Sibiř v březnu 2015

Blíží se konec roku 2014…už je to nějaký ten pátek, co jsem se vrátila z Irkutsku. Fyzicky jsem zpět – dostudovala jsem, pracuju, je to fajn. Ale myšlenkami jsem se ne úplně vrátila. Stále jsem v kontaktu s dálnou Sibiří. Přednáším o Bajkalu i o Burjatech. Načítám, zjišťuji, informuji se. Čas od času zabrouzdám v myšlenkách i na internetu na Sibiř a vzpomínám a představuji si, jak tam asi teď je… Chci se vrátit na Sibiř. A chci mluvit o Irkutsku a o Bajkalu jako o nezapomenutelných místech, která stojí za návštěvu.

Chci se vrátit na Dálný východ a znovu obdivovat panoramata v Japonském moři. Chci si projet Bajkalsko-Amurskou železnici, chci jet na Kamčatku. Snad se mi to vše brzy splní… musím ale pěkně krůček po krůčku. Přednášení není nikdy dost:-)

Pokud byste si rádi něco o Bajkalu poslechli, můžete přijít na přednášku: 10.3. v klubu Eleven, více zde:  http://www.livingstone.cz/vystavy-a-promitani/kalendar-akci/zuzana-zahradkova-bajkal-a-sibir/

Reklamy

Rok v Irkutsku, aneb tam, kde medvědy hrající na balalajku nepotkáte

Sibiř je území v Ruské federaci, ležící za rozsáhlým pohořím Ural. O Sibiři se vždy mluvilo jako o místě, kam byla vyháněna ruská inteligence jak v carském Rusku, tak i v období Sovětského svazu. Jen málokdo ví, že v současné době jsou na Sibiř každoročně vyháněny, zcela dobrovolně, desítky, ne-li stovky,  studentů z celého světa. Tak, jako existují výměnné studijní programy s univerzitami v evropské části Ruska (nejvíce studentů míří do Moskvy a okolí, Petrohradu, i do Soči), můžete si vybrat i z nabídky univerzit v asijské části Ruska (tj. za Uralem). Já jsem takovou možnost využila. Díky programu Erasmus Mundus jsem odjela na rok do sibiřského města Irkutsk. O Sibiři a samotném Irkutsku jsem věděla pouze to, že Irkutskem vede slavná Transsibiřská magistrála a že kousek od něj leží proslulé jezero Bajkal. Právě perla Sibiře pro mne byl rozhodující faktor pro výběr Irkutsku. Jinak bych se také neodhodlala, protože samotná sibiřská města k návštěvám moc nelákají. Přeci se říká, že tam běhají medvědi po ulicích (Rusové k tomuto mýtu s oblibou přidávají ještě „..a hrají na balalajku“), lidé tam žijí v zemljankách a že tam mrzne 365 dnů v roce.

Loni v září jsem tedy odjela za Ural. Překonala jsem strach z neznáma a nakoukla jsem do života skutečných Sibiřanů. Nelituji jedinou minutu, kterou jsem v divokém sibiřském kraji prožila. Irkutsk se stal mým druhým domovem, Bajkal domovem třetím a Transsibiřská magistrála domovem čtvrtým. V dnešním příspěvku bych vám chtěla předtsavit Irkutsk. Město, ve kterém jsem studovala, žila, sportovala, jedla tradiční burjatské jídlo pozy, pila pivo i vodku.

Irkutsk od počátků k dnešku

Sibiřské město Irkutsk leží v Irkutské oblasti, 70 km od Bajkalu, téměř 4 000 km od Vladivostoku a více jak 7 000 km od Prahy. Pokud jedete autem, cesta Praha – Irkutsk vám podle údajů googlemaps trvá 86 hodin. Pokud volíte leteckou dopravu, čistá doba letu Praha – Moskva/Petrohrad – Irkutsk trvá cca 10 hodin. Vlakem trasa Moskva – Irkutsk trvá příjemné tři dny (to není přeci tak daleko, že?:-)) Pokud podstoupíte tyto několikahodinová či několikadenní přesuny, na konci se vám dostaví pocit úlevy, že už konečně jste v cíli, v Irkutsku.

