Výuka bulharštiny a kulturní program

Jelikož jsem na letní škole bulharštiny, je pochopitelné, že se snažím o zlepšení svých dosavadních ne příliš bohatých znalostí bulharštiny (resp. bohatých znalostí gramatiky, ale skromných znalostí konverzační bulharštiny). Po rozřazovacím testu jsem se dostala do III. skupiny (tedy zlatý střední střed, pro mě značka ideál. A jak říká naše učitelka Táňa, sympatická pozitivní šedesátnice, naše skupina je номер един (č. 1). Je tu celkem 5 skupin (2 začátečnické, středně pokročilí, pokročilí a pokročilí). Studenti celkem zastupují široké spektrum národností – Němci, Poláci, Italové, Maďaři, Španělé, Slováci, Slovinci, ale také odlehlejší státy jako Korea, Japonsko, Čína, Indie a mnoho dalších. Mimochodem, Korejci a Japonci mluví bulharsky lépe než mnohé evropské slovanské národy (klobouk dolů, smekám). Je tu opravdu směsice národů, která vytváří opravdu rozmanité studijní prostředí. A to je fajn.

V hodinách se věnujeme gramatice (té, ve které děláme nejvíce chyb – používání určitých členů,správné užívání časů, sloves pohybu či předložek), konverzujeme na témata běžné komunikace (jak jsme se měli, co jsme dělali, kde žijeme, o kultuře našich zemí) a prezentujeme své státy. Českou republiku jsme již prezentovala, zdá se, že úspěšně. Spolužáci si odnesli informace o Sněžce, Praze, Brnu a českém pivu a vínu. Již byly prezentovány i Itálie a Azerbajdžán.

Ach, Azerbajdžán. To je takové malé interní skupinové téma…ve skupině máme i jednu učitelku, která má údajně pozorovat práci třídy a pochytávat metodiku výuky naší učitelky. Jenže ta paní je trochu nedočkavá a neustále do výuky zasahuje…a tak ji trochu nemáme rádi. Bohužel pracuje za nás, neustále opravuje naše chyby a má nějaké připomínky, při jakékoliv chybě na nás čučí, že jak to přeci nemůžeme vědět. Upřímně, lituju její studenty v Azerbajdžánu. Snažíme se ji tedy ignorovat a usměrňovat…bulharsky, rusky, anglicky, česky, německy…snad to pomůže. Je to škoda, protože neustále rozbíjí hodinu. Ovšem musím říct, že se od minulého týdne zklidnila (když jsem ji jemně požádala, aby laskavě nemluvila a následně německý kolega se do n taky obul), ale je to stále problém…

A ne jediný. Další nastal, když v pondělí prezentovala jedna Azerbajdžánka, Nubar, svoji zemi. Bylo evidentní, že vše měla nadiktováno od své učitelky a že dostala jasné pokyny, co říci a co neříci. nehledě na to, že na hodinu přišla ta učitelka, Sulmaz, nějaké zástupkyně Azerbajdžánu od nevim odkud, další studenti Azerbajdžánu (jeden dokonce v národním oděvu), dělali hluk, pouštěli jemně zidealizované video, mávali vlaječkami. Docela cirkus… Na druhou stranu byli opravdu připraveni. A tak jsem byla poněkud zahanbena, že jsem na svoji prezentaci nepřišla v nějakém kroji (ačkoliv jsem uvažovala o jeho rychlém spíchnutí během večerního piva…he).

No a po hodinách jazyka následují přednášky týkající se překladu či literatury. Po několika přednáškách můžu říci, že Sofijská univerzita má velmi dobrou základnu pro studium překladatelství ze slovanských i neslovanských jazyků. A také mohu říci, že přednášející umějí přednášet a mluvit k věci. Např. jsme měli přednášku na téma normy mluvené bulharštiny, resp. jejich porušování v rámci lokálních dialektů (výrazné rozdíly v mluvě jsou mezi východním a západním dialektem a také sofijskou mluvou) či o bulharských jménech (nejčastější bulharská jména jsou Иван, Георги / Гергана aj. Сузана naopak není moc rozšířená – stejně jako v Rusku). Některé přednášky jsou více zajímavé, některé méně. Ale co už no…To už tak asi bývá.

