Mezi Bajkalem a Mongolskem, Republika Burjatsko

Říká se, že Rusko je země mnoha tváří, země mnoha protikladů a nekonečných možností. Je to natolik rozmanitá země, že se musíte neustále divit, co se v ní skrývá. Rusko nejsou jen „evropská“ města Moskva či Petrohrad, Rusko není jen pravoslaví. Rusko je také teplotně mírnější Dálný Východ či v zimě chladná, v létě horká Sibiř, kde se snoubí kultury několika desítek národů s touhou uctívat Boha, Buddhu či přírodní božstva. Jedním takovým národem jsou Burjaté, potomci mongolského vůdce Čingischána, kteří již po staletí obývají oblast Zabajkalska a zároveň jsou majoritním etnikem Republiky Burjatsko. Pokud jste si mysleli, že šamanismus a buddhismus je záležitost ryze neruská, pak budete překvapení, že právě tato náboženství přetrvávají v pravoslavné zemi, a právě v oblasti, o které vám dnes chci něco povědět.

Malá velká republika

Republiku Burjatsko s hlavním městem Ulan-Ude se nachází daleko za Uralem, na jihu Východní Sibiře, na jižním a východním břehu nejhlubšího jezera světa, Bajkalu, tj. v Zabajkalí. Na severozápadě sousedí s Irkutskou oblastí, na jihu sdílí společnou hranici s bývalou sovětskou republikou Mongolskem, na východě pak s Čitinskou oblastí, dříve zvanou Zabajkalský kraj, a na jihozápadě s Republikou Tuva, jejíž obyvatelé jsou (neslavně) proslulí svým temperamentem. Pokud se vydáte vlakem do Ulan-Ude, pak z Moskvy překonáte během tří dnů více než 5 500 km. Ke konci cesty pojedete celých 207 km po pobřeží Bajkalu a pak už jen několik hodin vás bude dělit od příjezdu do tohoto nejvíce navštěvovaného města Burjatska.

Burjatsko je díky své rozloze 351 tisíc km2 patnáctým největším subjektem Ruské Federace. Rozlohou je tedy srovnatelné s Německem, které je jen o 6 tisíc km2 větší. V Německu ale žije více než 80 milionů obyvatel, kdežto v Burjatsko slabý 1 milion. Přestože je Burjatsko z našeho pohledu téměř vylidněné, je však plné krásné divoké a pusté přírody a kulturního bohatství. Burjatsko proslulo především díky Transsibiřské magistrále, která vede právě přes Ulan-Ude. Zde se cestovatelé zastavují na den či dva, aby si zde protáhli svá bolavá těla po vyčerpávající cestě a aby se vyfotili se světoznámou obrovskou hlavou Vladimíra Iljiče Lenina. Dále se pak z Ulan-Ude dobrodruhové vydávají na cestu do Mongolska (a pak většinou do Číny) či pokračují po trase Transsibu do Vladivostoku. Jen škoda, že mnozí dobrodruzi nestráví v Burjatsku delší dobu. Ať už kvůli jižnímu pobřeží Bajkalu a dalším přírodním krásám, o kterých se mnohdy dozvíte jen od místních, či všudypřítomné buddhistické a šamanistické kultuře.

Burjaté, potomci Čingischána

Pokud mluvíme o Burjatsku, nelze se nezmínit o majoritním etniku, jež obývá tento poněkud zapomenutý kout světa. Ano, jsou to Burjaté, národ blízce příbuzný Mongolům (pokud postavíte vedle sebe Mongola a Burjata, troufám si říci, že je od sebe nerozeznáte). Člení se na mnoho skupin, jako např. Bugalaté, Echirité, Chorinci…, a ještě dále se dělí teritoriálně na Burjaty východní, západní a šenechenské. Burjaté mají s Mongoly mnoho společného, i oni sami to tak cítí. U burjatských novorozenců se totiž na spodní části zad objevuje taková anomálie – tmavá skvrna, která po určitém čase zmizí, a tuto skvrnu často nazývají „skvrna Čingischána“.

Prapůvodně Burjaté žili v etnickém Burjatsku, v oblasti kolem posvátného ostrova Olchon, tj. na severním břehu Bajkalu. Dnes Olchon patří do správy Irkutské oblasti, avšak ze stran burjatské menšiny se ozývají hlasy, že Olchon patří Burjatům a měl by tedy náležet Burjatsku. Kromě Olchonu Burjaté osídlili především oblast od mongolských hranic až k jižnímu břehu Bajkalu, vedli kočovný život, žili v jurtách, chovali koně a skot. Dnes se integrují do moderní vesnické společnosti – kočovný způsob života opustili, chov koní vyměnili za pěstování pšenice a brambor, z jurt se přestěhovali do chat a srubů, ve městech obytných domů. Tato proměna byla způsobena vysokou mírou rusifikace a pokřesťanštění v 19. století.

Burjaté dnes žijí především v Ulan-Ude a jeho okolí. Na vesnicích v Burjatsku se s nimi setkáte zcela běžně. Dále je můžete potkat v Čitě, v Irkutsku či jiných místech Irkutské oblasti, ale také v dalších velkých sibiřských městech, kam se Burjaté stěhují především za prací. Mimo Rusko se s tímto národem setkáte v čínském Mandžusku a Mongolsku.

Burjatský jazyk a písmo

Původním jazykem Burjatů je burjatština, jazyk z mongolské skupiny jazyků. Je podobná mongolštině asi tak jako čeština srbštině. Nechávám vám tedy příležitost k přemýšlení, zda si Mongolové a Burjaté mohou rozumět. Trochu vám to však ztížím tím, že burjatština má velké množství dialektů a že Burjaté v Burjatsku mluví burjatštinou Chalchů, menšinovým dialektem nejméně podobným mongolštině. Nařekla bych, že burjatština za pár let vymizí, pravda je však taková, že v současné době každý čtvrtý Burjat mluví burjatsky. Může za to opět rusifikace burjatského národa. Když jsem rok studovala v Irkutsku, potkala jsem mnoho Burjatů, a vždy mne zajímalo, zda umí burjatsky a zda si v rodině uchovávají burjatské tradice. Na první otázku téměř všichni dotázaní na mne jen bláhově pohlédli a odpověděli, že neumí ani slovo. Proč taky? Teď se v Rusku mluví rusky a oni jestli se na venkov k babičce, dědečkovi (pokud jsou ještě naživu) dostanou jednou za rok? Tak si říkám, jestli to není škoda…neznat jazyk svého národa. Na druhou stranu musím přiznat, že to je holt osud malých národů pohlcených takovou mocí, jako je právě ta ruská. Těžko se odolává…A že ruská politika v tomto směru byla dost přísná! Přesto však se Burjaté nevzdávají a dnes se na mnohých přibajkalských univerzitách vyučuje burjatský jazyk a literatura.

Pokud budete v Burjatsku, ovládáte ruštinu, ale nějakému textu nebudete vůbec rozumět, pak jisto jistě čtete burjatský text. Do roku 1931 psali ujgursko-mongolským písmem, které ve 30. letech nahradili latinkou. S tou spokojeni nebyli, a proto se rozhodli zavést modifikovanou azbuku, která se užívá dodnes. Však posuďte sami současný burjatský text: Долоо дахи эсхээд, нэгэ дахи хайшлаарай (Dvakrát měř, jednou řež). Яараhан хүн даараха (Tichá voda břehy mele).