Vítejte ve městě, čítajícím téměř 700 000 obyvatel. Je to takové běžné ruské město. Nic velkého. Přesto je Irkutsk největší město Irkutské oblasti, druhé v pořadí je město Bratsk s pouhými 250 000 obyvateli. Vítejte v jednom z nejstarších sibiřských měst, právě Irkutsk před dvěma lety oslavil 350. výročí od svého založení. Psal se rok 1661, kdy bojarský syn Jakov Pochabov založil Irkutskou osadu na soutoku dvou řek, malého toku Irkut a mohutné Angary, jež jako jediná bajkalská řeka vytéká z Bajkalu a dále se pak vlévá do Jeniseje. Jakov již tehdy předpověděl Irkutsku bohatou historii a důležité postavení v ekonomice Sibiře a vůbec celého Ruska. Irkutsk se ocitl na křižovatce důležitých obchodních tras. Angara spojovala město s okolními oblastmi, blízkost Bajkalu umožňovala propojení se Zabajkalím (tj. oblastí za Bajkalem, Burjatskou republikou), z Číny se přes Irkutsk dále do Ruska dovážel především čaj, v menším množství pak hedvábí, porcelán a látky. V 18. století se díky obchodním kontaktům rozvíjela řemesla všeho druhu. Stavěla se honosná měšťanská obydlí, peníze plynuly z kapes mecenášů. Nejznámějším irkutským mecenášem je nepochybně tehdejší starosta V.P.Sukačev, který pomohl Irkutsku po velkém požáru v r.1879 a zadotoval vystavění „nového“ centra. Město rozkvétalo také v oblasti kultury. Poté, co bylo v r.1825 potlačeno děkabristické povstání proti Mikulášovi I., byli mnozí děkabristé vyhnáni na Sibiř. Jejich útočištěm se stal právě Irkutsk. Díky nim se v Irkutsku rozvíjel bohatý kulturní život. Děkabristům jsou v Irkutsku každoročně věnovány prosincové plesy, koncerty, komponované večery v rámci projektu „Děkabristické večery“. Můžeme také doplnit, že o rozvoj kultury v oblasti se zasloužil také jeden Čech, generál Klička, jež založil první muzeum na Sibiři a první veřejnou knihovnu. Kulturu nepochybně také obohacovaly nejrůznější národy, jako Burjaté, Poláci, Italové, Číňané, Židé či mnohé muslimské národy. Není divu, že při takovém mohutném rozkvětu města a díky jeho kosmopolitnosti dosáhl Irkutsk označení hlavní město Sibiře a je tak nazýván dodnes.

Takový rozmach ekonomický, kulturní, politický, je nevídaný, pokud si uvědomíme, že Sibiř nikdy nebyla pod dokonalou kontrolou Petrohradu, tehdejšího hlavního města Ruska. Irkutsk si dodnes zachoval svoji důstojnost, v Irkutsku historie žije a je cítit, že Irkuťané jsou na své město hrdí. A já jsem byla hrdá na sebe, že jsem tam mohla prožít určitou dobu svého života. A rozhodně se neztotožňuji s názory (nejen) českých cestovatelů, blogerů, podle nichž je Irkutsk „město špinavé, všude nepříjemný zápach, zkrátka ošklivé město“. Pravdou je, že Irkutsk vám neukáže svoji krásu okamžitě. Zde, jako i v ostatních sibiřských městech nemůžete očekávat starobylé kostely jako moskevský Chrám Vasila Blaženého, suzdalský kreml či kostely ve Vladimíru. Když přijedete na Sibiř, musíte si uvědomit, že skutečná historie na Sibiři začíná o 8 století později než v „Evropě“.

Medvěda s balalajkou nepotkáte

Irkutsk rozhodně není místo divoké, zaostalé. Naopak je to útulné (není velké), přívětivé a na ruské poměry civilizované měst. Přesto je Irkutsk opravdu ruské město. Pokud ho porovnám s Krasnojarskem či Vadivostokem, Irkutsk jasně vede ve své „ruskosti“. Krasnojarsk dohání Evropu, Vladivostok je světový přístav a přibližuje se světu více než Irkutsk, ležící v útrobách Sibiře. Irkutsk je místo, kam se ráda budu vracet. A to díky lidem s ruskou duší a díky procházkám po známých ulicích, uličkách.

V Irkutsku se každý musí projít po nejznámější a zároveň největší irkutské ulici Karla Marxe, dříve nazývané Velká ulice. Ul.Karla Marxe se kříží s ulicí Lenina, hlavní dopravní tepnou v centru města. Zde si nelze nevšimnout sochy V.I.Lenina, jež s jemně pozdviženou pravicí dlaní vzhůru vyzývá lid, aby ho vyslechli. Cizinci si toto gesto vyložili po svém, údajně si Lenin stopuje taxiJ Neznám jediné město, ve kterém by nebyla ul. Karla Marxe a Lenina. Přesto jsou s tím v Irkutsku nespokojeni a již několik let bojují za návrat k původním názvům těchto dvou i mnoha dalších ulic.

Troufnu si říci, že chloubou Irkutsku jsou kromě dvou hlavních ulic dále nábřeží Angary (staré a nové). Na starém nábřeží naleznete Národopisné muzeum, hlavní budovu Irkutské státní univerzity (jedna z největších univerzit Sibiře) s přiléhající univerzitní knihovnou. Samozřejmě nelze opomenout památník Alexandru III., který se zasloužil o vystavění Transsibiřské magistrály. Z nábřeží můžete přes řeku hledět na nové čtvrti Irkutsku a hlavní železniční nádraží, jehož budova patří k nejhezčím nádražím na trase Transsibiřské magistrály. Pokud přežijete asi 4km procházku, dostanete se na zrekonstruované nové nábřeží, kde můžete posedět u řeky se zmrzlinou v ruce či navštívit jeden ze tří kostelů (dva pravoslavné a jeden polský katolický), jež tvoří dominantu města a objevují se na mnoha propagačních fotografiích.

