Výprava na Svatý Nos – část 1.

Výprava na Svatý Nos – část 1.

Právě teď dochází k malé retrospektivě…Po roce a půl se dostávám k (alespoň pro mě) k dlouho očekávanému článku, který věnují mé nejpůvabnější cestě po Bajkalu, a to o putování na Svatém Nosu. Asi si říkáte, jak si to po té době můžu všechno pamatovat… no, psaly jsme si deníček, takže některé info jsou právě z něj. A to, o čem sem nenapsal do deníku, jsem si uložila do své hlavy a fotografií… Ani vlastně nevím, proč jsem ten článek nenapsala hned po příjezdu. Možná jsem chtěla nezapomenout? Anebo jsem jednoduše prokrastinovala, nebo kulantněji řečeno, čekala na správný okamžik, kdy dozrají mé myšlenky?

Svatý Nos: „pfffff…hahaha…“ Taková byla reakce většiny mých blízkých, když uslyšeli právě tento název. Proč NOS? Co to je za blbost? U toho Bajkalu jsou fakt divný!…No takže PROČ NOS? Protože u toho Bajkalu ti Rusové trochu divný jsou:-D Vždy měli tendence osvojovat si vše, co jim přišlo pod ruku. Rozuměj: Svatý Nos leží v Burjatské republice, a tedy původním jazykem je zde burjatština.  Burjaté zde byli mnohem dříve než Rusové, což znamená, že název poloostrova Святой Нос (tedy Svatý Nos) není původní. MĚL by to být překlad původního burjatského Хилмэн – Хушун, co v překladu do ruštiny znamená „морда (нос) осётра“ (tlama (nos) jesetera). Burjaté často nazývali místa na základě jejich vnějších znaků…Jak se tedy ruština dostala k překladu „Svatý Nos“? To asi ví jen olgoj chorchoj…těžko říct. Došlo k překroucení původu slova…no co už…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tak ještě jednou: Svatý Nos, největší bajkalský poloostrov, se nachází ve východní části jezera. Když je pěkné počasí, můžete Svatý Nos vidět z Mysu Choboj (od sebe vzdáleny cca 40 km). Dříve byl Nos ostrov, ale postupem času se vytvořila písečná kosa, která hornatý ostrov propojila s pevninou. Písečná kosa dlouhá téměř 30 km pak od sebe odděluje dva zálivy – Barguzinský a Čivyrkujský. (Jak nám bylo vysvětleno, Barguzisnký záliv je mnohem studenější než Čivyrkujský…proto jsme se, pochopitelně, musely koupat v tom studenějším. Když jsme byly u Čivyrkujského zálivu, nebyl samozřejmě na koupání čas (kromě  mnoha hodin prosezených na molu a procivěných na neskonalou krásu Barguzinského hřbetu…). Svatý Nos je součástí Zabajkalského národního parku a před vstupem na jeho území je třeba zaplatit 70 RUB/den.

Proč právě sem? Jsou tu hory, plážičky, a hlavně svatý klid. Poloostrov je celý hornatý, příliš vody zde nepotkáte a je „obydlený“ jen na březích Čivyrkujského zálivu. Ovšem není se čeho bát, jelikož kolem dokola je pouze a jenom pitná bajkalská voda. Pokud najdete do hor, není problém. Pokud do hor jdete, trochu to problém je, ale zkušení a znalí se nezaleknou několika litrů vody na zádech… obzvlášť v letním období, kdy je na Bajkale obvykle velké teplo…třicítky jsou tu na denním pořádku. Horší je to s jídlem…to si musíte všechno dovézt z pevniny…kromě ryb a medvěda (na jehož lov se asi jen málokdo vydá) tu nic k jídlu neseženete…ačkoliv dá se! Nic není ztraceno, ale musíte mít štěstí na lidi…

Další zajímavost je ta, že kolem poloostrova máte největší pravděpodobnost pro spatření bajkalského tuleně a přímo na ostrově pak medvěda. Místní ochránci přírody i záchranáři hovoří o cca 100 kusech medvěda hnědého. Takže stovka medvědů se prohání po území o 100 km2 menším než je KRNAP. Medvědi pro mě byli asi tou největší pochybností pro to, zda na Nos jet či než… svoji obavu jsem po několika dnech rozhodování převrátila ve velké očekávání, a to, že bych poprvé v životě mohla na vlastní oči spatřit medvěda… neboli jak místní (ale i Máša v seriálu Máša a medvěd) říkají, „mišku“…jak rozkošné, že…