Jeden národ, tři náboženství

Tak, jako rusifikace ovlivnila jazykový vývoj Burjatů, dotkla se také otázky tradic a víry. Burjaté prapůvodně vyznávali přírodní víru šamanismus, v 17. – 18. st. začal do Zabajkalska pronikat lamaistický buddhismus. (Kromě Burjatů žije v Rusku ještě jedno mongolojazyčné buddhistické etnikum, a to Kalmykové obývající dnes dolní část Volhy). Jak se píše v burjatské historické kronice, kterou sepsal neznámý buddhistický učenec v polovině 19. století: „Nynější (chorinští) Burjati jsou potomci Bargutů. V té době uctívali především různé duchy – ongony. (…) v roce 1676 sem z Urgy (pozn. bývalý název Ulanbátaru) dorazilo sto padesát tibetských a mongolských gelongů, které lid začal uctívat jako představitele drahocenného a vysokého náboženství.“ Buddhismus se usadil „pod Bajkalem“ (za oficiální náboženství byl uznán v r. 1741), šamanismus se rozvíjel „nad Bajkalem“. Dodnes je Olchon považován za centrum burjatských šamanismů, ale i Barguzinská dolina poskytla útočiště tzv. barguzinským šamanismům. V období rusifikace došlo k tomu, že na západě Bajkalu Burjaté masivně přijímali pravoslavnou víru, na jihu se však udržel buddhismus. Šamanismus je vyznáván spíše okrajově. není neobvyklá situace, kterou jsem pozorovala v burjatské rodině své přítelkyně: oba rodiče jsou Burjati, vyznávají šamanistické tradice. (Pokud si je představujete jako dva lidi oděné v kůžích, pobíhající po ulici a vykřikující šamanistická zaklínadla, musím vás zklamat. Dnešního šamanistu od běžného civilizovaného člověka nerozeznáte.) Byla vychovávána v duchu šamanismu, avšak v 18 letech se sama rozhodla přejít na pravoslaví. Její širší rodina je také převážně pravoslavná.

Buddhismus a Burjaté vždy neměli vždy na růžích ustláno. V dějinách můžeme vymezit dvě politiky vůči buddhismu – politika tolerance a likvidace. V období stalinistického teroru jasně převážila politika likvidace. Temný Stalinův stín padl na burjatský národ, buddhistické kněze (lamy), kláštery (dacany) a jejich bohatství. Stalin neměl rád vše neruské, proto se v roce 1926 ze všech sil snažil, aby v Rusku nezbylo nic buddhistického, burjatského. Obyčejným lidem byla zabrána půda, buddhistické elitě udělal peklo – nařídil ničit kláštery, lamy označoval za agresory, zločince, zloděje. Následně je vysílal do Gulagů či v horších případech je nechával postřílet. Během 30. let bylo srovnáno se zemí obrovské množství klášterů, spáleno nepřeberné množství originálních textů. Texty, co se daly zachránit, byly převezeny ve 30. a 40. letech do ruské Akademie věd. Dnes jsou zdrojem cenných údajů. Situace buddhistické víry byla silně narušena, avšak po válce došlo ke značné změně. Buddhismus byl spolu s pravoslavím a islámem přijat jako ruské oficiální náboženství. Kláštery se začaly opravovat, popřípadě stavět zcela nové. Příkladem takových klášterů jsou např. Acagatský dacan, Ivolginský dacan, Barguzinský dacan.

Pustá a krásná burjatská příroda

V knize Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech se autor jedné eseje zmiňuje: „Burjatsko vypadá jako zvětšená Šumava, s borovými lesy na kopcích a mozaikou stepí, březin a rašelinišť)“. Kopce někde přecházejí v pásma hor, jejichž vrcholky jsou téměř celý rok zasněžené a tyto bílé oči vás neustále sledují jako místní bohové. Třeba v Barguzinské dolině, která je 200 km dlouhá a více než 40 km široká,po jedné straně lemované Barguzinským hřbetem, na druhé straně o něco nižším Ikatským hřbetem. Mezi nimi projíždíte zeleným údolím zásobovaným meandrujícími říčkami, kde se chvílemi cítíte jako v Alpách, poté zase spíše jako na již zmíněné Šumavě, tu v Mongolsku anebo třeba někde v poušti. Když vás tyto pohledy přeci jen omrzí, můžete dojet k dalšímu klenotu – k Bajkalu. Výhodou jižního a východního břehu Bajkalu je jejich větší izolovanost od civilizace, krásnější pobřeží a pohledy pro fotografy jako stvořené, a také větší čistota vody. To ovšem neplatí o deltě řeky Selengy, která přitéká z Mongolska značně znečištěná. Pokud se říká, že ruská ekologická politika je v zárodku, pak mongolská se ještě nenarodila. Bajkalští nadšenci a znalci dobře vědí, že právě v Burjatsku se nachází poloostrov Svatý Nos, který je téměř celý hornatý a téměř neosídlený. Proto se tam daří medvědům (napočítáno jich je kolem stovky) a rybářům, jejichž vesničky jsou rozesety na jižním pobřeží poloostrova, v Čuvyrkujském zálivu.

Menší burjatskou dolinou je pak dolina Tunkinská (na severovýchodě Burjatska), která je dlouhá jen 140 km. Táhne se od horského systému Východní Sajany mezi kopečky, bývalými vulkány, až ke hranici s Mongolskem. Tam je bohužel hraniční přechod pro zahraniční turisty uzavřen, ale kdybyste byli Rusy, pak by vám zbývalo jen pár hodin do návštěvy mongolského jezera Chubsugul, mladší sestry Bajkalu. Tunkinská dolina je poměrně pustá, ale o to mnohem zajímavější a ideální pro rozjímání v šamanistických svatých hájích či u blahodárných léčivých minerálních pramenů, např. v klidném háji Chongor-Ula, na hoře Šumak (kam se nedostanete jinak než několikadenní procházkou či vrtulníkem). Velice atraktivními místy pro turisty jsou osada Žemčug či Aršan, kde si ale rozjímání příliš neužijete.

Velkým zážitkem je zcela jistě jen pouhé projíždění místní pustou krajinou, v níž jsou rozesety burjatská posvátná místa, majestátné buddhistické dacany pod horami, tradiční burjatská obydlí s malovanými ploty a jednoduchými okenicemi. Je to nádhera pozorovat, v jakých skromných a (pro nás jistě) nepřívětivých podmínkách dokážou lidé žít. Co si museli vytrpět a jak se s tím dnes vyrovnávají.