Po výuce mýváme většinou volno (pokud zrovna nejdeme/nejedeme na nějaký výlet). V podvečer nám pak začíná, zájmově, zpívání bulharských písní a následně tančení bulharských tanců (to je velká legrace, toho se účastním – nehledě na to, že se potřebuju hýbat, že…). Doposud jsme se naučili 9 tanců z různých oblastí Bulharska (tanec se tu nazývá хоро). No a jeden z tanců je tanec na píseň, kterou Bulhaři milují a na jakékoliv bulharské večeři/párty se ta píseň s oblibou hraje. To je ona, Бяла роза. Pozor! Je návyková!: https://www.youtube.com/watch?v=WL8wiPZWpDQ .

Občas nám také pouštějí bulharské filmy. Včera jsem například byla na snímku Светът е голям, který se mi tedy moc líbil. Doporučuji. Předtím jsem ovšem byla na filmu o životě na bulharském velvyslanectví v Londýně, Мисия Лондон, moc jsem ho nepochopila. Tak třeba budete úspěšnější:-)

A pokud jsem se zmínila o národní hudbě, nemohu pominout hvězdu současné bulharské pop-music, Azise, transvestitního zpěváka. Žánr, jehož je Аzis hrdým představitelem, se zde se nazývá чалга. V Srbsku je podobný styl nazýván turbofolk. No a tak se dnes hromadně jde na Azise…no bude to pecka, co vám budu povídat!

II skupina, nejlepší skupina s učitelkou Táňou :-)
II skupina, nejlepší skupina s učitelkou Táňou 🙂
10429251_819464014744398_8867455690727921398_n
taneční představení na folklorním večeru
P1310094
foto s azerbajdžanskou prudící učitelkou….nedalo nám to a museli jsme se s ní s Rosariem vyfotit! Here we go!

 

Reklamy

Jak nás přivítali v Lozenu, zážitek na celý život

Jak jsem se zmínila v předchozím příspěvku, letní škola pořádaná Sofijskou univerzitou Klimenta Ochridského (Kliment Ochridský je jeden z bulharských svatých) se realizuje ve vesnici Lozen. Zde se nachází centrum bulharského Červeného kříže a je tu celý komplex – učebny, ubytování, restaurace, hřiště na volejbal, tenis aj. Jsme tedy trošku na konci světa, na úpatí Lozenských hor, odříznuti od civilizace (pokud nepočítáme občasné procházky do centra vesnice). Pokud k tomuto uzavřenému komplexu připočteme ještě organizovaný program a večerní posezení u piva či vína, můžu s klidným svědomím říci, že se tu cítím jako na třítýdenním školním výletě…

Lozen se může pochlubit statutem největší vesnice v Bulharsku (všechna čest!). Je to úplně normální vesnice u hlavního města, kde jezdí každou půlhodinu na kraj Sofie, odkud dále musíte jet metrem do centra. Každopádně dostupnost do Sofie je vcelku dobrá, avšak nemáme moc času na takové výjezdy. Přesto si moc nemůžu stěžovat – full-service ze strany organizátorů (bydlení, stravu, program máme hrazeno bulharskou vládou), příroda všude kolem nás (z učeben máme výhled na pohoří Sredna Gora a Vitoša), super západy slunce, možnost opalování přímo v areálu a nemusím moc řešit, co mám na sobě, protože se pohybuju na vesnici:-) No a samozřejmě ceny v obchodech jsou o něco nižší než v centru Sofie…v místní „kavárně“ káva s mlékem za 0,60 leva, pivo za 1,20 leva a 3l vína za 13 leva. No, nekup to!

Ihned po příjezdu jsme se ubytovali v hotelových pokojích (budovy, ve kterých bydlíme, nazývají hotelovými budovami…ale budiž). Pokoje jsou čisté, pravidelně uklízené, dokonce nám převlékají postele (a některým také skládají oblečení). Bydlíme ve třech, máme ryze český pokoj. Všechny národnosti bydlí vesměs společně, takže už zpočátku vznikly stejnojazyčné skupiny, které se však snažím ignorovat.

