Červnová dobrodružství irkutská i bajkalská

Od tohoto data počínaje všechny následující články již budou psány z Čech. Desetiměsíční stáž v Irkutsku je sice u konce, ale moje blogové povídání o Sibiři ještě pár týdnů, (měsíců?) bude trvat. Akorát jsem zkontrolovala, kdy jsem naposledy vkládala článek…4.6…tedy před měsícem. To jsem ale ostuda, pomyslela jsem si ihned. A následně jsem si uvědomila, kolik se toho za ten poslední měsíc stalo? Musím tedy zapojit všechny mé po Rusku dost naspeedované mozkové buňky a popřemýšlet, co se vlastně všechno dělo…na FB stránce se mi objevily tyto statusy:

„Tomské pivo“ a „Český džbánek“ – stejný výrobce, stejná nedobrota. (2.6.). To je zážitek z poslední návštěvy mé angarské kamarádky Nasti…Udělaly jsme test. V regálech jsme objevily vedle sebe dvě stejné láhve. Etikety tvarem identické, jen s jiným designem a názvy piv (Český džbánek a Tomské pivo). Nasťa si koupila to „ruské“, já to „české“ (dost mě pobavil ten název). Po otevření a ochutnání jsme zjistily, že obě piva se nedají pít a že jsou chuťově úúúplně stejná. Začaly jsme tedy s Nasťou pátrat na zadních etiketách, jaký je jejich původ. Aha, ruské i české píívo vyprodukoval pivovar Tomsk. A podezříváme je, že jednu várku rozlili do dvou značek piva. Takhle funguje obelstívání ruských konzumentů piva…A napadá mně taková otázka, proč ČR nemá v potravinářské oblasti nějakou ochranu proti tomu, aby cizinci nazývali ruská piva českými názvy? Anebo ta ochrana existuje a Rusové ji ignorují?

9.6.  vkládám fotky z Boľshich Kotov. Ano, na druhý pokus naše snaha byla úspěšná. Velké Kocoury jsme pokořili!! V jiné sestavě, s méně zábavy, ale zato s hezčí cestou, hezčími výhledy a především letním počasím! Pokud si pamatujete dubnový článek „Jak jsme nedošli do Boľshich Kotov“, měli jsme obavy z toho, že jsme asi zabloudili. A tak vám teď musím říct, že ano, tehdy jsme opravdu zabloudili:-) A to z jednoho prostého důvodu, sněhu. Teď, když už v lese nebylo po sněhu ani památky, jsme cestu spolehlivě našli (a to bez jakéhokoliv značení na cestě do kopce). Na hřebeni jsme značku zaregistrovali a pak už jsme se orientovali zase vyšlapanou cestičkou. Musím tedy říct, že na cestě do Kotů se opravdu nedá zabloudit…tedy, v létě….

Tento druhý výlet do Kotů byl přenádherný. Vyšlo nám počasí. Po hodinovém sestupu k Bajkalu jsme se po zbytek naší cesty kochali uchvacujícími výhledy na moře Bajkal. Hory na druhém břehu, skalní útesy pod námi, racci, rybářské čluny či čluny pracovníků Přibajkalského národního parku (před vstupem na Velkou Bajkalskou cestu byste podle pravidel měli zaplatit poplatek, jinak se vám lehce může stát, že u vašeho tábořiště zastaví loď, vystoupí členové NP a platíte pokutu…nám se nic takového naštěstí nestalo, ale prý v loňském roce byly takové případy). Zejména kvůli té blankytně modré hladině jezera, modrému nebi, rackům a strmým skalám pod námi jsem se cítila jako u moře v Itálii (v Ligurii – v oblasti Cinque Terre), jen ty vinice tam chyběly.

V noci nebyla až taková zima. Stanovali jsme na paloučku s výhledem na Bajkal. Turistů bylo málo…naštěstí jen začala turistická sezóna.

V sobotu jsme vycházeli (cesta Litsvjanka-B.K. nám trvala 6,5 h…přičemž cca 1,5 jsme přecházeli k Bajkalu a zbytek jsme šli při břehu), v neděli jsme se vraceli zpět, lodí – Raketou. Tou jsme se za dvě hodiny dostali do Irkutsku. Raketa je pohodlný prostředek cestování, pokud jste ochotni zaplatit cca 600 RUB za cestu a pokud si chcete co nejvíc prožít místo stanování. 🙂 Raketa jede nejdříve do Listvjanky (tam klidně můžete přestoupit na maršrutku) a pak po Angaře do Irku. Takovou cestu doporučuju. Já mám pro plavby lodí všeho druhu slabost, takže jsem si to náramně užila:-)

10.6.  „9měsíců a 21 dnů u Bajkalu jsou ty tam…za 5 h na mě čeká poslední cesta k Bajkalu. Svatý Nos čeká. Loučení bude velkolepé! Doufám, že nám burjatští duchové budou přát a budou nad námi držet ten velký hřející žlutý kotouč.“ K tomu si ještě musíte pustit jednu píseň od Edieho Veddera https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=e4uTEhDqa_s

O Svatém Nosu se tu zanedlouho objeví samostatný článek. Ve kterém se potvrdí vše, o čem se ve statusu zmiňuji. Jak se říká, to nejlepší na konec! A tím nejlepším divoký Svatý Nos prostě byl! Protože o osm dní jsem napsala tohle: „Wild, peaceful and full of great people place..that is Saint Nose. I deffinitely fell in love!“

A o den později jsem se chtě nechtě musela vložit do nenáviděné činnosti. Balení domů. „Tvle jak tyhle krámy mám jako sbalit?“ (přemýšlí Zuzka, když kouká na svůj pokoj, ve kterém to vypadá jak po atomovce…) (19.6.) Jako bych se tam ještě teď viděla:-D Uklidit pokoj, ve kterém rok žijete, a sbalit vše do jednoho kufru a příruční batožiny je skutečně nereálný. To teď už vím. Musela jsem poslat jeden 9kg balík z Irkutsku a pak ještě jeden z Moskvy (cca 5kg)…a to nemluvím o tom, že jsme už během roku poslala ještě dvě zásilky. Joo jestlipak já nejsem z naší rodiny. Co když se některé věci ještě budou někdy hodit, že?