Text i foto Zuzana Zahrádková

Zdroje:

Bajkal – Perla Sibiře, Bohumír Janský, 1989

Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech, Stanislav Komárek, 2011

Na konci světa Burjatsko – Sibiř, Jindřich Štreit, 2000

Šamanův plášť: dějiny domorodých národů Sibiře, Anna Reidová, 2004

Tibetský buddhismus v Burjatsku, Luboš Bělka, 2001

Článek byl publikován v posledním čísle časopisu NaVýchod, 3-4 2013, ročník 13

 

(Ne)známé sibiřské železniční tratě

Asi jsem doposud nepotkala člověka, který by neznal Transsibiřskou magistrálu, železnici protínající téměř celý euroasijský kontinent ze západu na východ. Tato železniční trať je skloňována snad ve všech průvodcích, článcích o Rusku a Sibiři. Bajkal a Transsibiřská magistrála, sibiřské ikony. Ačkoliv je Transsibiřská magistrála veledůležitá sibiřská železnice, není rozhodně jediná. Kromě ní a malých lokálních „železniček“ najdeme za Uralem ještě několik významných a zajímavých železničních tratí. Bajkalsko-Amurskou magistrálu, která projíždí Severobajkalskem a vede dále paralelně s magistrálou Transsibiřskou, jen je od ní vzdálená pár set kilometrů. Krugobajkalskou železnici, jejíž úsek Kultuk-Port Bajkal je mimo jiné využíván pro turistické účely. Poslední železnicí je nikdy nedostavěná a tudíž nezprovozněná Transpolární magistrála, tzv. Mrtvá trať, jejíž zrezavělé zbytky se povalují v oblastech trvale zmrzlé půdy, v drsných podmínkách polární oblasti severní Sibiře. Že jste o těchto tratích nikdy neslyšeli? Nebo slyšeli, ale moc o nich nevíte? Pak věřím, že po přečtění tohoto článku se to změní.        

Osvojení Sibiře a počátky výstavby železničních tras za Uralem

Sibiř byla po dlouhá staletí zcela neobjevena a neprozkoumána. Až v 80. letech 16. století přišel Timofjejevič Jermak a s ním nastal výrazný moment v dějinách carského Ruska. Kozáckému atamanovi Jermakovi se v r. 1582 podařilo dobýt Sibiř, když na příkaz Ivana IV. Hrozného Jermak porazil sibiřského chána Kučuma. Tehdy padlo Sibiřské chanství a bylo připojeno k Ruskému státu. Započala expanze ruské moci na východ. Výraznou osobou v procesu osvojování Sibiře se pak stal kozák Ivan Moskvitin, jež v r.1639 dosáhl pobřeží Ochotského moře. Přicházeli další a další průzkumníci, jako např. Kopylov, Pojarkov, Chabarov; v pol.17.st. bylo objeveno Zabajkalí. Na nově objevených místech vznikaly vojenské osady, které se postupně rozrůstaly ve města, docházelo k zasidlování Sibiře a Dálného východu. Rozvíjelo se zemědělství. Za vlády Petra I. započal vědecký výzkum Východní Sibiře i Dálného východu, rozvíjel se průmysl. Ruský stát si začal uvědomovat, že nově vznikající města jsou strategicky důležitá místa, Chabarovsk a Vladivostok se pomalu stávaly důležitými městy ve vodní dopravě. Muselo dojít k propojení větších měst a zároveň je spojit s rozhodovacími centry v „Evropě“, a proto v r.1887 panovník Alexandr III rozhodl: bude se stavět Transsibiřská magistrála, tehdy zvaná Sibiřská železnice.

Sibiřská železnice, neboli Transsibiřská magistrála

Stavba Sibiřské železnice byla započata čtyři roky po vydání nařízení Alexandrem III. V 1891 byl položen základní kámen Vladivostockého nádraží a začalo se stavět z Vladivostoku směrem na západ. O rok později byla posvěcena stavba z Čeljabinsku na východ. Původní projekt Sibiřské železnice (později přejmenované na dnešní Transsibiřskou magistrálu, neboli Transsib) byl právě plánován z Čeljabinsku do Vladivostoku, dnes už se ani přes Čeljabinsk nejezdí. K následnému propojení Sibiře s Moskvou a Petrohradem došlo později.

Železnici stavěli v šesti etapách necelých 25 let.  V r. 1894 dorazil první vlak do Omsku, 1895 do Novosibirsku (tehdy Krivoščekova před Obem), dále do Krasnojarsku a 16.srpna 1898 vítali první vlak i v Irkutsku. Na konci téhož roku byla vystavěna železnice do Portu Bajkal, kde byl provoz na Transsibu na dalších 6 let. Mezitím, v r. 1896, v Zabajkalském kraji bojovali se záplavami, které zničily téměř všechny připravené náspy, následně přišlo období sucha a zhoubné nemoci a tak se stavba úseku v této oblasti protáhla do r. 1900.  Na východě se stavba dařila, v r.1899 vyjel první vlak z Vladivostoku do Chabarovsku a ujel tak 766 km. V Chabarovsku se ale muselo čekat, až bude přemostěna široká řeka Amur a železnice bude spojena s Amurskou železnicí vedoucí z Kuengy do Chabarovsku. V roce 1907 se rozjely stavební práce a pokračovaly až do r. 1916, kdy byla postavena poslední část Transsibu,  most přes řeku Amur – Chabarovský most, také často nazývaný Amurský zázrak. Dnes je tento most dvoupodlažní, dole jezdí vlaky, nahoře automobily. Měří přes 2,5 km a Rusko se jím pyšní natolik, že ho umístilo na bankovku v hodnotě 5 000 rublů.

Díky výstavbě Sibiřské železnice se Sibiř mohla těšit výrazným nárůstem obyvatelstva. Od roku 1906 se osídlení Sibiře zvyšovalo o půl milionu lidí ročně. Podél celé trasy vznikala měta, vesnice, osady. Vznikala nová místa pro život ruských občanů a i pro rozvoj ruské ekonomiky. Železniční doprava začala výrazně ovlivňovat mořskou dopravu (a už to tak i zůstalo), však po dostavění a plném zprovoznění Sibiřské železnice (spolu i Čínskou Východní železnicí) se Vladivostok stal vstupními dveřmi do Tichého oceánu.

Na trase Transsibu vznikaly architektonické skvosty v podobě nádražních budov – ve velkých městech se stavěly kamenné budovy, v menších městech budovy dřevěné. Dodnes se mnohé nádražní budovy, např. ve Sljudjance, Novosibirsku či Irkutsku, těší zájmu architektů i hledáčkům cestovatelských fotoaparátů.  Stavba transsibiřské trati byla a nejspíš vždy bude jedinečným projektem ruského železničního stavitelství. Proto jí věnujme ještě několik nej… a pár zajímavostí:

  • Transsibiřská magistrála je nejdelší železnice na planetě, protíná celý euroasijský kontinent.  Od Jaroslavského nádraží (Moskva) do Vladivostockého nádraží (Vladivostok) měří 9288,2 km. Překonává 7 časových pásem.
  • Projíždí  87 městy, přejíždí 16 řek (nejširší z nich je řeka Amur)
  • 207 km jede podél Bajkalu a lemuje 39 km Amurského zálivu
  • Nejsevernější bod na Transsibu: zastávka Mogoča, v zimě zde bylo naměřeno až minus 62°C.
  • Nejvyšší bod na Transsibu: 1040 m n.m. (v Zabajkalském kraji)
  • Největší nádražní budova: Novosibirsk (z r.1940)
  • Jediná nádražní budova z mramoru: Sljudjanka.
  • Nejvyšší uměle vytvořený násep: 34 m (u Krasnojarsku)
  • Každý rok se postavilo cca 670 km tratě.
  • Náklady na stavbu: 936 mld rublů.
  • Na počest výstavby Transsibu byly postaveny jen tři sochy panovníka, jež realizoval myšlenku výstavby transsibiřské železniční tratě, Alexandru III. Sochy stojí v Petrohradu, Moskvě a v Irkutsku (30.8. 1908) .