DSCN4862Výpravu na Svatý Nos jsme uskutečnily ve třech – dvě Polky, Gosia a Lena, a já. Jak jsme záhy poznaly, asi není příliš obvyklé do takových odlehlejších končin jezdit jen v dívčím složení. Všichni se tomu velice divili. Kromě nás..:-) Jely jsme v termínu 10. – 18. 6. 2013, v době, kdy se můj desetiměsíční (a Gossiin čtyřměsíční) pobyt v Irkutsku nezadržitelně blížil ke konci a chtěly jsme si ještě užít letního Bajkalu (ano, letní, v Rusku totiž léto začíná 1. června). Bylo vedro a předpověď počasí byla více než příznivá. Pořád pěkně!

Naše trasa byla taková: Irkutsk – Ulan-Ude – Usť-Barguzin – Svatý Nos (Hadí záliv, horké prameny, výstup na nejvyšší horu Makarova – 1878 m) – a pak stejnou cestou zpět, přičemž já budu pokračovat až do Irkutsku, holky se odtrhnou ve Sljudjance a pojedou do Aršanu. To byl plán a jak se to tak v Rusku podaří, skutečnost se mnohdy od plánů liší…to by přeci byla nuda, mít vše naplánované a zorganizované:-)

Pondělí 10. června // Cesta byla (opět) dobrodružná od samého začátku. Vše začalo v maršrutce, kam mě nechtěli vzít kvůli  krosně… koukali na mě jak na blázna. Tak jsem musela jet busem 61, který ale nejel na vlakáč…tak jsem musela přesednout na bus 77. Cesta, která normálně trvala 10 minut se tak protáhla na 25 minut…a pak čekalo další peklíčko. Cesta vlakem v „obščem“ vagónu. Jely jsme tedy trasu Irkutsk – Ulan-Ude. Pořád tvrdím, že cesta vlakem bývá příjemná…no jo, pokud ale jedete „plackartem“ nebo v „obščim“, kde s vámi cestují další tři lidé (tj. na každé lůžko jeden), a ne 6 a více.  Co je tedy „obščij“ vagón? Je to: nejnižší třída, nejlevnější (zaplatily jsme asi 600 rublů), v podstatě je to vagón typu kupé, jenže v tom kupé nejedou 4 lidé, ale až lidí 10!! Také nedostanete žádné deky, povlečení a jako bonus obdržíte extrémně protivnou děžurnou. Což tedy znamená, že se vezete v takovém dobytčím voze, ve kterém jezdí ti nejchudší občané či ti, co chtějí ušetřit. Co byl náš případ. Jelo nás v jednom kupé „pouze“ 6. Můžu ale říci, že už si příště připlatím za plackart a pohodlně se vyspím. Ono po 7 hodinách cesty v noci, bez pohodlného posezu (to i v autobuse se líp spí) a téměř bez spánku váš další den stojí pěkně za starou bačkoru…

Úterý 11. června // Do Ulan-Ude jsme přijely kolem šesté ráno. A začala další část našeho putování. Potřebovaly jsme se dostat do Usť-Barguzinu. Problém byl ten, že jsme nevěděly: v kolik nám to jede a navíc jsme myslely, že to jede ze Severního avtovokzálu. Takže poté, co jsme marně čekaly na nějaké MHD (bylo příliš brzy), jsme si vzaly taxi (taxikář na nás neodbytně pokřikoval: „taxi, taxi, levně, levně!“ – a skutečně jen 150 RUB) a poručily jsme si na Severní avtovokzál (podle Lonely Planet), že prý nám odtud jede maršrutka do Usť-Barguzinu. Ještě, že jsme to řekly! Pán se totiž zarazil a povídá, že do U-B to přeci už jezdí z Jižního avtovokzálu. Aha, aha! Tak hlavně, že to víme. Byla to zásadní informace, protože tato dvě nádraží jsou od sebe vzdálená…no…přes celé město.