První den se tedy nic moc nedělo, druhý den ovšem byl otevírací ceremoniál. A to vám byla veliká show, o které jsme si mysleli, že nikdy neskončí. Vše započalo v 19:00, na travnatém prostranství za hlavní budovou. Nejprve mělo asi 5 lidí proslov (ředitel letní školy, ředitel Červeného kříže, zástupce předsedkyně vlády, ministra školství a ještě někdo – u posledního proslovu, který se opět týkal neskonalé vděčnosti za to, že se učíme bulharsky a že milujeme Bulharsko, jsem se přestala soustředit). Všichni „proslovující“ se nám snažili vštípit do hlavy, že nám během tří týdnů chtějí ukázat Bulharsko takové, jaké doopravdy je (a tedy, bez turistického pozlátka), a že se budeme družit s lidmi z 29 zemí a že to bude družba na celý život. Trochu jsme se cítila, jako bych byla o pár desítek let zpět. Každopádně nás všechny zaujal postoj „ukázat nám Bulharsko, jaké doopravdy je, bez turistického pozlátka“, jelikož co se dělo potom, nás utvrdilo v tom, že nám lhali (anebo nám lhali jen nevědomky).

Co se dělo po proslovech by se dalo nazvat jako velká estrádní paskvil na národní folklór. Vystoupil pěvecký sbor bábušek z Lozenu (to bylo ještě v pohodě, zpívali pěkně). Ale pak přišel hodinový program skládající se z folklórních tanců (syntetizovaný hudební doprovod připomínal hudbu z let 80.), ale i to ještě šlo. Pak však přišla vycházející hvězda (v Lozenu měla již svůj DRUHÝ koncert!!), zpěvačka XY (jméno jsem si bohužel nezapsala), která nás přivítala moderní písní o lásce k Bulharsku a jako druhý song přidala vypalovačku Simply the best od Tiny Turner. A pak přišel další pěvec, tenor, který zapěl také cosi o lásce k Rusku (nevim, zpíval Rusky, což mi došlo asi po minutě zpěvu) a lásce k Bulharsku. A pak ještě nějaká zpěvačka…a druhá zpěvačka…nevim…šla jsem fotit západ slunce. A pak ještě někdo…to jsem už začínala mít hlad a čekala na spásný okamžik. Který přišel až po vystoupení bulharského Michala Davida. Dovolte, abych vám představila Rajko Kirillova, hvězdu večera: https://www.youtube.com/watch?v=GESsn05jKVc.

Po hodině útrpného, zoufalého ohlížení se kolem a hledání, kam se schovat, přišla vysvobozující závěrečná píseň na téma nepochybně „miluji Bulharsko“ a pak jsme kvapným krokem všichni zamířili do restaurace, kde na nás čekala velkolepá hostina se všemožnými bulharskými dobrotami. Skutečná pastva pro oči a chuťové pohárky. Kebapčeta, špížičky, salátky, ovoce, zelenina, sýr (smažený i čerstvý) a mnoho, mnoho dalšího. A samozřejmě víno. To byla skutečná odměna za výdrž 🙂  Ale závěrem musím říct, že si na nic nemůžu a nechci stěžovat, protože tu máme opravdu skvělou organizaci a je vidět, že bulharské vládě záleží na tom, abychom se tu cítili dobře.

Po otevíracím ceremoniálu pak následovaly poklidné dny, kdy se nám nikdo nesnažil vnutit „bulharskou duši“ a „bezmeznou lásku k Bulharsku“ (no, možná ještě v tradiční bulharské restauraci v Sofii, o které však v dalším článku, protože to byl taky velký kulturní zážitek).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




Cesta na letní školu bulharštiny, červenec 2014, Sofie (Lozen)

Tímto článkem volně navazuji na roční studijní stáž na Irkutské státní univerzitě. Ačkoliv jsem ještě neuveřejnila článek o posledním putování u Bajkalu, cestě na poloostrov Svatý nos (za což se omlouvám a zároveň spílám svému svědomí), pokračuji v psaní cestovatelsko-studijního blogu.