Z nábřeží se během několika minut dostanete na hlavní Kirovo náměstí, kde probíhají veškeré důležité slavnosti. V létě je náměstí poseto pestrými záhony květin, v zimě se náměstí mění v ledové království. Ve všech sibiřských městech, kde se zimní teploty několik měsíců drží pod hodnotou -20°C, se staví ledové sochy, a např. v Chabarovsku či Novosibirsku probíhají dokonce mezinárodní soutěže v sochání z ledu a sněhu. Z náměstí se ještě projdete po ul. Lenina k nově vystavěné čtvrti, kterou nazvali 130. čtvrť. Zde během posledních dvou či tří let vystavěli kopie dřevěných staveb (většinou měšťanských domů), typických pro Irkutsk 18. a 19. Století. V nich dnes sídlí kavárny, bary, muzea či výstavní prostory. Před vstupem do čtvrti stojí obrovská socha babra (dřívější název pro ussurijského tygra), který v zubech drží sobola. Tento výjev je také v centru erbu města a vyobrazuje sílu, mohutnost a bohatství kraje. Ačkoliv je 130. čtvrť pěkná, nová, nemůže vynahradit krásy starých dřevěných staveb, některých v původním stavu, některých opravených, v uličkách kolem Karla Marxe a ul. Dzeržinskogo. Především ul. Grjaznova je státem chráněn. V žádném jiném ruském městě nenaleznete tolik dochovaných dřevěnic jako právě v Irkutsku (je jich zde asi 700). Bohužel moderní doba má tendence ničit vše staré a zchátralé, proto existují názory, že tyto domy by se měly srovnat se zemí. Takovou katastrofu si naštěstí uvědomují nadšení Irkuťané, kteří nedávno uspořádali workshop, ve kterém seznamovali lidi o historii dřevěných staveb, jejich unikátnosti. Doufejme, že dřevěnice budou zachráněny a Irkutsk i nadále bude moci oslňovat tímto jedinečným dědictvím.

Snad je vám teď jasné, že v takovém městě jen tak medvěda s balalajkou nepotkáte. A pokud ho potkáte, tak si musíte dopřát tolik vodky značky Bajkal, že byste si babra spletli (jak Sibiřané říkají) s méďou.

Do Irkutsku kdykoliv

Irkutsk můžete obdivovat za každého počasí a v jakémkoliv ročním období. Prožila jsem zde jaro, léto, krásné teplé babí léto (v září 2012 se teploty pohybovaly nad hranicí +20°C), podzim i pravou sibiřskou zimu. Nejnižší teplotu jsme měli -39°C, průměrnou zimní teplotu -20°C. Přesto je zima v Irkutsku krásná. Pokud si zvyknete, že slunce vychází kolem 10:30 a zapadá po 17:00, sibiřskou zimu si určitě můžete užít. Slunce svítí celé dny, týdny, měsíce. Irkutsk má tedy, na rozdíl od ostatních sibiřských měst, nespornou výhodu, že vás sluneční paprsky nabíjí energií a nedovolují vám upadat do podzimních či zimních depresí. Pokud tedy máte odvahu, jste dobrodužné povahy a máte rádi výzvy, Irkutsk a okolní krásy jsou vám k dispozici. A pokud máte rádi divokou přírodu, z Irkutsku si musíte vyjet na výlet k Bajkalu. O tom ale v příštím vydání. „Do vstrechi“ u dalšího povídání o Sibiři!

Článek vyšel v časopise vydávaném slovenskou menšinou v Čechách Listy Slovákov a Čechov 9/2013 (http://www.klubsk.net/)

Irkutské ohlédnutí

napsáno 9.8.2013 – Wroclaw, Polsko

Z Ruska jsem se vrátila na konci června. Z Irkutsku jsem odjela o týden dřív, poslední týdne jsem tedy trávila v Moskvě. Od příjezdu do Čech doby jsem pořád někde běhala, s někým se potkávala. Když jsme přijela, bylo to divný. Posterasmus syndrom na mne dopadl v plné síle. Na dva týdny jsem onemocněla, mé mylšenky byly stále v Rusku.  A navíc slánské rpostředí ve mne vyvolávalo pocit, že se čas zastavil a já se vrátila do doby před rokem.

