Jak nás přivítali v Lozenu, zážitek na celý život

Jak jsem se zmínila v předchozím příspěvku, letní škola pořádaná Sofijskou univerzitou Klimenta Ochridského (Kliment Ochridský je jeden z bulharských svatých) se realizuje ve vesnici Lozen. Zde se nachází centrum bulharského Červeného kříže a je tu celý komplex – učebny, ubytování, restaurace, hřiště na volejbal, tenis aj. Jsme tedy trošku na konci světa, na úpatí Lozenských hor, odříznuti od civilizace (pokud nepočítáme občasné procházky do centra vesnice). Pokud k tomuto uzavřenému komplexu připočteme ještě organizovaný program a večerní posezení u piva či vína, můžu s klidným svědomím říci, že se tu cítím jako na třítýdenním školním výletě…

Lozen se může pochlubit statutem největší vesnice v Bulharsku (všechna čest!). Je to úplně normální vesnice u hlavního města, kde jezdí každou půlhodinu na kraj Sofie, odkud dále musíte jet metrem do centra. Každopádně dostupnost do Sofie je vcelku dobrá, avšak nemáme moc času na takové výjezdy. Přesto si moc nemůžu stěžovat – full-service ze strany organizátorů (bydlení, stravu, program máme hrazeno bulharskou vládou), příroda všude kolem nás (z učeben máme výhled na pohoří Sredna Gora a Vitoša), super západy slunce, možnost opalování přímo v areálu a nemusím moc řešit, co mám na sobě, protože se pohybuju na vesnici:-) No a samozřejmě ceny v obchodech jsou o něco nižší než v centru Sofie…v místní „kavárně“ káva s mlékem za 0,60 leva, pivo za 1,20 leva a 3l vína za 13 leva. No, nekup to!

Ihned po příjezdu jsme se ubytovali v hotelových pokojích (budovy, ve kterých bydlíme, nazývají hotelovými budovami…ale budiž). Pokoje jsou čisté, pravidelně uklízené, dokonce nám převlékají postele (a některým také skládají oblečení). Bydlíme ve třech, máme ryze český pokoj. Všechny národnosti bydlí vesměs společně, takže už zpočátku vznikly stejnojazyčné skupiny, které se však snažím ignorovat.

První den se tedy nic moc nedělo, druhý den ovšem byl otevírací ceremoniál. A to vám byla veliká show, o které jsme si mysleli, že nikdy neskončí. Vše započalo v 19:00, na travnatém prostranství za hlavní budovou. Nejprve mělo asi 5 lidí proslov (ředitel letní školy, ředitel Červeného kříže, zástupce předsedkyně vlády, ministra školství a ještě někdo – u posledního proslovu, který se opět týkal neskonalé vděčnosti za to, že se učíme bulharsky a že milujeme Bulharsko, jsem se přestala soustředit). Všichni „proslovující“ se nám snažili vštípit do hlavy, že nám během tří týdnů chtějí ukázat Bulharsko takové, jaké doopravdy je (a tedy, bez turistického pozlátka), a že se budeme družit s lidmi z 29 zemí a že to bude družba na celý život. Trochu jsme se cítila, jako bych byla o pár desítek let zpět. Každopádně nás všechny zaujal postoj „ukázat nám Bulharsko, jaké doopravdy je, bez turistického pozlátka“, jelikož co se dělo potom, nás utvrdilo v tom, že nám lhali (anebo nám lhali jen nevědomky).

