Mezi Bajkalem a Mongolskem, Republika Burjatsko

Říká se, že Rusko je země mnoha tváří, země mnoha protikladů a nekonečných možností. Je to natolik rozmanitá země, že se musíte neustále divit, co se v ní skrývá. Rusko nejsou jen „evropská“ města Moskva či Petrohrad, Rusko není jen pravoslaví. Rusko je také teplotně mírnější Dálný Východ či v zimě chladná, v létě horká Sibiř, kde se snoubí kultury několika desítek národů s touhou uctívat Boha, Buddhu či přírodní božstva. Jedním takovým národem jsou Burjaté, potomci mongolského vůdce Čingischána, kteří již po staletí obývají oblast Zabajkalska a zároveň jsou majoritním etnikem Republiky Burjatsko. Pokud jste si mysleli, že šamanismus a buddhismus je záležitost ryze neruská, pak budete překvapení, že právě tato náboženství přetrvávají v pravoslavné zemi, a právě v oblasti, o které vám dnes chci něco povědět.

Malá velká republika

Republiku Burjatsko s hlavním městem Ulan-Ude se nachází daleko za Uralem, na jihu Východní Sibiře, na jižním a východním břehu nejhlubšího jezera světa, Bajkalu, tj. v Zabajkalí. Na severozápadě sousedí s Irkutskou oblastí, na jihu sdílí společnou hranici s bývalou sovětskou republikou Mongolskem, na východě pak s Čitinskou oblastí, dříve zvanou Zabajkalský kraj, a na jihozápadě s Republikou Tuva, jejíž obyvatelé jsou (neslavně) proslulí svým temperamentem. Pokud se vydáte vlakem do Ulan-Ude, pak z Moskvy překonáte během tří dnů více než 5 500 km. Ke konci cesty pojedete celých 207 km po pobřeží Bajkalu a pak už jen několik hodin vás bude dělit od příjezdu do tohoto nejvíce navštěvovaného města Burjatska.

Burjatsko je díky své rozloze 351 tisíc km2 patnáctým největším subjektem Ruské Federace. Rozlohou je tedy srovnatelné s Německem, které je jen o 6 tisíc km2 větší. V Německu ale žije více než 80 milionů obyvatel, kdežto v Burjatsko slabý 1 milion. Přestože je Burjatsko z našeho pohledu téměř vylidněné, je však plné krásné divoké a pusté přírody a kulturního bohatství. Burjatsko proslulo především díky Transsibiřské magistrále, která vede právě přes Ulan-Ude. Zde se cestovatelé zastavují na den či dva, aby si zde protáhli svá bolavá těla po vyčerpávající cestě a aby se vyfotili se světoznámou obrovskou hlavou Vladimíra Iljiče Lenina. Dále se pak z Ulan-Ude dobrodruhové vydávají na cestu do Mongolska (a pak většinou do Číny) či pokračují po trase Transsibu do Vladivostoku. Jen škoda, že mnozí dobrodruzi nestráví v Burjatsku delší dobu. Ať už kvůli jižnímu pobřeží Bajkalu a dalším přírodním krásám, o kterých se mnohdy dozvíte jen od místních, či všudypřítomné buddhistické a šamanistické kultuře.

Burjaté, potomci Čingischána

Pokud mluvíme o Burjatsku, nelze se nezmínit o majoritním etniku, jež obývá tento poněkud zapomenutý kout světa. Ano, jsou to Burjaté, národ blízce příbuzný Mongolům (pokud postavíte vedle sebe Mongola a Burjata, troufám si říci, že je od sebe nerozeznáte). Člení se na mnoho skupin, jako např. Bugalaté, Echirité, Chorinci…, a ještě dále se dělí teritoriálně na Burjaty východní, západní a šenechenské. Burjaté mají s Mongoly mnoho společného, i oni sami to tak cítí. U burjatských novorozenců se totiž na spodní části zad objevuje taková anomálie – tmavá skvrna, která po určitém čase zmizí, a tuto skvrnu často nazývají „skvrna Čingischána“.

Prapůvodně Burjaté žili v etnickém Burjatsku, v oblasti kolem posvátného ostrova Olchon, tj. na severním břehu Bajkalu. Dnes Olchon patří do správy Irkutské oblasti, avšak ze stran burjatské menšiny se ozývají hlasy, že Olchon patří Burjatům a měl by tedy náležet Burjatsku. Kromě Olchonu Burjaté osídlili především oblast od mongolských hranic až k jižnímu břehu Bajkalu, vedli kočovný život, žili v jurtách, chovali koně a skot. Dnes se integrují do moderní vesnické společnosti – kočovný způsob života opustili, chov koní vyměnili za pěstování pšenice a brambor, z jurt se přestěhovali do chat a srubů, ve městech obytných domů. Tato proměna byla způsobena vysokou mírou rusifikace a pokřesťanštění v 19. století.