Krugobajkalská železnice

Již dříve jsem se zmínila, že v roce 1898 byla postavena železniční trať vedoucí z Irkutsku do Portu Bajkal. Měřila 68 km a kopírovala tok řeky Angary až k jejímu samotnému ústí. Přestože tato železnice zmizela, když po postavení Irkutské přehrady (1956) stoupla hladina Angary a zatopila levý břeh Angary, Port Bajkal zůstal dodnes. Tehdy z tohoto bodu začala výstavba Krugobajkalské železnice, tzv. Krugobajkalky. Z Portu Bajkal v r.1902 započaly stavební práce železniční tratě lemující jižní břeh jezera BajkalDříve bylo jako Krugobajkalka označován celý úsek železnice z Portu Bajkal do stanice Mysovaja (tedy opravdu železniční trať vedoucí kolem jižního cípu Bajkalu dále podél východního pobřeží), dnes však je Krugobajkalka chápána jako historický úsek dlouhý 84 km z Portu Bajkal do Kultuku, dále úsek vedoucí ze Sljudjanky a s pokračováním na východ náleží už k Transsibiřské magistrále.

Jak uvádí Sergej Volkov ve své publikaci Průvodce a miniencklopedie Po Bajkale, „výstavba západní části Krugobajkalky (dnes tedy historické trasy Krugobajkalky) neměla v ruském stavitelství železnic obdoby. Na celém území tratě se táhly strmé příkré skalisté břehy, padající do jezera hluboko pod hladinu.“  A můžu vás ujistit, že pokud tudy projíždíte, ťukáte si na čelo a říkáte si, že je přeci zcela nemožné a bláznivé na takovém místě cokoliv postavit, natož pak železnici! Další zajímavostí je mechanismus zásobování stavby materiálem, které  bylo velice nákladné a složité. Vše, kromě kamení a dřeva, bylo zapotřebí dovážet (včetně písku!).  Co mohli, to dovezli z irkutského směru, co nemohli, to potřebovali přivézt z východu. Proto museli využít jezero Bajkal a vytvořili tak dočasné dopravní spojení s protějším břehem. 170 km dlouhou trasu představovala v létě lodní přeprava a v zimě byly nataženy koleje přes zamrzlý Bajkal do st.Tanchoj, odtud se přivážel materiál a zároveň se tam navazovalo na Transsibiřskou magistrálu.  Pro představu nákladné výstavby zde uvedu dvě čísla: 1 km Transsibu vyšlo ruské imperium na 93 000 RUB, 1 km Krugobajkalky stálo 130 000 RUB.

Dnešní Krugobajkalka je využívána především pro turistické účely, také se po ní dopravují místní obyvatelé. Každoročně přijíždějí turisté ze zahraničí i z Ruska, aby se projeli vlakem po břehu Bajkalu s pokud mají štěstí na druhém břehu se jim otevírá pohled na zasněžené vrcholky Chamar Dabanu. Po cestě vlakem uvidí 424 inženýrských staveb – podpůrných zdí, zděných galerií, 39 tunelů (nejdelší z nich měří 778,4 m). Po trati se můžete projet s cestovní kanceláří (exkurze Krugobajkalským expresem) či soukromě mašinkou (dříve nazývanou Motaňa), která spojuje s civilizací několik osad na této staré trati. Také se můžete po kolejích projít pěšky a tehdy vám je zaručen překrásný výhled na skalisté útesy, širý Bajkal spojený s atmosférou počátků 20.st. Můžete nasávat energii tohoto zvláštního místa a třeba přemýšlet, kde se asi nachází Kolčakovo zlato…

BAM – „Brežněv Abmanyvajet Molodjož“

Takto parodovali v 70. letech název druhé velké sibiřské železnice, který zní Bajkalsko-Amurská magistrála (BAM). Dlouhá léta složité geologické a klimatické surové podmínky odrazovaly od stavby železnice, která by nějak spojila sever Bajkalu s okolím. Až v 60. letech 20. st. vedoucí orgány SSSR rozhodli o stavbě BAMu a v dubnu 1972 se začalo stavět. Stavbu začali v Tajšentu, kudy také projíždí Transsib, a skončili ve Vladivostoku v roce 1989. Tehdy byla postavena hlavní linie, avšak pak se dostavovaly (a ještě dostavují) další přiléhající tratě.

Stavbu zajišťovali především studenti, kteří hromadně přijížděli a několik měsíců si vydělávali slušné peníze. Podle vyprávění jednoho Rusa, Genadije, který dnes pracuje jako rybář na poloostrově Svatý Nos, na BAMu si studenti přišli na velice dobré peníze. Na severu Bajkalu přeci jen byl s prací problém. Díky sovětské propagandě výstavby BAMu a lákání mladých lidí na práci v nelidských a složitých podmínkách si BAM vysloužil protestní názvy jako „Brežněv Abmanyvajet Moloďož“ (Brežněv obelhává mládež) či „Bezdeľnikov Atpugivajet Magistraľ“ (Nepracující odrazuje magistrála).

Jestliže Transsib vede jen zčásti hornatým územím, BAM téměř celý vede přes hory – celkem projíždí sedmi horskými systémy. Přejíždí 11 velkých řek a nachází se v aktivní seismické oblasti. Pracovat na stavbě tedy rozhodně nebyl žádný med. Na trase bylo vytvořeno celkem 8 tunelů, z toho jeden je nejdelší tunel v Rusku, Severomujský tunel o délce 15,3 km. Tento tunel byl dostavěna  otevřen v prosinci 2003.  Ani rok 2003 není konečný, zdá se tedy, že BAM je ještě živý organismus, který se bude rozrůstat. V blízké budoucnosti se pomocí BAMu plánuje spojení pevniny s o.Sachalin. Je možné, že se opět na brigádu přihlásí studenti?

Mrtvá trať

O stavbě železnice na Sibiři se mi nepíše lehce. Před očima se mi neustále promítají obrázky zamrzlé Sibiře, hlubokých lesů, ze kterých vám v noci ve vlaku až mrazí. Absolutní tma, vzpomínky na těžce pracující lidi v nekřesťanských podmínkách ve vás vyvolávají hrůzu. Tehdejší neúprosný pracovní režim Sovětského svazu vás štve a vyvolává ve vás lítost. Tím spíš, když víte, že ne všechny stavby železnic byly úspěšné. To je případ tzv. Mrtvé trati, kterou chtěl postavit Stalin. Měla to být Transpolární magistrála, měla spojovat Salechard a Igarku, osadu za polárním kruhem na severní Sibiři. V letech 1947 – 1953 vězňové z Gulagů pracovali na projektu, který neměl smysl a který samozřejmě nevyšel, kvůli absolutně nevhodným podmínkám pro výstavbu čehokoliv. Trvale zmrzlá půda, mráz, nezkušení dělníci, teror, strach. Dnes v hluboké zamrzlé tajze kdesi na severu leží kusy železnice, pracovních strojů, trosky. A s nimi i vzpomínky na neúspěch v železničním ruském stavitelství.