Co se dělo po proslovech by se dalo nazvat jako velká estrádní paskvil na národní folklór. Vystoupil pěvecký sbor bábušek z Lozenu (to bylo ještě v pohodě, zpívali pěkně). Ale pak přišel hodinový program skládající se z folklórních tanců (syntetizovaný hudební doprovod připomínal hudbu z let 80.), ale i to ještě šlo. Pak však přišla vycházející hvězda (v Lozenu měla již svůj DRUHÝ koncert!!), zpěvačka XY (jméno jsem si bohužel nezapsala), která nás přivítala moderní písní o lásce k Bulharsku a jako druhý song přidala vypalovačku Simply the best od Tiny Turner. A pak přišel další pěvec, tenor, který zapěl také cosi o lásce k Rusku (nevim, zpíval Rusky, což mi došlo asi po minutě zpěvu) a lásce k Bulharsku. A pak ještě nějaká zpěvačka…a druhá zpěvačka…nevim…šla jsem fotit západ slunce. A pak ještě někdo…to jsem už začínala mít hlad a čekala na spásný okamžik. Který přišel až po vystoupení bulharského Michala Davida. Dovolte, abych vám představila Rajko Kirillova, hvězdu večera: https://www.youtube.com/watch?v=GESsn05jKVc.

Po hodině útrpného, zoufalého ohlížení se kolem a hledání, kam se schovat, přišla vysvobozující závěrečná píseň na téma nepochybně „miluji Bulharsko“ a pak jsme kvapným krokem všichni zamířili do restaurace, kde na nás čekala velkolepá hostina se všemožnými bulharskými dobrotami. Skutečná pastva pro oči a chuťové pohárky. Kebapčeta, špížičky, salátky, ovoce, zelenina, sýr (smažený i čerstvý) a mnoho, mnoho dalšího. A samozřejmě víno. To byla skutečná odměna za výdrž 🙂  Ale závěrem musím říct, že si na nic nemůžu a nechci stěžovat, protože tu máme opravdu skvělou organizaci a je vidět, že bulharské vládě záleží na tom, abychom se tu cítili dobře.

Po otevíracím ceremoniálu pak následovaly poklidné dny, kdy se nám nikdo nesnažil vnutit „bulharskou duši“ a „bezmeznou lásku k Bulharsku“ (no, možná ještě v tradiční bulharské restauraci v Sofii, o které však v dalším článku, protože to byl taky velký kulturní zážitek).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




Cesta na letní školu bulharštiny, červenec 2014, Sofie (Lozen)

Tímto článkem volně navazuji na roční studijní stáž na Irkutské státní univerzitě. Ačkoliv jsem ještě neuveřejnila článek o posledním putování u Bajkalu, cestě na poloostrov Svatý nos (za což se omlouvám a zároveň spílám svému svědomí), pokračuji v psaní cestovatelsko-studijního blogu.

Tentokrát napíši pár článků o pobytu na třítýdenní letní škole studia bulharštiny, kterou pod záštitou Ministerstva školství a vzdělávání Bulharské republiky pořádá Sofijská univerzita Sv. Klimenta Ochridského. Vrátím se na začátek článku a zmíněné „volné navázání na studium v Irkutsku“. Právě v Irkutsku jsem se totiž dostala ke studiu bulharštiny (ano, byl to docela mazec studovat bulharštinu v ruštině). Po návratu do Brna jsem v bulharštině pokračovala a tehdy mě napadlo, že bych mohla využít nabídku MŠMT, a to nabídku letní školy v Bulharsku (Sofie, Veliko Tarnovo, Plovdiv).

No a klasika – poslala jsem přihlášku, oběhala malé ouřadování a čekala jsem na vyjádření. Bohužel jsem nebyla přijata do Velikého Tarnova, kam jsem původně chtěla, ale jako náplast mi byla nabídnuta Sofie. Oukej, tak pojedu, co už…:-)

A tak jsem se v sobotu 12. 7. vydala na cestu. Jako dopravní prostředek jsem zvolila autobus, protože to byla nejlevnější varianta. Společnost Eurotours, zpáteční jízdenka Praha – Sofie – Praha za 2205 Kč (mládež do 26 let). Pohodlný autobus, dobří řidiči. Myslím, že mohu doporučit. Další možnosti pro dopravu do Sofie jsem měla letadlo a vlak a popř. také cestu autem (třeba přes Jízdomat či mezinárodnější Carpooling).