Burjaté dnes žijí především v Ulan-Ude a jeho okolí. Na vesnicích v Burjatsku se s nimi setkáte zcela běžně. Dále je můžete potkat v Čitě, v Irkutsku či jiných místech Irkutské oblasti, ale také v dalších velkých sibiřských městech, kam se Burjaté stěhují především za prací. Mimo Rusko se s tímto národem setkáte v čínském Mandžusku a Mongolsku.

Burjatský jazyk a písmo

Původním jazykem Burjatů je burjatština, jazyk z mongolské skupiny jazyků. Je podobná mongolštině asi tak jako čeština srbštině. Nechávám vám tedy příležitost k přemýšlení, zda si Mongolové a Burjaté mohou rozumět. Trochu vám to však ztížím tím, že burjatština má velké množství dialektů a že Burjaté v Burjatsku mluví burjatštinou Chalchů, menšinovým dialektem nejméně podobným mongolštině. Nařekla bych, že burjatština za pár let vymizí, pravda je však taková, že v současné době každý čtvrtý Burjat mluví burjatsky. Může za to opět rusifikace burjatského národa. Když jsem rok studovala v Irkutsku, potkala jsem mnoho Burjatů, a vždy mne zajímalo, zda umí burjatsky a zda si v rodině uchovávají burjatské tradice. Na první otázku téměř všichni dotázaní na mne jen bláhově pohlédli a odpověděli, že neumí ani slovo. Proč taky? Teď se v Rusku mluví rusky a oni jestli se na venkov k babičce, dědečkovi (pokud jsou ještě naživu) dostanou jednou za rok? Tak si říkám, jestli to není škoda…neznat jazyk svého národa. Na druhou stranu musím přiznat, že to je holt osud malých národů pohlcených takovou mocí, jako je právě ta ruská. Těžko se odolává…A že ruská politika v tomto směru byla dost přísná! Přesto však se Burjaté nevzdávají a dnes se na mnohých přibajkalských univerzitách vyučuje burjatský jazyk a literatura.

Pokud budete v Burjatsku, ovládáte ruštinu, ale nějakému textu nebudete vůbec rozumět, pak jisto jistě čtete burjatský text. Do roku 1931 psali ujgursko-mongolským písmem, které ve 30. letech nahradili latinkou. S tou spokojeni nebyli, a proto se rozhodli zavést modifikovanou azbuku, která se užívá dodnes. Však posuďte sami současný burjatský text: Долоо дахи эсхээд, нэгэ дахи хайшлаарай (Dvakrát měř, jednou řež). Яараhан хүн даараха (Tichá voda břehy mele).

Jeden národ, tři náboženství

Tak, jako rusifikace ovlivnila jazykový vývoj Burjatů, dotkla se také otázky tradic a víry. Burjaté prapůvodně vyznávali přírodní víru šamanismus, v 17. – 18. st. začal do Zabajkalska pronikat lamaistický buddhismus. (Kromě Burjatů žije v Rusku ještě jedno mongolojazyčné buddhistické etnikum, a to Kalmykové obývající dnes dolní část Volhy). Jak se píše v burjatské historické kronice, kterou sepsal neznámý buddhistický učenec v polovině 19. století: „Nynější (chorinští) Burjati jsou potomci Bargutů. V té době uctívali především různé duchy – ongony. (…) v roce 1676 sem z Urgy (pozn. bývalý název Ulanbátaru) dorazilo sto padesát tibetských a mongolských gelongů, které lid začal uctívat jako představitele drahocenného a vysokého náboženství.“ Buddhismus se usadil „pod Bajkalem“ (za oficiální náboženství byl uznán v r. 1741), šamanismus se rozvíjel „nad Bajkalem“. Dodnes je Olchon považován za centrum burjatských šamanismů, ale i Barguzinská dolina poskytla útočiště tzv. barguzinským šamanismům. V období rusifikace došlo k tomu, že na západě Bajkalu Burjaté masivně přijímali pravoslavnou víru, na jihu se však udržel buddhismus. Šamanismus je vyznáván spíše okrajově. není neobvyklá situace, kterou jsem pozorovala v burjatské rodině své přítelkyně: oba rodiče jsou Burjati, vyznávají šamanistické tradice. (Pokud si je představujete jako dva lidi oděné v kůžích, pobíhající po ulici a vykřikující šamanistická zaklínadla, musím vás zklamat. Dnešního šamanistu od běžného civilizovaného člověka nerozeznáte.) Byla vychovávána v duchu šamanismu, avšak v 18 letech se sama rozhodla přejít na pravoslaví. Její širší rodina je také převážně pravoslavná.