Každopádně vše dobře dopadlo – na nádraží jsme se zorientovaly, zjistily, že první volná maršrutka jede v 15:00 (do U-B jezdí několik maršrutek denně 4-5 – ráno i odpo – toto jsou info z června 2013, dnes může být všechno jinak. Stejně tak to jezdí z U-B do U-U), a tak jsme se mohly jet podívat na Ivolginský dacan. Jelikož jsem tam byla v listopadu, docela jsem se těšila nezasněžené pohledy na klášter. Holky tam jely poprvé). Ranní cestování v létě má své výhody – všude jsme byly samy a ještě nebylo vedro. Bývaly bychom si to vše užily ještě více, jenže únava byla tak veliká, že to nějak nešlo. Každopádně parádní fotky, parádní místo. Po návštěvě kláštera jsme se vracely zpět v maršrutce s potahy á la Louis Vuitton (!!!) a pak nás čekala rychlá prohlídka města, kterou jsme kvůli únavě a nesnesitelnému vedru (jasná obloha a teplota přes 30 °C) brzy ukončily pojídáním skvělých místních poz a zaslouženým poleháváním u fontány před divadlem. To jsme potřebovaly!

No a ve tři nám to mělo jet. Ale měly jsme štěstí a byla nakonec místa v dřívějším spoji, v 14:30. Před nástupem do maršrutky nám bylo řečeno, že cesta sice stojí 300 RUB, ale že ještě navíc budeme platit 100 RUB za jednu krosnu, která se poveze na střeše. No a to my jsme nechtěly zaplatit, páč nám to přišlo dost peněz. A tak jsme se s Gosiou začaly s řidičem handrkovat o ceně, a dohadovaly jsme se o ní celou cestu do U-B. Což bylo ve výsledku velice zábavné pro celou maršrutku a postupně se do hovoru začali zapojovat ostatní členové posádky a povzbuzovali nás, ať to nevzdáváme:-D A nevzdaly! Nakonec pán řidič šel s cenou dolů: 2 krosny + jedna zdarma a ještě se nám vnucoval, že když budeme v U-B, tak se mu máme ozvat a že ho můžeme přijít navštívit. No tak to zas ne, pane…dal nám ale vizitku s kontaktem na maršrutku zpět, a to se nám hodilo! Takže vlastně díky!

Na cestě do U-B jsme se na jednom odpočívadle seznámily se dvěma Švýcary – kluk s holkou, jely do U-B, bez stanu, spacáků, ale chtěli na Svatý Nos. A věděli toho ještě míň, než my (a to my jsme taky nebyly úplně naštudované). Tak jsme jim popřály hodně štěstí, ať najdou nějaké ubytování. A tak ze slušnosti jsme si popřáli, že se třeba někde na Svatém Nose potkáme…ale příliš jsme v to nedoufali. A po 4 hodinách vejtřaskoidní cesty (již mnoho let se zde staví (stavěla) asfaltová silnice – jak je tomu dnes, by bylo zajímavé zjistit) jsme tedy konečně dojeli do cíle – Usť-Barguzin, odkud se přeplavíme přívozem přes řeku Barguzin a budeme na kose vedoucí na Svatý Nos.

Usť-Barguzin je tzv. osada městského typu o 7 000 obyvatelích. Městského typu možná proto, že je tam škola a nemocnice. Jinak je to obyčejná vesnice, kde se zastavil čas a lidé zde nemají tušení, jak to vypadá ve městě. Lidé se zde živí dřevařstvím nebo rybolovem. Má to ale své kouzlo, které mě naprosto dostalo. Tady jsem se cítila jak na konci světa…život tu plynul úplně jinak. Byly jsme pro všechny veliká exotika a pozdvižení na vsi: 3 holky, s báglama, v červnu. Ačkoliv je Svatý Nos uveden jako jeden z highlightů návštěvy Bajkalu, právě vzdálenost a odlehlost od většího turistického centra (Ulan-Ude) z něj dělá ne příliš atraktivní místo. Svatý Nos už trochu (víc) divočina. Právě díky malému počtu turistů si jak Usť-Barguzin, tak i Svatý Nos udržuje svou panenskou krásu.