Odjížděla jsem z Florence, v 9:00 ráno (v 10:00 času bulharského…až v polovině cesty jsem si uvědomila, že se v Bulharsku přičítá 1 h). Zmatek před odjezdem mě nepřekvapil ani trochu, Balkán a Rusko jsou si v tomto hodně podobní. Každopádně řidiči měli tu cestu zmáknutou, možností na protáhnutí nohou bylo dostatek. V Čechách jsme stavěli snad třikrát (benzín, pivo, kafe, cigáro), na Slovensku jen jednou a čím více jsme se blížili na Balkán, tím jsme stavěli méně a méně.

V průběhu cesty jsem se snažila zvyknout si na bulharštinu, která mě v autobuse zcela obklopovala. Čerpala jsem energii, cítila se zoufale (přeci jen jsem už dlouho nebyla v kontaktu s národností, které bych téměř vůbec nerozuměla). Jelikož jsem se ale dva roky bulharsky jakžtakž učila, něco málo jsem v hlavě měla a tak jsem směrem na jih získávala více a více odvahy promluvit pár frází (a na sofijském autobusovém nádraží v pekárně jsem byla schopná říct, že si dám jednu kaškavalku. Bravo!). K pronikání do tajů bulharského mluveného projevu mi dopomáhaly dvě holčičky (Angelika a Bogdanka), které stejně jako jejich tatínek mluvily bulharsky i česky. A právě s nimi jsem strávila celou cestu až do Sofie, povídali jsme, malovali jsme, hráli si. Česko-bulharsky, resp. převážně česky s občasnými bulharskými frázemi. S nimi mi i příjemně uteklo nepříjemné a zdlouhavé čekání na maďarsko-srbských a srbsko-bulharských hranicích. A tak se nakonec ze zdlouhavé 21 hodinové cesty vyklubalo milé cestování, na které budu dlouho vzpomínat:-)

13. 7. jsem přijela v 7:00 (na čas!) na autobusové nádraží Serdika. Добре дошли в България! V 8:00 mě a ještě jednu Češku, která přijela ve stejném autobuse, vyzvedli organizátoři letní školy (klobouk dolů před organizací!) a dovezli nás do místa pořádání letní školy. Do vesnice Lozen (u Sofie), největší vesnice v Bulharsku (panečku!), do výukového centra bulharského Červeného kříže. Tady strávím 3 týdny ve skupině téměř 100 studentů z 29 zemí. No, teda…29 zeměmi si nejsem jistá, ale počet lidí odpovídá.

O Lozenu a Lozenském pohoří, překrásných výhledech na Starou Planinu, o Sofijské univerzitě a letní škole bulharštiny, o uvítacím estrádě (opravdu stojí za zmínku!) a „taka natatk“ (a tak dále) v příštím článku!

Přednáška v Českých Budějovicích

Přednáškový maraton se pomalu blíží ke konci. Po několika výstupech ve Slaném a okolí a následně v Brně se přesouvám do Českých Budějovic na Pedagogickou fakultu, kde jsem začala své vysokoškolské studium ruštiny. Těším se na Vás, Jihočeši!   Zde jest pozvánka:

Oddělení ruského jazyka a literatury PF JU

Vás srdečně zve

na promítání a povídání o jezeru Bajkal a Sibiři:

 SIBIŘ – OBLAST MNOHA TVÁŘÍ

 v pondělí 5.května 2014 

 

Promítat fotografie a povídat bude

Bc. Zuzana Zahrádková,

bývalá studentka oboru RJEMO, která v akademickém roce 2012/13 prožila celý rok na Irkutské státní univerzitě.