Celou tu dobu doma jsem cítila, že musím udělat ještě něco. Že to, že jsme nemocná, chodím jak tělo bez duše, není dobře. Potřebovala jsem udělat něco, abych se rozloučila s ročním pobytem na Sibiři. A tak jsem to NĚCO udělala. Už v Irkutsku jsem se s polskými přáteli domlouvala, že určitě přijedu na polský festival Woodstock Przystanek. Ale jak víte, když máte v sobě nějaký pivo aje dobrá nálada, tak naslibujete hory doly. Nakonec se ale ta irkustká domluva stala reálnou právě v době, kdy jsem opravdu potřebovala něco změnit. Nemohla jsem být v Čechách.   Potřebovala jsem odjet. A tak jsem odjela na naprosto improvizovanou cesti za přáteli do Polska, za lidmi, se kterými mám spoutsu společných zážitků (z jara a léta v Irku) a kteří poslední týdny trávili na cestách po Transsibu domů. Potřebovala jsem se vypovídat, vyzvědět jejich závěrečné osudy po cestách domů. Potřebovala jsem to jako vzduch, jako bajkalskou voduJ

Sedím ve Wroclawi, piju horoku čokoládu, čekají mě poslední 3 dny v Polsku, a cítím, že až přijedu do Slanýho, bude všecno mnohem lepší. Při cestování z Poznani k moři a pak do Krakowa mě nabilo novou sílou, novými inspiracemi. Je to jako bych podstoupila nějakou terapii…třeba cestovatelskou?

Pobyt na Bajkale pro mne byl a navždy zůstane nezapomenutelným zážitkem. I díky svému blogu (při vytištění čítá 100 stran) mám spoustu vzpomínek, jež byly pro mne v daný oment důležité a na které jsem někdy i zapomnělaJ Bajkalská příroda, Irkutsk, Sibiřané a Sibiřanky, studium na Irrkutské státní univerzitě, balet, hodiny češtiny. Díky tomu všemu jsem si svůj poslední(?) studijní pobyt v Rusku užila, jak se patří.

V zimě, tuším že v lednu, jsem napsala resumé prvních 5 měsíců v Irkutsku. Teď se pokusím o resumé č.2, od února do června 2013.

  • V březnu se mi přistěhovala nová spolubydlící, Swieta z Polska. Jetsli Marijke byla první poklad, pak Swietlana byla poklad druhýJ A navíc, Woodstock rulez!
  • v únoru jsem poprvé v životě viděla opravdový mořský maják
  • ačkoliv se v únoru začalo oteplovat, svůj (v Čechách) podzimní kabát jsem nosila od března až do konce května, na žádné jarní kabátky si na Sibiři moc nepotrpí
  • zažila jsem nezvykle teplý červen, ale podle místních taky nezvykle studený květen
  • protože když se říká, že kontinentální klima, tak v zimě klendra, v létě pekáč – právě u Bajkalu jsme dosáhla čokládového opálení srovnatelného s opálením mořským – takže rada pro milovníky opalování, jeďte na Bajkal:-))) – po opékání se na vás čeká příjemné ochlazení v bajkalské vodě, ve které nevydržíte déle než 10 sekund
  • koupala jsme se v Bajkalu
  • viděla jsem sníh v červnu (v Barguzinské dolině)
  • viděla jsme méďu ve volné přírodě
  • viděla jsem něrpu, jak se vaří v kýbli nad ohněm (lepší by byl smaozřejmě taky ve volný přírodě)
  • viděla jsem nekrásnější noční oblohu doslova posypanou hvězdami, nejvíce se takovému pohledu přiblížil poheld na oblohu v místech tábora La Venta u Tisu u Blatna  (nikdy jsem totiž nespala v místech, kde by nejbližší místo s veřejným osvětelním bylo vzdáleno 20 km od nás)
  • po ročním pití bajkalské vody (teče z kohoutků ve všech domácnostech kolem bajkalu) jsem neměla žádné zdravotní poblémy (co si budeme povídat, trochu jsme se toho bála), ale co je zajímavější, měla jsem vybělené zuby!
  • poprvé mě na bílé zuby upozornili kamarádi ihned po příjezdu do Slaného. Vrtalo i hlavou, jka je to vlastně možný? Pak jsem si uvědomila, že bajkalská voda má několiknásobně vyšší množství kyslíku než „obyčejná voda“ a právě kyslík se využívá při bělení zubů, ne? Takže jsem měla bělící proceduru zcela zdarma.
  • překonala jsem strach z ruských lékařů, na konci mého pobytu jsem byla přinucena navštívit zubaře (pravdou je, že soukromého…co si budeme povídat, veřejné zdravotnictví není v Rusku na tak doré úrovni, to je prostě fakt)
  • poslední týden jsem konečně našla irkutské infocentrum:-) Možná je to tím, že jsme ho nehledala mimo nejcentrovatější centrum města.

Tak to je rekapitulace, asi bych ještě mohla pokračovat, ale sepsala bych dlouhý spis, jehož obsah by možná už byl unavující. JIž blog nebudu zahlcovat patetickými vzpomínkami. Ty si budu přemítat už jen ve své hlavě.

Když jsem byla naposledy v Litsvjance, kupovala si (ne)poslední uzbecký plov a bajalského teplého omula, tamnější Uzbekové mi řekli: „Neříkej nikdy, že jsi někde naposledy anebo že něco děláš naposledy!“ Tak já to teda říkat nebudu.