No ale každopádně jsem to opravdu po čtyřech dnech všechno sbalila.

Mezitím jsem se rozloučila s mými irkutskými známými. Ukončila jsem svoji irkutskou baletní kariéru. „Ballet lessons are over…I’ll miss this crazy guy! Sergey rulez!“ (21.6.)

Pojedla poslední geniální lagman, ochutnala poprvé manty (nic moc, pozy jsou prostě nepřekonatelný!). „Last day in Uzbekian restaurant with my darling Aisela! I’ll miss their delicious meals!“ (20.6.)) Opatlala se šťávou vytékající z poz.

Rozloučila jsem se s listvjanským plovem a teplým omulem. Mmmm….dala bych si hned teď!!

Zažila jsem si pořádnou irkutskou zácpu v pravém letním pařáku. „Tak to by nebylo, abych si nakonec nevyzkoušela, jaký je to trčet v irkutský zácpě 45 minut při 30°C!! Pecka největší! Pro cestovatele rada: nejezděte do Irkutsku v létě:-D“ Podle mého názoru, všechna velká ruská města trpí jednou chorobou…mnohoautovnictví…a z toho vyplývá pak v podstatě větší či menší permanentní dennodenní zácpa v centru města. Většinou se mi dařilo zácpě nějakým způsobem vyhnout, ale v tento den ne-e. Ve vedru je to peklo. V zimě taky, ale není vám aspoň vedro. Zima vám není, protože je autobus pěkně zadýchaný…

(Jooo a pokud se ptáte, jak škola…tak dobrý. Škola stojí. A můj Learning Agreement je zaplněn od shora až dolů pěknými známkamiJ)

Nadešla sobota 22.6. a poslední večer: „události se daly do pohybu….ono se to děje….zítra odlétám do Moskvy. Ahoj Irkutsku! Ahoj Sibiř! Ještě tomu všemu úplně nerozumím..“. A nadešla neděle a loučení: „Пока Иркутск/Bajerte Irkutsk/Довиждане Иркутск/Czest Irkutsk/嗨,伊爾庫茨克/안녕하세요 이르쿠츠크/Goodbye Irkutsk/Ahoj Irkutsku….tak zas někdy….“        

Na letišti jsem napsala takový malý povzdech nad tím, co se dělo: Je 12:00 irkutského času, sedím na letišti, ohlašují oznámení o check-inu pouze v ruštině! Což je opravdu tristní, poněvadž dvě třetiny cestujících jsou cizinci, kteří převážně rusky nerozumí… Ale já rozumím, a tak mám výhodu, že už jsem odbavená (4 kg bylo navíc..tak jsem holt doplatila 50 euro..no co už…z Moskvy vyšlu tedy ještě jeden balík domů!), po prohlídce batožiny…(a to bych nebyla já, aby mi něco nevytáhli z mých padesáti příručních tašek – ano, chtěla jsem být krásná a vzala jsem si do příručního zavazadla lak na vlasy…hehe… a také jsem měla problém s vodou…lahvička 0,25l se nepřipouští…no a tak jsem využila své vychytralosti a tvrdila jsem jim, že vodu vypiju po prohlídce zavazadel…no a pak jsem počkala, až přijdou nějací lidé no a pak jsme prostě odešla…s vodou – hurá! 5h letu s jedním deci vody (co oni na palubě tak rádi dávají), to já nedokážu), a to bez fronty, zatímco všichni ostatní sedí ještě venku.

Jsem zmatená. Slyším kolem sebe hodně angličtiny, francouzštiny…cítím, že je něco jinak. Evropa se blíží. Za hodinu mám nasednout do letadla, a za dalších 5 hodin mám být v Moskvě. Po 10 měsících se přibližuju k domovu…k zemi, kde se mluví česky a já taky tedy budu muset mluvit česky. Stále mi to připadá jako sen, u kterého chci doufat, že se z něj probudím…

Je dobře, že na cestě do Čech mě ještě čeká Moskva…asi bych nemohla unést pocit, že půl dne letu a bum, 7000 km, a Praha. Budu mít čas se srovnat s tím, co mě čeká za týden…

Nebojte, tímto můj blog nekončí…čeká nás totiž návrat k pondělí 10.6. a s ním i odjezd na Svatý Nos..už se těším. A co vy?:-)

PS: Dopsala jsem článek, a venku prší. Může mně prosím někdo rychle přepravit do Irkutsku? Tam v červnu sprchlo…kolikrát? Asi bych to na jedné ruce spočítala…

Reklamy

2 thoughts on “Červnová dobrodružství irkutská i bajkalská

  1. Dobrý den, s přítelem se budeme stěhovat do Krasnojarsku a tak nám udělalo velkou radost, když jsme narazili na vaše stránky, kam píšete své poznatky z tohoto okolí. Vůbec nic totiž o Krasnojarsku nevíme a tak bychom se vás rádi optali na několik věcí. Ale nechceme vám tu zahlcovat vaše stránky, tak kdybyste byla tak hodná a nevadilo by vám to, mohla byste nám dát na vás email? Předem děkujeme za odpověď.

  2. Dobrý den,
    také bych ráda požádala o email, pokud by to bylo možné.
    A prosím Dominiku o info, zda už v Krasnojarsku bydlí a jaké to tam je.
    Děkuji

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s