Obrázek

Dozvíte se:

  • jak se žije v Irkutsku
  • jak se dá přežít ruská zima
  • mnoho zajímavého o Bajkalu, největší zásobárně pitné vody na světě, ale zároveň objektu, který je neustále v hledáčku (nejen) ruských ekologů
  • jak se žije u Bajkalu a jak se tam cestuje
  • jaké roční období je zde nejpůsobivější
  • co stane, když vstoupíte (vjedete autem) na bajkalský led
  • o Burjatech, buddhistické i šamanistické kultuře v Přibajkalí
  • o cestování transsibiřskou magistrálou až do Vladivostoku …

A zde si dovolím umístit fotografii z přednášky:

IMG_2171

Sibiř, oblast mnoha tváří – fotogalerie

8.2.2014 přednáška o Sibiři se, dle mého mínění, vydařila. Aula slánského gymnázia se úspěšně naplnila. Nikdo neusnul, neomdlel ani se nezbláznil. A hlavně, nezbyl ani jeden perníček a čoko bonbón…

Doufám, že se přednáška líbila! Já jsem si to moc užila. Díky všem za účast a u nějakého dalšího povídání o Sibiři na viděnou:-)

A zde je pár fotek na závěr:

Mezi Bajkalem a Mongolskem, Republika Burjatsko

Říká se, že Rusko je země mnoha tváří, země mnoha protikladů a nekonečných možností. Je to natolik rozmanitá země, že se musíte neustále divit, co se v ní skrývá. Rusko nejsou jen „evropská“ města Moskva či Petrohrad, Rusko není jen pravoslaví. Rusko je také teplotně mírnější Dálný Východ či v zimě chladná, v létě horká Sibiř, kde se snoubí kultury několika desítek národů s touhou uctívat Boha, Buddhu či přírodní božstva. Jedním takovým národem jsou Burjaté, potomci mongolského vůdce Čingischána, kteří již po staletí obývají oblast Zabajkalska a zároveň jsou majoritním etnikem Republiky Burjatsko. Pokud jste si mysleli, že šamanismus a buddhismus je záležitost ryze neruská, pak budete překvapení, že právě tato náboženství přetrvávají v pravoslavné zemi, a právě v oblasti, o které vám dnes chci něco povědět.

Malá velká republika

Republiku Burjatsko s hlavním městem Ulan-Ude se nachází daleko za Uralem, na jihu Východní Sibiře, na jižním a východním břehu nejhlubšího jezera světa, Bajkalu, tj. v Zabajkalí. Na severozápadě sousedí s Irkutskou oblastí, na jihu sdílí společnou hranici s bývalou sovětskou republikou Mongolskem, na východě pak s Čitinskou oblastí, dříve zvanou Zabajkalský kraj, a na jihozápadě s Republikou Tuva, jejíž obyvatelé jsou (neslavně) proslulí svým temperamentem. Pokud se vydáte vlakem do Ulan-Ude, pak z Moskvy překonáte během tří dnů více než 5 500 km. Ke konci cesty pojedete celých 207 km po pobřeží Bajkalu a pak už jen několik hodin vás bude dělit od příjezdu do tohoto nejvíce navštěvovaného města Burjatska.

Burjatsko je díky své rozloze 351 tisíc km2 patnáctým největším subjektem Ruské Federace. Rozlohou je tedy srovnatelné s Německem, které je jen o 6 tisíc km2 větší. V Německu ale žije více než 80 milionů obyvatel, kdežto v Burjatsko slabý 1 milion. Přestože je Burjatsko z našeho pohledu téměř vylidněné, je však plné krásné divoké a pusté přírody a kulturního bohatství. Burjatsko proslulo především díky Transsibiřské magistrále, která vede právě přes Ulan-Ude. Zde se cestovatelé zastavují na den či dva, aby si zde protáhli svá bolavá těla po vyčerpávající cestě a aby se vyfotili se světoznámou obrovskou hlavou Vladimíra Iljiče Lenina. Dále se pak z Ulan-Ude dobrodruhové vydávají na cestu do Mongolska (a pak většinou do Číny) či pokračují po trase Transsibu do Vladivostoku. Jen škoda, že mnozí dobrodruzi nestráví v Burjatsku delší dobu. Ať už kvůli jižnímu pobřeží Bajkalu a dalším přírodním krásám, o kterých se mnohdy dozvíte jen od místních, či všudypřítomné buddhistické a šamanistické kultuře.