A tak řeknu, že u Bajkalu, v Irkutsku, na Sibiři jsem nebyla naposledy! Těšilo mě!

P1250662

Letmé shrnutí posledních dnů, týdnů (napsáno 2.6.)

To je tak, když mám tolik zážitků, když mám potřebu něco napsat, ale nemám na to absolutně čas. Venku začalo být konečně hezky, a proto mne postihuje touha neustálého pobývání venku. Je to paráda. Jenže ouha. Je 5 minut po půlnoci, přede mnou leží učebnice bulharštiny, metodická příručka bulharštiny, ale nějak nemám energii tyto dvě knihy otevírat. Ačkoliv ve středu mě čeká test…no snad to zítra bude lepší.

A jelikož už nemá cenu něco nového začínat (co se týče studia), povím vám velice ve stručnosti, co se v Irkutsku děje.

1. Projeli jsme se vláčkem na Krugobajkalce, rozloučila jsem se s Olchonem a v jarním Aršanu bylo krásně. Aneb když tu byli rodičové…Bajkal na jihu už roztál, s pohybem na sever se ovšem začal led opět vyskytovat. Takže na Olchonu jsme ještě zažili led (a to bylo předposlední týden v květnu!). O Krugobajkalce a poslední cestě na Olchon není teď čas, ale slibuju, že povídání bude později.

P1230421

nohama stírám rosu na kolejích...
nohama stírám rosu na kolejích…

1. Stromy zcela rozkvetly. První kvítky vyrůstají ze zeleného zemního podkladu. Všechno se tu zelená, bělá a žlutí. Teplo přišlo. A věřte nevěřte. Včera 1.6. nám tu dokonce začalo léto. Prý se to tu tak dělá. 1.3. začíná jaro, 1.6. léto, 1.9. podzim a 1.12. zima. Neptejte se mě proč. Nevim:-D … No ale co vám budu povídat. Když je tu teplo, tak je tu pěkně. Nábřeží, zmrzka, opalovačka.

Kdo by to byl řekl, na Sibiři, že?? Zaroven doufam, ze povodne opusti CR brzy. A k urychleni zlepsovani pocasi vam poredavam kus sibirske energie a posilam vam slunecni paprsky. Snad ten prenos nebude trvat tak dlouho, jako posilani baliku do Cech. Pokud uz mluvim o tom nezbednem ceskem pocasi, Rusove se hodne zajimaji a neustale se ptaji, jak to u nas vypada. Samozrejme, ze to Cechum nijak nepomuze, ale alespon je mile si uvedomit, ze i v tak dalekych koncinach na takovou nasi malinkou zemicku cizinci mysli.

arshan

2. 1.6. byl opět svátek. Den Irkutska. Opět byla zablokovaná doprava na ul. Lenina, a to kvůli svátečnímu karnevalovému průvodu. Jen přejít z jedné strany ulice Lenina na druhou nás stálo 2 hodiny chůze, spoustu nadávek, několik zoufalých telefonátů kamarádce a vypitou jednu lahev vody. Možná, že by ta vodka byla aj lepší…V ten den jsme si uvědomila, že možná by těch oslav už i mohlo stačit. Anebo ať se tu slaví, ale ať neblokujou hlavní dopravní tepnu města…

3. Po Žateckém Gusu a Kozlovi jsem se odhodlala ochutnat další značku českého = ruského piva. Český džbánek. No co vám budu povídat…nevím, proč jsem si na sebe ušila takový bič. Opravdu hodně nedobré pivo to bylo.

P1240223

4. Pomalu se začínám blížit do finiše. Škola stojí, zápočty získávám s lehkostí a grácií. Jen doufám, že bulharština se mi taky zadaří. Přátelé, kamarádi, známí pomalu opouštějí Irkutsk. Za chvíli tu zas zůstanu sama…první jsem přijela, poslední odjedu. Od neděle 2.6. začínám hypnotizovat čas, aby se zpomaloval jak jen to je možné. Protože od neděle za 4 týdny budu už pít české pivo ve slánské hospodě.

Před tím ale ještě popiju nějakou PražEčku, Českou selku či Staropramen vyrobený v angarském pivovaru. Naučím se piruetu v pozici passé. Vydám se ještě na Bajkal, konkrétně na Svatý Nos. A abych po příjezdu do Čech neprožila takový časový posun, zastavím se na cestě z Irkutsku na týden v Moskvě a 30.6. v 16:00 mi opravdu nezbyde nic jiného, než po 10 měsících na Sibiři odjet zpět za vámi, domů.