Pozvání na cestu dlouho téměř 5000 km

Abych nekončila tak negativně, tak na závěr dodám, že vlak je pro Sibiřany nutností. Ne všichni si mohou dovolit drahou letenku např. z Irkutsku do Vladivostoku. Při návštěvě Sibiře by každý měl okusit mítní vlaky, ve kterých cestování získává nový rozměr. Nikde jinde nezažijete cestu pustou krajinou, kde několik hodin za okny neuvidíte živou duši, přitom strávíte 3 dny ve vlaku a neopustíte zemi, po které cestujete. Příště se na takovou cestu vydáme. Zvu vás na cestu do Vladivostoku, kterou jsem podnikla v lednu 2013…

Článek vyšel v časopisu Listy Čechov a Slovákov 11/2013 (http://www.klubsk.net/)

Bajkal – jezero mnoha tváří

Na jihu Východní Sibiře naleznete největší sladkovodní jezero na světě. Největší světovou zásobárnu pitné vody. Jezero, jehož rozloha 31 500 km2 je přibližně rovna rozloze Belgie. Jezero hluboké 1637 m, jež se řadí na první místo žebříčku nejhlubších jezer světa. Jezero zapsané v r. 1999 do seznamu UNESCO. Jezero napájené více než 150 řekami a říčkami, ale odvodňované pouze jednou řekou, Angarou. Jezero, jehož vzhled není dva dny po sobě stejný. Jezero, které je 6 měsíců zamrzlé. Dovolte mi, abych vám představila Bajkal, Bajkalské jezero či Bajkalské moře, jak jej s oblibou nazývají místní. Když stanete tváří v tvář této obrovské vodní mase, uvědomíte si, jak příroda dokáže být kreativní a záhadná zároveň. A musíte jí poděkovat za vytvoření ráje na zemi, kde přírodní zákony ovládají životy místních obyvatel a kde šamanští bohové mají poslední slovo.

Bajkal – jezero nebo moře?

Bajkal je opředen mnoha tajemstvími, a možná právě proto již odpradávna připoutával pozornost mnoha národů. Jedno tajemství se ukrývá již v samotném názvu jezera. To především souvisí s národy, které v historii Bajkal obývali. A že jich nebylo málo! Právě proto se do dneška nemohou vědci dohodnout, jak vlastně název Bajkal vznikl. Představme si tedy několik zajímavých variant názvů. V době bronzové žil v Přibajkalí tulský národ, Kurykánové, jež jezero nazývali Baj-Kul´ – Bohaté jezero. Evenkové (také nazývaní Tunguzové) místu propůjčili název Lama – Moře. Před burjatským a ruským osídlením žili u Bajkalu také Jakuté, kteří pak byli burjatským národem vytlačeni na sever, do dnešní Jakutské oblasti. Jakuté nazývali jezero Baj-Kel´ – Bohaté jezero. Burjaté posvátné místo nazývali Bajgal-Nuur – Jezero Bajkal, což se nejvíce blíží dnešnímu názvu, či také Bajgal-Dallaj – Věčně stojící moře. Dokonce i v Číně tehdy již věděli, že na Sibiři se rozkládá jezero, které ve svém jazyce nazývali Paj (Bej) Chaj – Severní moře.

Burjaté, původní obyvatelé Přibajkalí

O osidlování Bajkalu by se toho dalo říci mnohé, avšak to není účelem mého článku. Přesto vás chci upozornit na jedno etnikum, které Přibajkalí obývalo již odpradávna. Jsou to již zmínění Burjaté, původní obyvatelé Přibajkalí, kteří údajně od neolitu osídlili oblast Předbajkalí, etnické Burjatsko, jež se nachází v oblasti ostrova Olchon. Burjaté se často spojují s Mongoly. Není divu, protože oba národy jsou mongoloidní rasy, existují dohady i o tom, že Burjaté přišli z mongolských stepí. Mají svůj jazyk, burjatštinu, která patří do rodiny altajských jazyků, do skupiny jazyků mongolských. Nejvíce se burjatština podobá mongolštině. Pokud jedete na Bajkal a zajímáte se o náboženství a kulturu, určitě nebudete zklamaní.  Zároveň si uvědomíte, že v Rusku nejsou jen pravoslavné chrámy a knězi s dlouhými vousy. V Přibajkalí se totiž díky Burjatům střetávají tři náboženství. Za tradiční burjatské náboženství se pokládá šamanismus, přičemž nejposvátnějším místem všech burjatských šamanistů najdete na o. Olchon, v Mysu Burchan. Byli byste překvapení, kolik šamanistů v dnešní době existuje. Šamanismus se u Bajkalu ujal zcela přirozeně, protože takové jezero ke vzývání přírodních božstev přímo vybízí. V Zabajkalí je ovšem mezi Burjaty rozšířen buddhismus, v Rusku oficiálně uznaný v r. 1741. Buddhismus Burjaté přejali od Mongolů, v dobách, kdy byli podrobeni mongolským chánům. V současné době však mnozí Burjaté dobrovolně přecházejí ke křesťanství – pravoslavné víře, která hýbe celým Ruskem. Přesto můžeme věřit v to, že Burjaté si udrží svoji identitu a díky jejich tradicím a zvykům zůstane Bajkal i nadále kulturně rozmanitým.

 

Co jste možná o bajkalské vodě nevěděli

Bajkal láká svojí výjimečností – ať už svojí rozlohou, hloubkou, tak i svojí přírodní krásou a tajemností. Když stanete na jeho březích, cítíte svěží vzduch, slyšíte vlny omývající oblázky či písečná zrnka všech velikostí a barev. Racci, dvakrát tak větší než evropští, krouží nad vašimi hlavami. Připadáte si jako u moře, ve kterém však je pouze sladká voda, voda průhledná a hrající všemi barvami a v níž se odráží hřebeny přibajkalských pohoří Chamar Daban, Barguzinského hřbetu a mnohých dalších.