Burjaté, potomci Čingischána

Pokud mluvíme o Burjatsku, nelze se nezmínit o majoritním etniku, jež obývá tento poněkud zapomenutý kout světa. Ano, jsou to Burjaté, národ blízce příbuzný Mongolům (pokud postavíte vedle sebe Mongola a Burjata, troufám si říci, že je od sebe nerozeznáte). Člení se na mnoho skupin, jako např. Bugalaté, Echirité, Chorinci…, a ještě dále se dělí teritoriálně na Burjaty východní, západní a šenechenské. Burjaté mají s Mongoly mnoho společného, i oni sami to tak cítí. U burjatských novorozenců se totiž na spodní části zad objevuje taková anomálie – tmavá skvrna, která po určitém čase zmizí, a tuto skvrnu často nazývají „skvrna Čingischána“.

Prapůvodně Burjaté žili v etnickém Burjatsku, v oblasti kolem posvátného ostrova Olchon, tj. na severním břehu Bajkalu. Dnes Olchon patří do správy Irkutské oblasti, avšak ze stran burjatské menšiny se ozývají hlasy, že Olchon patří Burjatům a měl by tedy náležet Burjatsku. Kromě Olchonu Burjaté osídlili především oblast od mongolských hranic až k jižnímu břehu Bajkalu, vedli kočovný život, žili v jurtách, chovali koně a skot. Dnes se integrují do moderní vesnické společnosti – kočovný způsob života opustili, chov koní vyměnili za pěstování pšenice a brambor, z jurt se přestěhovali do chat a srubů, ve městech obytných domů. Tato proměna byla způsobena vysokou mírou rusifikace a pokřesťanštění v 19. století.

Burjaté dnes žijí především v Ulan-Ude a jeho okolí. Na vesnicích v Burjatsku se s nimi setkáte zcela běžně. Dále je můžete potkat v Čitě, v Irkutsku či jiných místech Irkutské oblasti, ale také v dalších velkých sibiřských městech, kam se Burjaté stěhují především za prací. Mimo Rusko se s tímto národem setkáte v čínském Mandžusku a Mongolsku.

Burjatský jazyk a písmo

Původním jazykem Burjatů je burjatština, jazyk z mongolské skupiny jazyků. Je podobná mongolštině asi tak jako čeština srbštině. Nechávám vám tedy příležitost k přemýšlení, zda si Mongolové a Burjaté mohou rozumět. Trochu vám to však ztížím tím, že burjatština má velké množství dialektů a že Burjaté v Burjatsku mluví burjatštinou Chalchů, menšinovým dialektem nejméně podobným mongolštině. Nařekla bych, že burjatština za pár let vymizí, pravda je však taková, že v současné době každý čtvrtý Burjat mluví burjatsky. Může za to opět rusifikace burjatského národa. Když jsem rok studovala v Irkutsku, potkala jsem mnoho Burjatů, a vždy mne zajímalo, zda umí burjatsky a zda si v rodině uchovávají burjatské tradice. Na první otázku téměř všichni dotázaní na mne jen bláhově pohlédli a odpověděli, že neumí ani slovo. Proč taky? Teď se v Rusku mluví rusky a oni jestli se na venkov k babičce, dědečkovi (pokud jsou ještě naživu) dostanou jednou za rok? Tak si říkám, jestli to není škoda…neznat jazyk svého národa. Na druhou stranu musím přiznat, že to je holt osud malých národů pohlcených takovou mocí, jako je právě ta ruská. Těžko se odolává…A že ruská politika v tomto směru byla dost přísná! Přesto však se Burjaté nevzdávají a dnes se na mnohých přibajkalských univerzitách vyučuje burjatský jazyk a literatura.

Pokud budete v Burjatsku, ovládáte ruštinu, ale nějakému textu nebudete vůbec rozumět, pak jisto jistě čtete burjatský text. Do roku 1931 psali ujgursko-mongolským písmem, které ve 30. letech nahradili latinkou. S tou spokojeni nebyli, a proto se rozhodli zavést modifikovanou azbuku, která se užívá dodnes. Však posuďte sami současný burjatský text: Долоо дахи эсхээд, нэгэ дахи хайшлаарай (Dvakrát měř, jednou řež). Яараhан хүн даараха (Tichá voda břehy mele).