Co se týče ubytování, moc možností, kde složit hlavu nemáte. Buď zvolíte noc ve stanu mimo vesnici (náš případ) nebo u místních anebo v hostelu velice sympatického chlapíka, Alexandra Beketova (kontakt na něj: baikalfamily@mail.ru. Jinak se o něm píše i v anglické verzi Lonely Planet). Alexandr dlouhá léta pracoval v Zabajkalském národním parku, takže má obrovské znalosti o této oblasti. Plus je to velice sympatický chlápek, který rád pomůže a poradí.

Po náročné celodenní cestě jsme se rozhodly postavit stan mimo vesnici a cítily jsme, že se potřebujeme zastavit, naplánovat trasu na Svatý Nos a hlavně se na něj podívat v celé jeho kráse. To se nám podařilo. Našly jsme, pravda, ne moc pěkné místo, kde byly odpadky a komáři, ale kousek od našeho plácku se otevíral pohled na hornatý poloostrov a zapadající slunce. To byla paráda! Už se nemůžeme dočkat!! Uléháme se pocitem, že zítra to všechno začne…dobrodružství na pustém poloostrově, kde žijí jen rybáři a medvědi.

A zde malá fotodokumentace z prvních dvou dnů:

This slideshow requires JavaScript.

 

 

 

 

 

 

Poslední přednáška o pobytu u Bajkalu 2012-2013

Už je to nějaký pátek, co jsem se vrátila z Bajkalu. Je konec ledna 2015, ze svých cest jsem se vrátila v červnu 2013. Uteklo to jako voda….i po té době jsme vzpomínkami stále na Sibiři, představuji si jak sedím na břehu Bajkalu, jím uzeného omula, zajídám ho skvělým uzbeckým šašlikem a k tomu stylově piji pivo Bajkal.

Je zvláštní, jak jsou ty vzpomínky živé…přesto však cítím, že je třeba rozloučit se s těmito pocity. Ne nadobro, ale jen prozatím. Veřejně jsem se se svými sibiřskými zážitky podělila již sedmkrát, během přednáškového cyklu (který vůbec nebyl plánován – původní záměr byl: udělat přednášku ve Slaném a dost). Proběhla i výstava mých fotografií. Těší mě, že mé okolí ve Slaném, v Českých Budějovicích i v Brně nebylo k mému pobytu za Uralem lhostejné a chtělo o něm poslouchat a shlédnout fotografie. Teď mě čeká poslední, osmá přednáška (pokud nepočítám přednášku o bajkalských národech na vědeckém kolokviu v Praze), opět v Brně. Popovídám o Bajkalu, o životu na Sibiři a o svých zážitcích.

Potřebuji své pocity od prvního setkání s Bajkalem uzavřít, zapečetit – a to jak napsáním posledního článku o Bajkalu 2012-2013 (o Svatém nosu), který již píšu od toho června 2013 a moc se stydím, že není ještě zveřejněný:-), tak i právě přednáškou, která se bude konat 10.3.2015 v klubu Eleven v Brně. Viz detaily události: http://www.baffin.cz/detail-akce/45-baffin-cestoparty-v-brne

V ten večer uzavřu jednu kapitolu a začnu kapitolu novou. Těšení se na nové setkání s touto sibiřskou perlou, které doufám, bude již brzy. A když ne brzy, tak ve více či méně blízké budoucnosti:-) Nové cesty jsou otevřené. Poté, co jednu cestu uzavřeme. Pojďte ji tedy se mnou uzavřít.

Sibiř v březnu 2015

Blíží se konec roku 2014…už je to nějaký ten pátek, co jsem se vrátila z Irkutsku. Fyzicky jsem zpět – dostudovala jsem, pracuju, je to fajn. Ale myšlenkami jsem se ne úplně vrátila. Stále jsem v kontaktu s dálnou Sibiří. Přednáším o Bajkalu i o Burjatech. Načítám, zjišťuji, informuji se. Čas od času zabrouzdám v myšlenkách i na internetu na Sibiř a vzpomínám a představuji si, jak tam asi teď je… Chci se vrátit na Sibiř. A chci mluvit o Irkutsku a o Bajkalu jako o nezapomenutelných místech, která stojí za návštěvu.