Buddhismus a Burjaté vždy neměli vždy na růžích ustláno. V dějinách můžeme vymezit dvě politiky vůči buddhismu – politika tolerance a likvidace. V období stalinistického teroru jasně převážila politika likvidace. Temný Stalinův stín padl na burjatský národ, buddhistické kněze (lamy), kláštery (dacany) a jejich bohatství. Stalin neměl rád vše neruské, proto se v roce 1926 ze všech sil snažil, aby v Rusku nezbylo nic buddhistického, burjatského. Obyčejným lidem byla zabrána půda, buddhistické elitě udělal peklo – nařídil ničit kláštery, lamy označoval za agresory, zločince, zloděje. Následně je vysílal do Gulagů či v horších případech je nechával postřílet. Během 30. let bylo srovnáno se zemí obrovské množství klášterů, spáleno nepřeberné množství originálních textů. Texty, co se daly zachránit, byly převezeny ve 30. a 40. letech do ruské Akademie věd. Dnes jsou zdrojem cenných údajů. Situace buddhistické víry byla silně narušena, avšak po válce došlo ke značné změně. Buddhismus byl spolu s pravoslavím a islámem přijat jako ruské oficiální náboženství. Kláštery se začaly opravovat, popřípadě stavět zcela nové. Příkladem takových klášterů jsou např. Acagatský dacan, Ivolginský dacan, Barguzinský dacan.

Pustá a krásná burjatská příroda

V knize Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech se autor jedné eseje zmiňuje: „Burjatsko vypadá jako zvětšená Šumava, s borovými lesy na kopcích a mozaikou stepí, březin a rašelinišť)“. Kopce někde přecházejí v pásma hor, jejichž vrcholky jsou téměř celý rok zasněžené a tyto bílé oči vás neustále sledují jako místní bohové. Třeba v Barguzinské dolině, která je 200 km dlouhá a více než 40 km široká,po jedné straně lemované Barguzinským hřbetem, na druhé straně o něco nižším Ikatským hřbetem. Mezi nimi projíždíte zeleným údolím zásobovaným meandrujícími říčkami, kde se chvílemi cítíte jako v Alpách, poté zase spíše jako na již zmíněné Šumavě, tu v Mongolsku anebo třeba někde v poušti. Když vás tyto pohledy přeci jen omrzí, můžete dojet k dalšímu klenotu – k Bajkalu. Výhodou jižního a východního břehu Bajkalu je jejich větší izolovanost od civilizace, krásnější pobřeží a pohledy pro fotografy jako stvořené, a také větší čistota vody. To ovšem neplatí o deltě řeky Selengy, která přitéká z Mongolska značně znečištěná. Pokud se říká, že ruská ekologická politika je v zárodku, pak mongolská se ještě nenarodila. Bajkalští nadšenci a znalci dobře vědí, že právě v Burjatsku se nachází poloostrov Svatý Nos, který je téměř celý hornatý a téměř neosídlený. Proto se tam daří medvědům (napočítáno jich je kolem stovky) a rybářům, jejichž vesničky jsou rozesety na jižním pobřeží poloostrova, v Čuvyrkujském zálivu.

Menší burjatskou dolinou je pak dolina Tunkinská (na severovýchodě Burjatska), která je dlouhá jen 140 km. Táhne se od horského systému Východní Sajany mezi kopečky, bývalými vulkány, až ke hranici s Mongolskem. Tam je bohužel hraniční přechod pro zahraniční turisty uzavřen, ale kdybyste byli Rusy, pak by vám zbývalo jen pár hodin do návštěvy mongolského jezera Chubsugul, mladší sestry Bajkalu. Tunkinská dolina je poměrně pustá, ale o to mnohem zajímavější a ideální pro rozjímání v šamanistických svatých hájích či u blahodárných léčivých minerálních pramenů, např. v klidném háji Chongor-Ula, na hoře Šumak (kam se nedostanete jinak než několikadenní procházkou či vrtulníkem). Velice atraktivními místy pro turisty jsou osada Žemčug či Aršan, kde si ale rozjímání příliš neužijete.

Velkým zážitkem je zcela jistě jen pouhé projíždění místní pustou krajinou, v níž jsou rozesety burjatská posvátná místa, majestátné buddhistické dacany pod horami, tradiční burjatská obydlí s malovanými ploty a jednoduchými okenicemi. Je to nádhera pozorovat, v jakých skromných a (pro nás jistě) nepřívětivých podmínkách dokážou lidé žít. Co si museli vytrpět a jak se s tím dnes vyrovnávají.

Text i foto Zuzana Zahrádková

Zdroje:

Bajkal – Perla Sibiře, Bohumír Janský, 1989

Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech, Stanislav Komárek, 2011

Na konci světa Burjatsko – Sibiř, Jindřich Štreit, 2000

Šamanův plášť: dějiny domorodých národů Sibiře, Anna Reidová, 2004

Tibetský buddhismus v Burjatsku, Luboš Bělka, 2001

Článek byl publikován v posledním čísle časopisu NaVýchod, 3-4 2013, ročník 13

 

Reklamy

One thought on “Mezi Bajkalem a Mongolskem, Republika Burjatsko

  1. Paradoxně je dnes spousta mongolských tradic zachována v Burjatsku, zatímco v Mongolsku byly důsledně vymýceny. Století komunizmu se na Mongolech velice podepsalo, staré tradice nemají a neznají, nový a více „západní“ způsob života nezvládají. Pomalu se to obnovuje, ale obávám se, že nástup konzumu je asi tak 100x rychlejší jak obnova kultury.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s