Jeden národ, tři náboženství

Tak, jako rusifikace ovlivnila jazykový vývoj Burjatů, dotkla se také otázky tradic a víry. Burjaté prapůvodně vyznávali přírodní víru šamanismus, v 17. – 18. st. začal do Zabajkalska pronikat lamaistický buddhismus. (Kromě Burjatů žije v Rusku ještě jedno mongolojazyčné buddhistické etnikum, a to Kalmykové obývající dnes dolní část Volhy). Jak se píše v burjatské historické kronice, kterou sepsal neznámý buddhistický učenec v polovině 19. století: „Nynější (chorinští) Burjati jsou potomci Bargutů. V té době uctívali především různé duchy – ongony. (…) v roce 1676 sem z Urgy (pozn. bývalý název Ulanbátaru) dorazilo sto padesát tibetských a mongolských gelongů, které lid začal uctívat jako představitele drahocenného a vysokého náboženství.“ Buddhismus se usadil „pod Bajkalem“ (za oficiální náboženství byl uznán v r. 1741), šamanismus se rozvíjel „nad Bajkalem“. Dodnes je Olchon považován za centrum burjatských šamanismů, ale i Barguzinská dolina poskytla útočiště tzv. barguzinským šamanismům. V období rusifikace došlo k tomu, že na západě Bajkalu Burjaté masivně přijímali pravoslavnou víru, na jihu se však udržel buddhismus. Šamanismus je vyznáván spíše okrajově. není neobvyklá situace, kterou jsem pozorovala v burjatské rodině své přítelkyně: oba rodiče jsou Burjati, vyznávají šamanistické tradice. (Pokud si je představujete jako dva lidi oděné v kůžích, pobíhající po ulici a vykřikující šamanistická zaklínadla, musím vás zklamat. Dnešního šamanistu od běžného civilizovaného člověka nerozeznáte.) Byla vychovávána v duchu šamanismu, avšak v 18 letech se sama rozhodla přejít na pravoslaví. Její širší rodina je také převážně pravoslavná.

Buddhismus a Burjaté vždy neměli vždy na růžích ustláno. V dějinách můžeme vymezit dvě politiky vůči buddhismu – politika tolerance a likvidace. V období stalinistického teroru jasně převážila politika likvidace. Temný Stalinův stín padl na burjatský národ, buddhistické kněze (lamy), kláštery (dacany) a jejich bohatství. Stalin neměl rád vše neruské, proto se v roce 1926 ze všech sil snažil, aby v Rusku nezbylo nic buddhistického, burjatského. Obyčejným lidem byla zabrána půda, buddhistické elitě udělal peklo – nařídil ničit kláštery, lamy označoval za agresory, zločince, zloděje. Následně je vysílal do Gulagů či v horších případech je nechával postřílet. Během 30. let bylo srovnáno se zemí obrovské množství klášterů, spáleno nepřeberné množství originálních textů. Texty, co se daly zachránit, byly převezeny ve 30. a 40. letech do ruské Akademie věd. Dnes jsou zdrojem cenných údajů. Situace buddhistické víry byla silně narušena, avšak po válce došlo ke značné změně. Buddhismus byl spolu s pravoslavím a islámem přijat jako ruské oficiální náboženství. Kláštery se začaly opravovat, popřípadě stavět zcela nové. Příkladem takových klášterů jsou např. Acagatský dacan, Ivolginský dacan, Barguzinský dacan.

