Jak nás přivítali v Lozenu, zážitek na celý život

Jak jsem se zmínila v předchozím příspěvku, letní škola pořádaná Sofijskou univerzitou Klimenta Ochridského (Kliment Ochridský je jeden z bulharských svatých) se realizuje ve vesnici Lozen. Zde se nachází centrum bulharského Červeného kříže a je tu celý komplex – učebny, ubytování, restaurace, hřiště na volejbal, tenis aj. Jsme tedy trošku na konci světa, na úpatí Lozenských hor, odříznuti od civilizace (pokud nepočítáme občasné procházky do centra vesnice). Pokud k tomuto uzavřenému komplexu připočteme ještě organizovaný program a večerní posezení u piva či vína, můžu s klidným svědomím říci, že se tu cítím jako na třítýdenním školním výletě…

Lozen se může pochlubit statutem největší vesnice v Bulharsku (všechna čest!). Je to úplně normální vesnice u hlavního města, kde jezdí každou půlhodinu na kraj Sofie, odkud dále musíte jet metrem do centra. Každopádně dostupnost do Sofie je vcelku dobrá, avšak nemáme moc času na takové výjezdy. Přesto si moc nemůžu stěžovat – full-service ze strany organizátorů (bydlení, stravu, program máme hrazeno bulharskou vládou), příroda všude kolem nás (z učeben máme výhled na pohoří Sredna Gora a Vitoša), super západy slunce, možnost opalování přímo v areálu a nemusím moc řešit, co mám na sobě, protože se pohybuju na vesnici:-) No a samozřejmě ceny v obchodech jsou o něco nižší než v centru Sofie…v místní „kavárně“ káva s mlékem za 0,60 leva, pivo za 1,20 leva a 3l vína za 13 leva. No, nekup to!

Ihned po příjezdu jsme se ubytovali v hotelových pokojích (budovy, ve kterých bydlíme, nazývají hotelovými budovami…ale budiž). Pokoje jsou čisté, pravidelně uklízené, dokonce nám převlékají postele (a některým také skládají oblečení). Bydlíme ve třech, máme ryze český pokoj. Všechny národnosti bydlí vesměs společně, takže už zpočátku vznikly stejnojazyčné skupiny, které se však snažím ignorovat.

První den se tedy nic moc nedělo, druhý den ovšem byl otevírací ceremoniál. A to vám byla veliká show, o které jsme si mysleli, že nikdy neskončí. Vše započalo v 19:00, na travnatém prostranství za hlavní budovou. Nejprve mělo asi 5 lidí proslov (ředitel letní školy, ředitel Červeného kříže, zástupce předsedkyně vlády, ministra školství a ještě někdo – u posledního proslovu, který se opět týkal neskonalé vděčnosti za to, že se učíme bulharsky a že milujeme Bulharsko, jsem se přestala soustředit). Všichni „proslovující“ se nám snažili vštípit do hlavy, že nám během tří týdnů chtějí ukázat Bulharsko takové, jaké doopravdy je (a tedy, bez turistického pozlátka), a že se budeme družit s lidmi z 29 zemí a že to bude družba na celý život. Trochu jsme se cítila, jako bych byla o pár desítek let zpět. Každopádně nás všechny zaujal postoj „ukázat nám Bulharsko, jaké doopravdy je, bez turistického pozlátka“, jelikož co se dělo potom, nás utvrdilo v tom, že nám lhali (anebo nám lhali jen nevědomky).

Co se dělo po proslovech by se dalo nazvat jako velká estrádní paskvil na národní folklór. Vystoupil pěvecký sbor bábušek z Lozenu (to bylo ještě v pohodě, zpívali pěkně). Ale pak přišel hodinový program skládající se z folklórních tanců (syntetizovaný hudební doprovod připomínal hudbu z let 80.), ale i to ještě šlo. Pak však přišla vycházející hvězda (v Lozenu měla již svůj DRUHÝ koncert!!), zpěvačka XY (jméno jsem si bohužel nezapsala), která nás přivítala moderní písní o lásce k Bulharsku a jako druhý song přidala vypalovačku Simply the best od Tiny Turner. A pak přišel další pěvec, tenor, který zapěl také cosi o lásce k Rusku (nevim, zpíval Rusky, což mi došlo asi po minutě zpěvu) a lásce k Bulharsku. A pak ještě nějaká zpěvačka…a druhá zpěvačka…nevim…šla jsem fotit západ slunce. A pak ještě někdo…to jsem už začínala mít hlad a čekala na spásný okamžik. Který přišel až po vystoupení bulharského Michala Davida. Dovolte, abych vám představila Rajko Kirillova, hvězdu večera: https://www.youtube.com/watch?v=GESsn05jKVc.

Po hodině útrpného, zoufalého ohlížení se kolem a hledání, kam se schovat, přišla vysvobozující závěrečná píseň na téma nepochybně „miluji Bulharsko“ a pak jsme kvapným krokem všichni zamířili do restaurace, kde na nás čekala velkolepá hostina se všemožnými bulharskými dobrotami. Skutečná pastva pro oči a chuťové pohárky. Kebapčeta, špížičky, salátky, ovoce, zelenina, sýr (smažený i čerstvý) a mnoho, mnoho dalšího. A samozřejmě víno. To byla skutečná odměna za výdrž 🙂  Ale závěrem musím říct, že si na nic nemůžu a nechci stěžovat, protože tu máme opravdu skvělou organizaci a je vidět, že bulharské vládě záleží na tom, abychom se tu cítili dobře.

Po otevíracím ceremoniálu pak následovaly poklidné dny, kdy se nám nikdo nesnažil vnutit „bulharskou duši“ a „bezmeznou lásku k Bulharsku“ (no, možná ještě v tradiční bulharské restauraci v Sofii, o které však v dalším článku, protože to byl taky velký kulturní zážitek).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s