíce mě fascinuje to, že co den, to jiný led. Když jsme byli na Mysu Choboj a viděli jsme tu hrozitánskou trhlinu, náš řidič nám pověděl, že ta trhlina tam (tehdy) včera ještě nebyla. A teď tedy se může stát to, že (tehdy) zítra se ta trhlina může zvětšit, třeba aj dvounásobně, a že to už je pak nebezpečný – překvapivě:-)… Anebo se mohou ty dvě oddělené části zase spojit a za několik dní po trhlině nebude ani památky…Tak mocný je Bajkal!

Když teď mluvím o trhlinách, nemůžu nezmínit zcela běžnou situaci. Rybáři rybaří přímo na ledu. Vyvrtají si v ledu díry, kolem kterých sedí celé dny a čekají na svůj vysněný úlovek. Dokonce si tam mnozí vytvoří malý byvak, ve kterém přespávají. Poslední ráno, když jsem seděla u Skály-Šamanky a čekala na východ slunce, jsem se zaposlouchala…kolem mě ticho, naprostý klid. Jen praskání ledu bylo slyšet zdáli, i zblízka. Zvuk praskání ledu bych přirovnala ke zvuku šplýchajcího moře na písečnou pláž (to byly jemné něžné zvuky). Silnější a mohutnější praskání mi připomnělo zvuk projíždějícího vlaku kdesi v dáli. To jsem si skutečně myslela, až po několika minutách jsem si uvědomila, že na Olchonu žádný vlak nejezdí a že nejbližší železnice je několik stovek kilometrů vzdálená…A abych se tedy vrátila k původní myšlence: rybář na ledu (v noci tam přespává), led neustále praská, jak se jemu zachce, a nějaký lidi mu jsou ukradený…a tudíž rybáři si „pohrávají s ohněm“, jak mohou vědět, že právě pod nimi nevznikne ta osudná velká trhlina?

P1220296
nejspíše rybářské auto si to sviští po ledu

Přiznávám, mám z ledu respekt. Ale přesto přese všechno jsem si musela zažít ten adrenalin a jsem za to ráda. Co by to bylo za pobyt na Sibiř bez pořádného ledového dobrodružství:-)

P1220648
sobota, východ slunce, 7:10

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s