Pustá a krásná burjatská příroda

V knize Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech se autor jedné eseje zmiňuje: „Burjatsko vypadá jako zvětšená Šumava, s borovými lesy na kopcích a mozaikou stepí, březin a rašelinišť)“. Kopce někde přecházejí v pásma hor, jejichž vrcholky jsou téměř celý rok zasněžené a tyto bílé oči vás neustále sledují jako místní bohové. Třeba v Barguzinské dolině, která je 200 km dlouhá a více než 40 km široká,po jedné straně lemované Barguzinským hřbetem, na druhé straně o něco nižším Ikatským hřbetem. Mezi nimi projíždíte zeleným údolím zásobovaným meandrujícími říčkami, kde se chvílemi cítíte jako v Alpách, poté zase spíše jako na již zmíněné Šumavě, tu v Mongolsku anebo třeba někde v poušti. Když vás tyto pohledy přeci jen omrzí, můžete dojet k dalšímu klenotu – k Bajkalu. Výhodou jižního a východního břehu Bajkalu je jejich větší izolovanost od civilizace, krásnější pobřeží a pohledy pro fotografy jako stvořené, a také větší čistota vody. To ovšem neplatí o deltě řeky Selengy, která přitéká z Mongolska značně znečištěná. Pokud se říká, že ruská ekologická politika je v zárodku, pak mongolská se ještě nenarodila. Bajkalští nadšenci a znalci dobře vědí, že právě v Burjatsku se nachází poloostrov Svatý Nos, který je téměř celý hornatý a téměř neosídlený. Proto se tam daří medvědům (napočítáno jich je kolem stovky) a rybářům, jejichž vesničky jsou rozesety na jižním pobřeží poloostrova, v Čuvyrkujském zálivu.

Menší burjatskou dolinou je pak dolina Tunkinská (na severovýchodě Burjatska), která je dlouhá jen 140 km. Táhne se od horského systému Východní Sajany mezi kopečky, bývalými vulkány, až ke hranici s Mongolskem. Tam je bohužel hraniční přechod pro zahraniční turisty uzavřen, ale kdybyste byli Rusy, pak by vám zbývalo jen pár hodin do návštěvy mongolského jezera Chubsugul, mladší sestry Bajkalu. Tunkinská dolina je poměrně pustá, ale o to mnohem zajímavější a ideální pro rozjímání v šamanistických svatých hájích či u blahodárných léčivých minerálních pramenů, např. v klidném háji Chongor-Ula, na hoře Šumak (kam se nedostanete jinak než několikadenní procházkou či vrtulníkem). Velice atraktivními místy pro turisty jsou osada Žemčug či Aršan, kde si ale rozjímání příliš neužijete.

Velkým zážitkem je zcela jistě jen pouhé projíždění místní pustou krajinou, v níž jsou rozesety burjatská posvátná místa, majestátné buddhistické dacany pod horami, tradiční burjatská obydlí s malovanými ploty a jednoduchými okenicemi. Je to nádhera pozorovat, v jakých skromných a (pro nás jistě) nepřívětivých podmínkách dokážou lidé žít. Co si museli vytrpět a jak se s tím dnes vyrovnávají.

Text i foto Zuzana Zahrádková

Zdroje:

Bajkal – Perla Sibiře, Bohumír Janský, 1989

Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech, Stanislav Komárek, 2011

Na konci světa Burjatsko – Sibiř, Jindřich Štreit, 2000

Šamanův plášť: dějiny domorodých národů Sibiře, Anna Reidová, 2004

Tibetský buddhismus v Burjatsku, Luboš Bělka, 2001

Článek byl publikován v posledním čísle časopisu NaVýchod, 3-4 2013, ročník 13

 

Přednáška o pobytu na Sibiři a u Bajkalu

Jste srdečně zváni! Sobota 8.2.2014 od 14:00, Aula gymnázia V. B. Třebízského ve Slaném

A již 27.1.2014 startuje v hlavní budově Městského úřadu Slaný (v rámci cyklu výstav „Na schodišti) výstava fotografií toho nejhezčího, co jsem v přibajkalské oblasti spatřila…více zde: http://www.kultura.slansko.cz/clanky/2014/01/sibir-oblast-mnoha-tvari

Přednáška o pobytu na Sibiři a u Bajkalu