A to jsem vám napsala jen zlomeček toho, co mne tu zastihlo a co mne tu ještě čeká. Teď už nemůžu slibovat, zda se ode mně ještě do mého odletu zpět domů něco dozvíte. Protože teď si budu prožívat poslední týdny na letní Sibiři. Budu se loučit se školou, městem, lidmi. Budu se nabíjet místním sluncem, abych pak nebyla tolik zklamaná z toho, že v Čechách bude pršet…

Dodatek: 2.6. je ten tam, a proto probehly nektere zmeny ve vyse napsanem. Bulharstinu jsem zvladla. A ted uz me ceka jen jedna literarni zkouska…pry az budu mit cas, mam prijit. jak benevolence ze strany ucitelu:-)  Dnes 6.6. me opousti moje polska spolubydlici spolu se dvema kamarady. Zitra se vraci triclenna polska vyprava z Mongolska.

9.5. Den vítězství

Volejme hurá a tři dny se radujme! Tak bych mohla popsat oslavy spojené se dnem, na který se dlouhé týdny pilně připravovalo celé Rusko. Dnem, který upomíná vítězství SSSR nad fašistickým Německem. 9.5. 1945. Hurá, hurá, hurá. Den vítězství byl mohutný svátek plný lidí, oslavných písní (sovětských pochoďáků), válečných veteránů, současných vojáků, vojaček, kozáků (ano, kozácká vojska prý existují dodnes), policajtů (milice již v Rusku není, teď je policie – od 1.3.2011, kdy vstoupila v platnost reforma O policii).

V Irkutsku byly přípravy na vojenskou přehlídku a další kulturní akce vidět na každém kroku. Vyvěšování žluto-červeno-oranžových praporků (byla jimi olemováno celé Kirovo náměstí a od něj silnice vedoucí k vlakovému nádraží). Zajímalo by mě, kolik metrů téhle „štukoviny“ použili (pozn. „štukovina“ je v ruštině hodně používané slovo, obzvláště když přesně nevíte, jak nazvat tu či onu věc). Na domech, nad ulicemi se objevovaly plakáty С днем победы, С праздником 9го мая a jiné tomu podobné. V ulicích se rozdávaly tzv. Georgijevské stužky (stužky s červenými a černými pruhy, nosí se na straně srdce v upomínku na zemřelé vojáky ve 2.světové válce). Na ulicích jste mohli potkávat staříky a stařenky oděté ve svých nejlepších vojenských uniformách ověnčených nejrůznějšími vyznamenáními, odznaky.

Svátek byl odstartován již v 10:00 u tanku Irkutský Komsomolec (8.5. byl čerstvě přetřen novou zelenou barvou) . Odtud putoval průvod (údajně…já úplně nevím, protože my jsme byli na náměstí Kirova a čekali na vojenskou přehlídku a žádný průvod ale nepřišel…) k Věčnému ohni. Samotná přehlídka na náměstí začala asi v 11:00, tam byly nastoupeny jednotky všech možných orgánů nějak spojených s obranou státu. Zástupci vojáků (ženské jednotky, mužské jednotky), policajti, vzdušné síly. Z úst jakéhosi generál majora XY, který se vezl ještě s jedním chlápkem na vojenských autech (to bylo mimochodem dost vtipný…chlápci strnulí, před nimi vystrčený mikrofony, který poněkud chraptěly, takže jsme si jen mohli domýšlet, copak asi říkají…pak jsme se teda dozvěděli, že jim blahopřeje k úspěchům a asi taky k tomu, že je ten velký svátek, a načež nastoupené jednotky odpovídali třikrát hurá!). Pak zahráli sovětské pochoďáky a postupně se všechny jednotky odvelely k Věčnému ohni. Následně pokračovala ukázka bojového umění a dalších dovedností, kterým se učí studenti v místním irkutském vojenském učilišti (na ul. Lermontova, Institut Ministerstva vnitřních věcí). Tyto ukázky jsme si s holkama z důvodu přílišného množství lidí a slunečních paprsků odpustily. Vyprostily jsme se z davu, (konečně jsem nemusela stát na špičkách) a tím pro nás oficiální dopolední program skončil.

Obrázek
nastoupeni, pripraveni na akci (skver Kirova)

Mnohem zajímavější věci se odehrávaly za budovou u Věčného ohně a u památníku obětem Druhé světové války. Odehrávalo se před námi představení jako z let dávno minulých. Hrála sovětská hudba. Všude pobíhali prcci, třímající v rukách balónky, svá potěšení. Dav lidí obklopil Věčný oheň, jež byl doslova obsypán rudými květy.

Obrázek
vecny ohen

Lidé vzpomínali na své otce, dědy, pradědy, kteří bojovali za vlast. Po širokém bulváru se procházeli váleční veteráni, kteří byli neustále oslovováni dětmi i dospělými. Ti jim předávali květiny (převážně rudé karafiáty) a vedli s nimi hovory, při nichž veteráni vzpomínali na svoji minulost. Někteří hovořili s nadšením, někteří se slzami v očích. Někteří ale jen přijali květiny a bez jediného slova pokračovali ve své cestě, měli na to právo. Prožívali si své vzpomínky v tichosti. Musím říct, že se mi až srdce sevřelo. Když jsem si uvědomila, že tito lidé bojovali ve válce, válku přežili a že právě tenhle svátek je zasvěcen především jim! A že lidé na ně nezapomínají a že jim vzdávají takový hold. Bylo to hrozně hezký vidět takovou lidskou jednotu, ze které až běhal mráz po zádech a opravdu vás to nutilo se na chvíli zastavit a prostě jen pozorovat okolní šum.