Chci se vrátit na Dálný východ a znovu obdivovat panoramata v Japonském moři. Chci si projet Bajkalsko-Amurskou železnici, chci jet na Kamčatku. Snad se mi to vše brzy splní… musím ale pěkně krůček po krůčku. Přednášení není nikdy dost:-)

Pokud byste si rádi něco o Bajkalu poslechli, můžete přijít na přednášku: 10.3. v klubu Eleven, více zde:  http://www.livingstone.cz/vystavy-a-promitani/kalendar-akci/zuzana-zahradkova-bajkal-a-sibir/

Přednáška v Českých Budějovicích

Přednáškový maraton se pomalu blíží ke konci. Po několika výstupech ve Slaném a okolí a následně v Brně se přesouvám do Českých Budějovic na Pedagogickou fakultu, kde jsem začala své vysokoškolské studium ruštiny. Těším se na Vás, Jihočeši!   Zde jest pozvánka:

Oddělení ruského jazyka a literatury PF JU

Vás srdečně zve

na promítání a povídání o jezeru Bajkal a Sibiři:

 SIBIŘ – OBLAST MNOHA TVÁŘÍ

 v pondělí 5.května 2014 

 

Promítat fotografie a povídat bude

Bc. Zuzana Zahrádková,

bývalá studentka oboru RJEMO, která v akademickém roce 2012/13 prožila celý rok na Irkutské státní univerzitě.

Obrázek

Dozvíte se:

  • jak se žije v Irkutsku
  • jak se dá přežít ruská zima
  • mnoho zajímavého o Bajkalu, největší zásobárně pitné vody na světě, ale zároveň objektu, který je neustále v hledáčku (nejen) ruských ekologů
  • jak se žije u Bajkalu a jak se tam cestuje
  • jaké roční období je zde nejpůsobivější
  • co stane, když vstoupíte (vjedete autem) na bajkalský led
  • o Burjatech, buddhistické i šamanistické kultuře v Přibajkalí
  • o cestování transsibiřskou magistrálou až do Vladivostoku …

A zde si dovolím umístit fotografii z přednášky:

IMG_2171

Sibiř, oblast mnoha tváří – fotogalerie

8.2.2014 přednáška o Sibiři se, dle mého mínění, vydařila. Aula slánského gymnázia se úspěšně naplnila. Nikdo neusnul, neomdlel ani se nezbláznil. A hlavně, nezbyl ani jeden perníček a čoko bonbón…

Doufám, že se přednáška líbila! Já jsem si to moc užila. Díky všem za účast a u nějakého dalšího povídání o Sibiři na viděnou:-)

A zde je pár fotek na závěr:

Mezi Bajkalem a Mongolskem, Republika Burjatsko

Říká se, že Rusko je země mnoha tváří, země mnoha protikladů a nekonečných možností. Je to natolik rozmanitá země, že se musíte neustále divit, co se v ní skrývá. Rusko nejsou jen „evropská“ města Moskva či Petrohrad, Rusko není jen pravoslaví. Rusko je také teplotně mírnější Dálný Východ či v zimě chladná, v létě horká Sibiř, kde se snoubí kultury několika desítek národů s touhou uctívat Boha, Buddhu či přírodní božstva. Jedním takovým národem jsou Burjaté, potomci mongolského vůdce Čingischána, kteří již po staletí obývají oblast Zabajkalska a zároveň jsou majoritním etnikem Republiky Burjatsko. Pokud jste si mysleli, že šamanismus a buddhismus je záležitost ryze neruská, pak budete překvapení, že právě tato náboženství přetrvávají v pravoslavné zemi, a právě v oblasti, o které vám dnes chci něco povědět.

Malá velká republika

Republiku Burjatsko s hlavním městem Ulan-Ude se nachází daleko za Uralem, na jihu Východní Sibiře, na jižním a východním břehu nejhlubšího jezera světa, Bajkalu, tj. v Zabajkalí. Na severozápadě sousedí s Irkutskou oblastí, na jihu sdílí společnou hranici s bývalou sovětskou republikou Mongolskem, na východě pak s Čitinskou oblastí, dříve zvanou Zabajkalský kraj, a na jihozápadě s Republikou Tuva, jejíž obyvatelé jsou (neslavně) proslulí svým temperamentem. Pokud se vydáte vlakem do Ulan-Ude, pak z Moskvy překonáte během tří dnů více než 5 500 km. Ke konci cesty pojedete celých 207 km po pobřeží Bajkalu a pak už jen několik hodin vás bude dělit od příjezdu do tohoto nejvíce navštěvovaného města Burjatska.