Jedinečnost Bajkalského jezera se skrývá v mnohém. Bajkal je unikátní zásobárna sladké a pitné (!) vody. To znamená, že bajkalskou vodu můžete bez obav pít, jak v Irkutsku z kohoutku, z lahví anebo rovnou z jezera. Při cestách kolem Bajkalu rozhodně nemáte problém s nedostatkem vody. Mám s tím vlastní zkušenosti – při putování po Svatém Nosu jsme byli plně odkázáni na vodu z Bajkalu. Po prvotní nedůvěře a obav ze zdravotních problémů jsme po dni zjistili, že je opravdu možné vodu pít bez újmy na zdraví. Určitě vás napadne otázka, jak je to vůbec možné? Jezero je nasyceno enormním množstvím mikroorganismů, jež se zasluhují o dokonalou filtraci vody. 90 % planktonu tvoří korýš Epishura baikalensis, přičemž jedna Epishura přefiltruje 800 ml vody za den. Zároveň zde žijí drobné rybky, které mikroorganismům ze všech sil pomáhají – jedna taková rybka se jmenuje golomjanka, lat. Comephorus. Mnohé dokonalé „přírodní filtry“, ať už mluvíme o mikroorganismech tak o rybách, jsou endemické. Z jakéhosi záhadného důvodu je složení bajkalské vody takové, že jen v ní dokážou tyto organismy přežít. Samotná voda a její obyvatelé je právě to, co vědce nejvíce fascinuje. Již řadu let se vědci pokoušejí v laboratoři vytvořit bajkalskou vodu, a daří se jim jen částečně. Chemickým složením se sice výsledný vzorek shoduje se složením bajkalské vody, avšak jakmile v ní chtějí chovat bajkalské endemity, hynou. Proč? To nikdo nedokáže vysvětlit.

Neméně zajímavé je, že na rozdíl od jiných velkých světových jezer, pouze v Bajkalu existuje život ve všech jeho hloubkách. I na samotném dně naleznete nejen mikroorganismy, ale i již zmíněné golomjanky. Omul, nejznámější průmyslová bajkalská ryba, endemit, se vyskytuje v jezeře až do hloubky 500 m. Pokud si zajdete do Bajkalského muzea v Listvjance, můžete se spolu s výzkumným týmem virtuálně v batyskafu ponořit na samotné dno Bajkalu, více než 1,5 km hluboko a přesvědčit se sami. Jestli se ale nechcete potápět, můžete hledět do opravdové vody venku jen tak, celé hodiny, dny. A pokud budete mít štěstí (ideálně v období po roztání ledu, tj. květen), můžete pouhým okem pohlédnout až do hloubky 40 metrů. Průhlednější než Bajkal je jen Sargasové moře, ve kterém můžete dohlédnout až do hloubky 66 m.

A pokud budete mít ještě větší štěstí, můžete nad hladinou zahlédnout drobný černý pohyblivý objekt. To bude nejspíše hlavička něrpy bajkalského, jediného sladkovodního tuleně na světě. Jak je možné, že tuleň žije právě zde, je záhadou. V současnosti žije v Bajkalu asi 10 000 tuleňů, jež převážně můžete spatřit na Uškanjich ostrovech, nedaleko poloostrova Svatý Nos.

Když Bajkal pokryje led

Celou dobu mluvím hlavně o tom, co se děje pod hladinou, celoročně. Ale copak se asi děje na hladině, když přichází zima a s ní stabilní teploty hluboko pod bodem mrazu? V prosinci Bajkal začíná zamrzat, pro úplné jeho zamrznutí je třeba jeden měsíc. Poté se oficiálně povoluje přístup na tuto obrovskou zamrznutou plochu. Začátkem ledna se již s jistotou otevírají ledové cesty, které umožňují křižovat autem Bajkal křížem krážem (po cestách vytyčených dopravním značením!). Po Bajkalu se oficiálně přestává jezdit začátkem dubna. Neoficiálně se ovšem jezdí dále, na své vlastní nebezpečí. To se ovšem někdy nevyplácí, a proto se nezřídka dočítáte v místním tisku, že se tu a tam auto s rybáři propadne do vody. Přesto uprostřed zimy se nemusíte vůbec bát, že by se pod vámi led probořil.  Tloušťka bajkalského ledu se totiž pohybuje v rozmezí 70 cm až 1,5 m, přičemž v místech, kde se led hromadí, může být led tlustý až 2 metry. Pro představu, kolik ledu se v zimě na Bajkalu vytvoří: pokud by led najednou roztál, hladina Bajkalu by stoupla o 8-14 cm.

Zima na Bajkalu je skutečná pohádka. Zamrzlá voda na příkrých skalách, kry ledu, jež se tříští o břehy jezera a tvoří tak kerná pole a nánosy. Pokud máte štěstí a led není zasněžený, pak se můžete kochat tmavým průzračným ledem s obrazci z bílých prasklin. Led na Bajkale je obrovská živá masa. Nikdy si nemůžete být jisty, kdy led praskne, kdy se nějak změní. Co den, to jiný ledový povrch. Bajkal je zkrátka magické místo, ke kterému musíte přistupovat s úctou a respektem. Říká se, že Bajkal má duši a ne vždy je k lidem milosrdný.  A já tomu i věřím.

Život u Bajkalu…a pozor na medvědy!

Bajkal je místo, které turisty láká celoročně. Nejvíce jich přesto přijíždí v létě, když je teplo, tj. v červnu a červenci. Ovšem pokud nemáte davy turistů, pokud vám nevadí chladnější počasí a chcete si i tak vychutnat magii bajkalských míst, přijeďte kdykoliv, kromě léta. To platí zejména pro ostrov Olchon a tradiční turistickou vesničku, Listvjanku, 70 km a hodina cesty z Irkutsku. V létě tam bývá neúnosné množství lidí, jsou to přeci jen nejznámější místa. V Listvjance se poprvé setkáte s jezerem, při dobré viditelnosti na protějším břehu vzdáleném 40 km uvidíte vrcholky hřbetu Chamar Daban a pokud se přepravíte přívozem přes Angaru, můžete nasednout na „Krugobajkalku“. Anebo se můžete z Listvjanky vydat po 70 km dlouhé Velké bajkalské cestě až do osady Jelancy. Všechny cesty bajkalskou tajgou se ovšem doporučují zdatným turistům a dobrodruhům, kteří jsou správně vybaveni pro pohyb v přírodě. Bajkalské břehy jsou povětšinou pusté, bez většího osídlení. Nemůžete tedy počítat s možností nákupu jídla, vše si musíte s sebou nosit na zádech. A musím vám říci, že turistika v odlehlé přírodě, v hlubokých lesích, ve kterých nepotkáte ani živáčka a kde se nikomu nedovoláte (není tam signál, nikdo ho nepotřebuje), je nabíjející a relaxující dobrodružství. Pokud nechcete brouzdat liduprázdnou přírodou, raději si v Listvjance pochutnejte na vyhlášené lahůdce, dušeném omulovi či omulovi nasoleném, sušeném či ještě zauzeném. Pokud máte raději uzbeckou kuchyni, dopřejte si uzbecký plov či šašlik, za ceny lidové.