Obrázek
stare pokoleni prebira kvetinu od pokoleni noveho

Odpoledne už se neslo v duchu opravdových oslav, které se zakončily v 23:00 ohňostrojemna Ostrově mládí („Ostrov junosti“). Nový život, nová budoucnost na nás čeká…Snad bude bez válek, snad Korea nezaútočí na Rusko a snad náš pan prezident nevyvolá válku mezi virózami.

Obrázek
pravy svatecni cirkus

PS: Omlouvám se, že tento blog vkládám s takovým zpožděním. Časová tíseň mne dostihla.

Svátek práce a Pascha

Rusové rádi slaví, vítají, loučí se…prostě mají rádi volné chvíle. Za dobu, co tu jsem, bych se svátků nedopočítalaJ Svátků je tu tolik, že i na baletu nám řekli, že hodiny normálně budou i o svátky.  Že je už nebaví zavírat kvůli svátkům…Poslední volné dny jsme tu měli „květnové svátky“ (майские праздники), 1.- 5. května, resp. jejich první část. Druhá část pokračuje 9. května, kdy tu budou monstrózní oslavy Dne vítězství. O tom až po skončení toho šílenství, které se tu pomalu rozpoutává…přípravy na 9. probíhají na plné obrátky, už jednou bylo uzavřeno hlavní irkutské náměstí kvůli nácviku „vítězné“ přehlídky. Obávám se, že taková uzavírka bude ještě jedna, ne-li dvě. A pak samozřejmě devátého bude uzavřeno snad celé město…no těším se na ten cirkus. To bude žůžo:-)

Vraťme se ale k první etapě svátků. Na fakultě jsme měli volno od středy, obchody zavřely na středu, čtvrtek, v pátek se vrátily opět do akce. Ovšem některé obchody mají zavřeno až do 9.5. Proč ne, když je ta možnost, že? Kvůli třem svátkům devět dní nepracovat…ještě že je těch Rusů tak hodně, že alespoň někteří se zasluhují o aktivní pracovní sílu.

1. květen. Svátek práce. Bohužel lásky čas tu neprobíhá, líbání pod rozkvetlými stromy taky ne, protože tady prostě ještě nic nekvete. Líbání pod ledovými krami bych ale třeba pochopila. Na prvního května jsem ve městě nebyla, takže vám nemůžu očima svědka říci, co se dělo…podle novin vím, že irkutské náměstí Kirova se proměnilo v „rudé náměstí“…

5. květen. Konečně jsme se dočkali pravoslavných Velikonoc. Velikonoce se v pravoslavné „terminologii“ nazývají Pascha anebo také Vzkříšení Kristovo. Na Paschu se všichni zdraví „Christos voskres!“ (Христос воскрес!). Nebo můžete taky slyšet starou formu „Christos voskrese“ (Христос воскресе!). Na tuto frázi se pak odpovídá „Voistinu voskres“ (Воистину воскрес!). Po této ceremonii by se lidé měli ještě třikrát políbit na tváře, ale to jsem nikoho neviděla dělat:-)

Stejně jako na Vánoce jsem se vydala do kostela, abych pocítila velikonoční atmosféru. Opět, jako na Vánoce, jsem zvolila Kostel Božího zjevení na spodním nábřeží. Tam chodím ráda. Musím říct, že s porovnáním s Vánoci jsem se tam cítila o něco lépe. Kostel hrál uvnitř všemi barvami, resp. omezme všechny barvy na žlutou, červenou a bílou. Byl to krásný doplněk s vnější dekorací kostela, která je přesně v těchto třech barvách:) Výzdoba byla vskutku skvostná. V každém rohu květinová výzdoba, ikonostas byl také zahalen do barev žluté a červené. U ikon hořely svíčky. Lidé veselí, usměvaví…možná za to může to, že Kristus byl vzkříšen, možná to ale bylo i tím, že prostě už je tady jaro a venku není minus 30 (jako na Vánoce). Byla to milá návštěva bohoslužby, na kterou jsme sice přišly pozdě, ale to ani moc nevadilo. Opět jsem si užívala otevřená Svatá vrata (tj. hlavní vchod v ikonostas) v ikonostasu…jo přiznávám, ikonostas je asi taková moje malá úchylka…. Co se týče těch vrat, v době Svatého týdne (týdne po Pasche) jsou vrata ikonostasu otevřená. Zavírají se poslední bohoslužbou týdne. A pak čekají na znovuotevření v další významný pravoslavný svátek (a tedy na jeden z dvanácti nejvýznamnějších pravoslavných svátků, v ruštině pro ně existuje souhrnný název: двунадесятые праздники). Další takový „velký den“ bude 13.6. Nanebevstoupení Páně.