Burjatsko je díky své rozloze 351 tisíc km2 patnáctým největším subjektem Ruské Federace. Rozlohou je tedy srovnatelné s Německem, které je jen o 6 tisíc km2 větší. V Německu ale žije více než 80 milionů obyvatel, kdežto v Burjatsko slabý 1 milion. Přestože je Burjatsko z našeho pohledu téměř vylidněné, je však plné krásné divoké a pusté přírody a kulturního bohatství. Burjatsko proslulo především díky Transsibiřské magistrále, která vede právě přes Ulan-Ude. Zde se cestovatelé zastavují na den či dva, aby si zde protáhli svá bolavá těla po vyčerpávající cestě a aby se vyfotili se světoznámou obrovskou hlavou Vladimíra Iljiče Lenina. Dále se pak z Ulan-Ude dobrodruhové vydávají na cestu do Mongolska (a pak většinou do Číny) či pokračují po trase Transsibu do Vladivostoku. Jen škoda, že mnozí dobrodruzi nestráví v Burjatsku delší dobu. Ať už kvůli jižnímu pobřeží Bajkalu a dalším přírodním krásám, o kterých se mnohdy dozvíte jen od místních, či všudypřítomné buddhistické a šamanistické kultuře.

Burjaté, potomci Čingischána

Pokud mluvíme o Burjatsku, nelze se nezmínit o majoritním etniku, jež obývá tento poněkud zapomenutý kout světa. Ano, jsou to Burjaté, národ blízce příbuzný Mongolům (pokud postavíte vedle sebe Mongola a Burjata, troufám si říci, že je od sebe nerozeznáte). Člení se na mnoho skupin, jako např. Bugalaté, Echirité, Chorinci…, a ještě dále se dělí teritoriálně na Burjaty východní, západní a šenechenské. Burjaté mají s Mongoly mnoho společného, i oni sami to tak cítí. U burjatských novorozenců se totiž na spodní části zad objevuje taková anomálie – tmavá skvrna, která po určitém čase zmizí, a tuto skvrnu často nazývají „skvrna Čingischána“.

Prapůvodně Burjaté žili v etnickém Burjatsku, v oblasti kolem posvátného ostrova Olchon, tj. na severním břehu Bajkalu. Dnes Olchon patří do správy Irkutské oblasti, avšak ze stran burjatské menšiny se ozývají hlasy, že Olchon patří Burjatům a měl by tedy náležet Burjatsku. Kromě Olchonu Burjaté osídlili především oblast od mongolských hranic až k jižnímu břehu Bajkalu, vedli kočovný život, žili v jurtách, chovali koně a skot. Dnes se integrují do moderní vesnické společnosti – kočovný způsob života opustili, chov koní vyměnili za pěstování pšenice a brambor, z jurt se přestěhovali do chat a srubů, ve městech obytných domů. Tato proměna byla způsobena vysokou mírou rusifikace a pokřesťanštění v 19. století.

Burjaté dnes žijí především v Ulan-Ude a jeho okolí. Na vesnicích v Burjatsku se s nimi setkáte zcela běžně. Dále je můžete potkat v Čitě, v Irkutsku či jiných místech Irkutské oblasti, ale také v dalších velkých sibiřských městech, kam se Burjaté stěhují především za prací. Mimo Rusko se s tímto národem setkáte v čínském Mandžusku a Mongolsku.