Jelikož jsem se zmínila o tichých a hlubokých lesech tajgy, možná vás napadne jejich spojení se všemožnou zvěří, jako například sobolem, liškou či medvědem. Ano, u Bajkalu medvědi žijí. Medvědi, míšové či mišutkové (jak je místní nazývají) jsou lidmi přijímáni, přesto jsou to ale obávaná zvířata. Zkušený lovec do hlubokého lesa bez zbraně nejde. Ne nadarmo jsou medvědi nazýváni „hospodáři tajgy“. V jižní oblasti Bajkalu, především v obydlených oblastech, se s medvědem nepotkáte tak často, ovšem směrem na sever se tato možnost zvyšuje. Vůbec nejvíce medvědů žije na severu Bajkalu, jež se vyznačuje svojí panenskou přírodou a zkrátka je to ráj na zemi.  Méně, ale také dost medvědů je pak na hornatém poloostrově Svatý Nos (mluví se o 100 kusech), a právě tam jsem měla s medvědem tu čest. Naštěstí si naší skupiny nevšiml a to je dobré znamení. Říká se totiž, že když vás medvěd nechá bez povšimnutí, velká tajga vás přijímá do svého nitra. Pokud byste měli strach a chtěli byste zvolit zaručeně bezpečné místo pro poznávání bajkalských krás, pak můžete zvolit návštěvu ostrova Olchon. Tam medvědi nikdy nežili a nežijí, jediný medvěd se tam zatoulal, když zapomněl usnout a na kře se přeplavil z pevniny na ostrov.

O Bajkalu a jeho nádherných mysech, zátokách, horách, dolinách (zmiňme zejména Tunkinskou dolinu a Barguzinskou dolinu), o fauně a floře bych mohla povídat hodiny. Pokud jsem Vás alespoň trochu nalákala na bajkalskou tematiku a chcete se dozvědět více i o životě u Bajkalu, více se můžete dočíst v knize Bohumíra Janského – Bajkal, perla Sibiře či na mém blogu siberianblog.wordpress.com. Bajkal je místo, které stojí za návštěvu. Pokud si chcete prožít dny v panenské tiché přírodě, ať už u jezera či v horách, Bajkal je vám nakloněn. Nezklame vás, ale nadchne! A až se nasytíte bajkalskou přírodou, zvu vás na projížďku Transsibiřskou magistrálou dále na východ, na konec světa, až do Vladivostoku. O tom zase příště.

Článek vyšel v časopise slovenské menšiny žijící v Čechách – Listy Čechov a Slovákov 10/2013 (http://www.klubsk.net/)

….jsem si vědoma, že je zde zcela vynechána nechvalná ekologická situace na Bajkalu, ale o té příště. To není na půl stránky…

Rok v Irkutsku, aneb tam, kde medvědy hrající na balalajku nepotkáte

Sibiř je území v Ruské federaci, ležící za rozsáhlým pohořím Ural. O Sibiři se vždy mluvilo jako o místě, kam byla vyháněna ruská inteligence jak v carském Rusku, tak i v období Sovětského svazu. Jen málokdo ví, že v současné době jsou na Sibiř každoročně vyháněny, zcela dobrovolně, desítky, ne-li stovky,  studentů z celého světa. Tak, jako existují výměnné studijní programy s univerzitami v evropské části Ruska (nejvíce studentů míří do Moskvy a okolí, Petrohradu, i do Soči), můžete si vybrat i z nabídky univerzit v asijské části Ruska (tj. za Uralem). Já jsem takovou možnost využila. Díky programu Erasmus Mundus jsem odjela na rok do sibiřského města Irkutsk. O Sibiři a samotném Irkutsku jsem věděla pouze to, že Irkutskem vede slavná Transsibiřská magistrála a že kousek od něj leží proslulé jezero Bajkal. Právě perla Sibiře pro mne byl rozhodující faktor pro výběr Irkutsku. Jinak bych se také neodhodlala, protože samotná sibiřská města k návštěvám moc nelákají. Přeci se říká, že tam běhají medvědi po ulicích (Rusové k tomuto mýtu s oblibou přidávají ještě „..a hrají na balalajku“), lidé tam žijí v zemljankách a že tam mrzne 365 dnů v roce.

Loni v září jsem tedy odjela za Ural. Překonala jsem strach z neznáma a nakoukla jsem do života skutečných Sibiřanů. Nelituji jedinou minutu, kterou jsem v divokém sibiřském kraji prožila. Irkutsk se stal mým druhým domovem, Bajkal domovem třetím a Transsibiřská magistrála domovem čtvrtým. V dnešním příspěvku bych vám chtěla předtsavit Irkutsk. Město, ve kterém jsem studovala, žila, sportovala, jedla tradiční burjatské jídlo pozy, pila pivo i vodku.

Irkutsk od počátků k dnešku

Sibiřské město Irkutsk leží v Irkutské oblasti, 70 km od Bajkalu, téměř 4 000 km od Vladivostoku a více jak 7 000 km od Prahy. Pokud jedete autem, cesta Praha – Irkutsk vám podle údajů googlemaps trvá 86 hodin. Pokud volíte leteckou dopravu, čistá doba letu Praha – Moskva/Petrohrad – Irkutsk trvá cca 10 hodin. Vlakem trasa Moskva – Irkutsk trvá příjemné tři dny (to není přeci tak daleko, že?:-)) Pokud podstoupíte tyto několikahodinová či několikadenní přesuny, na konci se vám dostaví pocit úlevy, že už konečně jste v cíli, v Irkutsku.

Vítejte ve městě, čítajícím téměř 700 000 obyvatel. Je to takové běžné ruské město. Nic velkého. Přesto je Irkutsk největší město Irkutské oblasti, druhé v pořadí je město Bratsk s pouhými 250 000 obyvateli. Vítejte v jednom z nejstarších sibiřských měst, právě Irkutsk před dvěma lety oslavil 350. výročí od svého založení. Psal se rok 1661, kdy bojarský syn Jakov Pochabov založil Irkutskou osadu na soutoku dvou řek, malého toku Irkut a mohutné Angary, jež jako jediná bajkalská řeka vytéká z Bajkalu a dále se pak vlévá do Jeniseje. Jakov již tehdy předpověděl Irkutsku bohatou historii a důležité postavení v ekonomice Sibiře a vůbec celého Ruska. Irkutsk se ocitl na křižovatce důležitých obchodních tras. Angara spojovala město s okolními oblastmi, blízkost Bajkalu umožňovala propojení se Zabajkalím (tj. oblastí za Bajkalem, Burjatskou republikou), z Číny se přes Irkutsk dále do Ruska dovážel především čaj, v menším množství pak hedvábí, porcelán a látky. V 18. století se díky obchodním kontaktům rozvíjela řemesla všeho druhu. Stavěla se honosná měšťanská obydlí, peníze plynuly z kapes mecenášů. Nejznámějším irkutským mecenášem je nepochybně tehdejší starosta V.P.Sukačev, který pomohl Irkutsku po velkém požáru v r.1879 a zadotoval vystavění „nového“ centra. Město rozkvétalo také v oblasti kultury. Poté, co bylo v r.1825 potlačeno děkabristické povstání proti Mikulášovi I., byli mnozí děkabristé vyhnáni na Sibiř. Jejich útočištěm se stal právě Irkutsk. Díky nim se v Irkutsku rozvíjel bohatý kulturní život. Děkabristům jsou v Irkutsku každoročně věnovány prosincové plesy, koncerty, komponované večery v rámci projektu „Děkabristické večery“. Můžeme také doplnit, že o rozvoj kultury v oblasti se zasloužil také jeden Čech, generál Klička, jež založil první muzeum na Sibiři a první veřejnou knihovnu. Kulturu nepochybně také obohacovaly nejrůznější národy, jako Burjaté, Poláci, Italové, Číňané, Židé či mnohé muslimské národy. Není divu, že při takovém mohutném rozkvětu města a díky jeho kosmopolitnosti dosáhl Irkutsk označení hlavní město Sibiře a je tak nazýván dodnes.