Obrázek

Po bohoslužbě jsme si mohli zazvonit na místní zvony. Poprvé po dlouhém půstu. Před Paschou, tedy vzkříšením Krista, je tzv. Strastnoje vremja (doba utrpení Krista), kdy po celém Rusku utichají zvony. Poté však přichází Pascha a Světlý týden (nebo také Svatý týden), kdy se opět zvony rozezní a v těchto dnech si tedy může kdokoliv přijít zazvonit na kostelní zvony. A tak to bychom nebyly my, abychom si taky nezazvonily:-) A tak jsme si samozřejmě zazvonily!!

Obrázek

Takže tedy „Christos voskres!“ A pojďme se připravovat na Den vítězství! Bude to velký!

Pozn. Abyste si nemysleli, že jsme tady oslavovali jen ruské velikonoce. Kdepak. I katolické Velikonoce tu proběhly, naše soukromé česko-polské. Na Velikonoční neděli jsme společnými silami připravili snídani. A sešli jsme se všichni blízcí, zabloudilí do Irkutsku, u jednoho stolu. 10 lidí (8 Poláků, 1 Češka, 1 Rus, který kdysi studoval v Polsku) spolu příjemně strávilo den. Nadlábli jsme se, po poledni jsme aj víno a českou třešňovici okoštovali a tak jsme přes snídani pokračovali na oběd a večeři…a domů jsem se vrátili v 9 večer. Pěkná nedělní celodenní snídaně! Mimochodem, taková tradice společné nedělní snídaně se mi moc líbila! Měla bych to se svými přátely praktikovat také:-) Co na to, drazí? A co na to Jan Tleskač?

Obrázek
nase vytvory
Obrázek
vse pripraveno na 9.5.

 

Slunce pálí hadry…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Abyste si nemysleli, že na Sibiři je celý rok zima jak v mrazničce… Musím vám vítězoslavně oznámit, že dnes (i včera) jsme se v Irkutsku trochu opékali…. Včera plus 20, dnes ještě o pár stupňů více…dalo by se říci, že jsme se po 7 měsících dočkali skutečného tepla!! Ani nevíte, jaký je to pocit. Jakou radost mi to počasí udělalo. Sluníčko nejen že svítí, ale taky hřeje. Ulice pomalu ožívají, lidé posedávají na lavičkách, procházejí se po nábřeží, ruští mužici si ladně přehazují ošoupané kožené bundy přes svá vymakaná ramena…a tak (ve spojení) s rozhuntovanými botkami s pořádně špičatou špičkou si myslí, že oslní místní ženy (tím se tu docela bavim…jo, můj trochu skeptický pohled na určitou sortu ruských mužů).

Dnes by první den, kdy jsem seděla na lavičce v šatečkách bez rukávů!! A svých oblíbených letních polobotkách! Je to prostě fajn chodit jako svobodný člověk bez kabátu, v sukni, aniž by vám při tom hrozilo, že vám zmrzne zadek:-) No prožívám prostě nepopsatelný pocit úlevy, spokojenosti a rozhodně je to pocit pozitivní, že ta hrozitánská zimní zima je pryč!

Dnešní počasí nebylo jen slunečné…bylo i bouřlivé. Trocha jarní bouřky a jarního deštíku neuškodilo…

Neopovažuji se tvrdit, že už tu máme plně rozběhlé jaro (to budu říkat, až když uvidím kvést první jarní kvítka). V nadcházejících dnech se nám ochladí na teploty kolem 15 (to abychom si moc nezvykali na ten teplotní luxus…). V noci ale pod nulou už nebude. A pokud přes den bude svítit sluníčko, tak jsem ochotná takové teploty přijmout. Už jsem si na kabátovou módu zvykla natolik, že už tak můžu chodit až do léta:-) No ne, kecam…v létě se chci trochu opálit.

Jinak ještě jedna info na závěr: brzy začne lodní sezóna.

  • 9.5. (na svátek Den vítězství) vyjedou parníky po Angaře.
  • 25.5. odstartuje denní linka Irkutsk-Listvjanka (po Angaře)-Bolshie Koty (!!!)- Listvjanka-Irkutsk, a takže to znamená co? Že se do těch Kotů prostě dostanu! Když ne po zemi, tak po vodě!! Jen škoda, že v ten den už budou rodiče na cestě do Moskvy…
  • A další linky po Bajkalu (na jihu) začnou jezdit od 1.6., do Severobajkalsku se dostanete ne dříve než v červenci….kdo chce vědět víc o lodní dopravě na Bajkalu, tady je odkaz na stránku Východo-sibiřské lodní dopravy, www.vsrp.ru .

Jaru zdar! (…a brzy článku o ledovém Olchonu nazdar…nějak nestíhám psát, ale nezapomínám:-))