Burjatský jazyk a písmo

Původním jazykem Burjatů je burjatština, jazyk z mongolské skupiny jazyků. Je podobná mongolštině asi tak jako čeština srbštině. Nechávám vám tedy příležitost k přemýšlení, zda si Mongolové a Burjaté mohou rozumět. Trochu vám to však ztížím tím, že burjatština má velké množství dialektů a že Burjaté v Burjatsku mluví burjatštinou Chalchů, menšinovým dialektem nejméně podobným mongolštině. Nařekla bych, že burjatština za pár let vymizí, pravda je však taková, že v současné době každý čtvrtý Burjat mluví burjatsky. Může za to opět rusifikace burjatského národa. Když jsem rok studovala v Irkutsku, potkala jsem mnoho Burjatů, a vždy mne zajímalo, zda umí burjatsky a zda si v rodině uchovávají burjatské tradice. Na první otázku téměř všichni dotázaní na mne jen bláhově pohlédli a odpověděli, že neumí ani slovo. Proč taky? Teď se v Rusku mluví rusky a oni jestli se na venkov k babičce, dědečkovi (pokud jsou ještě naživu) dostanou jednou za rok? Tak si říkám, jestli to není škoda…neznat jazyk svého národa. Na druhou stranu musím přiznat, že to je holt osud malých národů pohlcených takovou mocí, jako je právě ta ruská. Těžko se odolává…A že ruská politika v tomto směru byla dost přísná! Přesto však se Burjaté nevzdávají a dnes se na mnohých přibajkalských univerzitách vyučuje burjatský jazyk a literatura.

Pokud budete v Burjatsku, ovládáte ruštinu, ale nějakému textu nebudete vůbec rozumět, pak jisto jistě čtete burjatský text. Do roku 1931 psali ujgursko-mongolským písmem, které ve 30. letech nahradili latinkou. S tou spokojeni nebyli, a proto se rozhodli zavést modifikovanou azbuku, která se užívá dodnes. Však posuďte sami současný burjatský text: Долоо дахи эсхээд, нэгэ дахи хайшлаарай (Dvakrát měř, jednou řež). Яараhан хүн даараха (Tichá voda břehy mele).

Jeden národ, tři náboženství

Tak, jako rusifikace ovlivnila jazykový vývoj Burjatů, dotkla se také otázky tradic a víry. Burjaté prapůvodně vyznávali přírodní víru šamanismus, v 17. – 18. st. začal do Zabajkalska pronikat lamaistický buddhismus. (Kromě Burjatů žije v Rusku ještě jedno mongolojazyčné buddhistické etnikum, a to Kalmykové obývající dnes dolní část Volhy). Jak se píše v burjatské historické kronice, kterou sepsal neznámý buddhistický učenec v polovině 19. století: „Nynější (chorinští) Burjati jsou potomci Bargutů. V té době uctívali především různé duchy – ongony. (…) v roce 1676 sem z Urgy (pozn. bývalý název Ulanbátaru) dorazilo sto padesát tibetských a mongolských gelongů, které lid začal uctívat jako představitele drahocenného a vysokého náboženství.“ Buddhismus se usadil „pod Bajkalem“ (za oficiální náboženství byl uznán v r. 1741), šamanismus se rozvíjel „nad Bajkalem“. Dodnes je Olchon považován za centrum burjatských šamanismů, ale i Barguzinská dolina poskytla útočiště tzv. barguzinským šamanismům. V období rusifikace došlo k tomu, že na západě Bajkalu Burjaté masivně přijímali pravoslavnou víru, na jihu se však udržel buddhismus. Šamanismus je vyznáván spíše okrajově. není neobvyklá situace, kterou jsem pozorovala v burjatské rodině své přítelkyně: oba rodiče jsou Burjati, vyznávají šamanistické tradice. (Pokud si je představujete jako dva lidi oděné v kůžích, pobíhající po ulici a vykřikující šamanistická zaklínadla, musím vás zklamat. Dnešního šamanistu od běžného civilizovaného člověka nerozeznáte.) Byla vychovávána v duchu šamanismu, avšak v 18 letech se sama rozhodla přejít na pravoslaví. Její širší rodina je také převážně pravoslavná.

Buddhismus a Burjaté vždy neměli vždy na růžích ustláno. V dějinách můžeme vymezit dvě politiky vůči buddhismu – politika tolerance a likvidace. V období stalinistického teroru jasně převážila politika likvidace. Temný Stalinův stín padl na burjatský národ, buddhistické kněze (lamy), kláštery (dacany) a jejich bohatství. Stalin neměl rád vše neruské, proto se v roce 1926 ze všech sil snažil, aby v Rusku nezbylo nic buddhistického, burjatského. Obyčejným lidem byla zabrána půda, buddhistické elitě udělal peklo – nařídil ničit kláštery, lamy označoval za agresory, zločince, zloděje. Následně je vysílal do Gulagů či v horších případech je nechával postřílet. Během 30. let bylo srovnáno se zemí obrovské množství klášterů, spáleno nepřeberné množství originálních textů. Texty, co se daly zachránit, byly převezeny ve 30. a 40. letech do ruské Akademie věd. Dnes jsou zdrojem cenných údajů. Situace buddhistické víry byla silně narušena, avšak po válce došlo ke značné změně. Buddhismus byl spolu s pravoslavím a islámem přijat jako ruské oficiální náboženství. Kláštery se začaly opravovat, popřípadě stavět zcela nové. Příkladem takových klášterů jsou např. Acagatský dacan, Ivolginský dacan, Barguzinský dacan.