Takový rozmach ekonomický, kulturní, politický, je nevídaný, pokud si uvědomíme, že Sibiř nikdy nebyla pod dokonalou kontrolou Petrohradu, tehdejšího hlavního města Ruska. Irkutsk si dodnes zachoval svoji důstojnost, v Irkutsku historie žije a je cítit, že Irkuťané jsou na své město hrdí. A já jsem byla hrdá na sebe, že jsem tam mohla prožít určitou dobu svého života. A rozhodně se neztotožňuji s názory (nejen) českých cestovatelů, blogerů, podle nichž je Irkutsk „město špinavé, všude nepříjemný zápach, zkrátka ošklivé město“. Pravdou je, že Irkutsk vám neukáže svoji krásu okamžitě. Zde, jako i v ostatních sibiřských městech nemůžete očekávat starobylé kostely jako moskevský Chrám Vasila Blaženého, suzdalský kreml či kostely ve Vladimíru. Když přijedete na Sibiř, musíte si uvědomit, že skutečná historie na Sibiři začíná o 8 století později než v „Evropě“.

Medvěda s balalajkou nepotkáte

Irkutsk rozhodně není místo divoké, zaostalé. Naopak je to útulné (není velké), přívětivé a na ruské poměry civilizované měst. Přesto je Irkutsk opravdu ruské město. Pokud ho porovnám s Krasnojarskem či Vadivostokem, Irkutsk jasně vede ve své „ruskosti“. Krasnojarsk dohání Evropu, Vladivostok je světový přístav a přibližuje se světu více než Irkutsk, ležící v útrobách Sibiře. Irkutsk je místo, kam se ráda budu vracet. A to díky lidem s ruskou duší a díky procházkám po známých ulicích, uličkách.

V Irkutsku se každý musí projít po nejznámější a zároveň největší irkutské ulici Karla Marxe, dříve nazývané Velká ulice. Ul.Karla Marxe se kříží s ulicí Lenina, hlavní dopravní tepnou v centru města. Zde si nelze nevšimnout sochy V.I.Lenina, jež s jemně pozdviženou pravicí dlaní vzhůru vyzývá lid, aby ho vyslechli. Cizinci si toto gesto vyložili po svém, údajně si Lenin stopuje taxiJ Neznám jediné město, ve kterém by nebyla ul. Karla Marxe a Lenina. Přesto jsou s tím v Irkutsku nespokojeni a již několik let bojují za návrat k původním názvům těchto dvou i mnoha dalších ulic.

Troufnu si říci, že chloubou Irkutsku jsou kromě dvou hlavních ulic dále nábřeží Angary (staré a nové). Na starém nábřeží naleznete Národopisné muzeum, hlavní budovu Irkutské státní univerzity (jedna z největších univerzit Sibiře) s přiléhající univerzitní knihovnou. Samozřejmě nelze opomenout památník Alexandru III., který se zasloužil o vystavění Transsibiřské magistrály. Z nábřeží můžete přes řeku hledět na nové čtvrti Irkutsku a hlavní železniční nádraží, jehož budova patří k nejhezčím nádražím na trase Transsibiřské magistrály. Pokud přežijete asi 4km procházku, dostanete se na zrekonstruované nové nábřeží, kde můžete posedět u řeky se zmrzlinou v ruce či navštívit jeden ze tří kostelů (dva pravoslavné a jeden polský katolický), jež tvoří dominantu města a objevují se na mnoha propagačních fotografiích.

Z nábřeží se během několika minut dostanete na hlavní Kirovo náměstí, kde probíhají veškeré důležité slavnosti. V létě je náměstí poseto pestrými záhony květin, v zimě se náměstí mění v ledové království. Ve všech sibiřských městech, kde se zimní teploty několik měsíců drží pod hodnotou -20°C, se staví ledové sochy, a např. v Chabarovsku či Novosibirsku probíhají dokonce mezinárodní soutěže v sochání z ledu a sněhu. Z náměstí se ještě projdete po ul. Lenina k nově vystavěné čtvrti, kterou nazvali 130. čtvrť. Zde během posledních dvou či tří let vystavěli kopie dřevěných staveb (většinou měšťanských domů), typických pro Irkutsk 18. a 19. Století. V nich dnes sídlí kavárny, bary, muzea či výstavní prostory. Před vstupem do čtvrti stojí obrovská socha babra (dřívější název pro ussurijského tygra), který v zubech drží sobola. Tento výjev je také v centru erbu města a vyobrazuje sílu, mohutnost a bohatství kraje. Ačkoliv je 130. čtvrť pěkná, nová, nemůže vynahradit krásy starých dřevěných staveb, některých v původním stavu, některých opravených, v uličkách kolem Karla Marxe a ul. Dzeržinskogo. Především ul. Grjaznova je státem chráněn. V žádném jiném ruském městě nenaleznete tolik dochovaných dřevěnic jako právě v Irkutsku (je jich zde asi 700). Bohužel moderní doba má tendence ničit vše staré a zchátralé, proto existují názory, že tyto domy by se měly srovnat se zemí. Takovou katastrofu si naštěstí uvědomují nadšení Irkuťané, kteří nedávno uspořádali workshop, ve kterém seznamovali lidi o historii dřevěných staveb, jejich unikátnosti. Doufejme, že dřevěnice budou zachráněny a Irkutsk i nadále bude moci oslňovat tímto jedinečným dědictvím.

Snad je vám teď jasné, že v takovém městě jen tak medvěda s balalajkou nepotkáte. A pokud ho potkáte, tak si musíte dopřát tolik vodky značky Bajkal, že byste si babra spletli (jak Sibiřané říkají) s méďou.

Do Irkutsku kdykoliv

Irkutsk můžete obdivovat za každého počasí a v jakémkoliv ročním období. Prožila jsem zde jaro, léto, krásné teplé babí léto (v září 2012 se teploty pohybovaly nad hranicí +20°C), podzim i pravou sibiřskou zimu. Nejnižší teplotu jsme měli -39°C, průměrnou zimní teplotu -20°C. Přesto je zima v Irkutsku krásná. Pokud si zvyknete, že slunce vychází kolem 10:30 a zapadá po 17:00, sibiřskou zimu si určitě můžete užít. Slunce svítí celé dny, týdny, měsíce. Irkutsk má tedy, na rozdíl od ostatních sibiřských měst, nespornou výhodu, že vás sluneční paprsky nabíjí energií a nedovolují vám upadat do podzimních či zimních depresí. Pokud tedy máte odvahu, jste dobrodužné povahy a máte rádi výzvy, Irkutsk a okolní krásy jsou vám k dispozici. A pokud máte rádi divokou přírodu, z Irkutsku si musíte vyjet na výlet k Bajkalu. O tom ale v příštím vydání. „Do vstrechi“ u dalšího povídání o Sibiři!

Článek vyšel v časopise vydávaném slovenskou menšinou v Čechách Listy Slovákov a Čechov 9/2013 (http://www.klubsk.net/)