Pustá a krásná burjatská příroda

V knize Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech se autor jedné eseje zmiňuje: „Burjatsko vypadá jako zvětšená Šumava, s borovými lesy na kopcích a mozaikou stepí, březin a rašelinišť)“. Kopce někde přecházejí v pásma hor, jejichž vrcholky jsou téměř celý rok zasněžené a tyto bílé oči vás neustále sledují jako místní bohové. Třeba v Barguzinské dolině, která je 200 km dlouhá a více než 40 km široká,po jedné straně lemované Barguzinským hřbetem, na druhé straně o něco nižším Ikatským hřbetem. Mezi nimi projíždíte zeleným údolím zásobovaným meandrujícími říčkami, kde se chvílemi cítíte jako v Alpách, poté zase spíše jako na již zmíněné Šumavě, tu v Mongolsku anebo třeba někde v poušti. Když vás tyto pohledy přeci jen omrzí, můžete dojet k dalšímu klenotu – k Bajkalu. Výhodou jižního a východního břehu Bajkalu je jejich větší izolovanost od civilizace, krásnější pobřeží a pohledy pro fotografy jako stvořené, a také větší čistota vody. To ovšem neplatí o deltě řeky Selengy, která přitéká z Mongolska značně znečištěná. Pokud se říká, že ruská ekologická politika je v zárodku, pak mongolská se ještě nenarodila. Bajkalští nadšenci a znalci dobře vědí, že právě v Burjatsku se nachází poloostrov Svatý Nos, který je téměř celý hornatý a téměř neosídlený. Proto se tam daří medvědům (napočítáno jich je kolem stovky) a rybářům, jejichž vesničky jsou rozesety na jižním pobřeží poloostrova, v Čuvyrkujském zálivu.

Menší burjatskou dolinou je pak dolina Tunkinská (na severovýchodě Burjatska), která je dlouhá jen 140 km. Táhne se od horského systému Východní Sajany mezi kopečky, bývalými vulkány, až ke hranici s Mongolskem. Tam je bohužel hraniční přechod pro zahraniční turisty uzavřen, ale kdybyste byli Rusy, pak by vám zbývalo jen pár hodin do návštěvy mongolského jezera Chubsugul, mladší sestry Bajkalu. Tunkinská dolina je poměrně pustá, ale o to mnohem zajímavější a ideální pro rozjímání v šamanistických svatých hájích či u blahodárných léčivých minerálních pramenů, např. v klidném háji Chongor-Ula, na hoře Šumak (kam se nedostanete jinak než několikadenní procházkou či vrtulníkem). Velice atraktivními místy pro turisty jsou osada Žemčug či Aršan, kde si ale rozjímání příliš neužijete.

Velkým zážitkem je zcela jistě jen pouhé projíždění místní pustou krajinou, v níž jsou rozesety burjatská posvátná místa, majestátné buddhistické dacany pod horami, tradiční burjatská obydlí s malovanými ploty a jednoduchými okenicemi. Je to nádhera pozorovat, v jakých skromných a (pro nás jistě) nepřívětivých podmínkách dokážou lidé žít. Co si museli vytrpět a jak se s tím dnes vyrovnávají.

Text i foto Zuzana Zahrádková

Zdroje:

Bajkal – Perla Sibiře, Bohumír Janský, 1989

Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech, Stanislav Komárek, 2011

Na konci světa Burjatsko – Sibiř, Jindřich Štreit, 2000

Šamanův plášť: dějiny domorodých národů Sibiře, Anna Reidová, 2004

Tibetský buddhismus v Burjatsku, Luboš Bělka, 2001

Článek byl publikován v posledním čísle časopisu NaVýchod, 3-4 2013, ročník 13