Tentokrát napíši pár článků o pobytu na třítýdenní letní škole studia bulharštiny, kterou pod záštitou Ministerstva školství a vzdělávání Bulharské republiky pořádá Sofijská univerzita Sv. Klimenta Ochridského. Vrátím se na začátek článku a zmíněné „volné navázání na studium v Irkutsku“. Právě v Irkutsku jsem se totiž dostala ke studiu bulharštiny (ano, byl to docela mazec studovat bulharštinu v ruštině). Po návratu do Brna jsem v bulharštině pokračovala a tehdy mě napadlo, že bych mohla využít nabídku MŠMT, a to nabídku letní školy v Bulharsku (Sofie, Veliko Tarnovo, Plovdiv).

No a klasika – poslala jsem přihlášku, oběhala malé ouřadování a čekala jsem na vyjádření. Bohužel jsem nebyla přijata do Velikého Tarnova, kam jsem původně chtěla, ale jako náplast mi byla nabídnuta Sofie. Oukej, tak pojedu, co už…:-)

A tak jsem se v sobotu 12. 7. vydala na cestu. Jako dopravní prostředek jsem zvolila autobus, protože to byla nejlevnější varianta. Společnost Eurotours, zpáteční jízdenka Praha – Sofie – Praha za 2205 Kč (mládež do 26 let). Pohodlný autobus, dobří řidiči. Myslím, že mohu doporučit. Další možnosti pro dopravu do Sofie jsem měla letadlo a vlak a popř. také cestu autem (třeba přes Jízdomat či mezinárodnější Carpooling).

Odjížděla jsem z Florence, v 9:00 ráno (v 10:00 času bulharského…až v polovině cesty jsem si uvědomila, že se v Bulharsku přičítá 1 h). Zmatek před odjezdem mě nepřekvapil ani trochu, Balkán a Rusko jsou si v tomto hodně podobní. Každopádně řidiči měli tu cestu zmáknutou, možností na protáhnutí nohou bylo dostatek. V Čechách jsme stavěli snad třikrát (benzín, pivo, kafe, cigáro), na Slovensku jen jednou a čím více jsme se blížili na Balkán, tím jsme stavěli méně a méně.

V průběhu cesty jsem se snažila zvyknout si na bulharštinu, která mě v autobuse zcela obklopovala. Čerpala jsem energii, cítila se zoufale (přeci jen jsem už dlouho nebyla v kontaktu s národností, které bych téměř vůbec nerozuměla). Jelikož jsem se ale dva roky bulharsky jakžtakž učila, něco málo jsem v hlavě měla a tak jsem směrem na jih získávala více a více odvahy promluvit pár frází (a na sofijském autobusovém nádraží v pekárně jsem byla schopná říct, že si dám jednu kaškavalku. Bravo!). K pronikání do tajů bulharského mluveného projevu mi dopomáhaly dvě holčičky (Angelika a Bogdanka), které stejně jako jejich tatínek mluvily bulharsky i česky. A právě s nimi jsem strávila celou cestu až do Sofie, povídali jsme, malovali jsme, hráli si. Česko-bulharsky, resp. převážně česky s občasnými bulharskými frázemi. S nimi mi i příjemně uteklo nepříjemné a zdlouhavé čekání na maďarsko-srbských a srbsko-bulharských hranicích. A tak se nakonec ze zdlouhavé 21 hodinové cesty vyklubalo milé cestování, na které budu dlouho vzpomínat:-)

13. 7. jsem přijela v 7:00 (na čas!) na autobusové nádraží Serdika. Добре дошли в България! V 8:00 mě a ještě jednu Češku, která přijela ve stejném autobuse, vyzvedli organizátoři letní školy (klobouk dolů před organizací!) a dovezli nás do místa pořádání letní školy. Do vesnice Lozen (u Sofie), největší vesnice v Bulharsku (panečku!), do výukového centra bulharského Červeného kříže. Tady strávím 3 týdny ve skupině téměř 100 studentů z 29 zemí. No, teda…29 zeměmi si nejsem jistá, ale počet lidí odpovídá.

O Lozenu a Lozenském pohoří, překrásných výhledech na Starou Planinu, o Sofijské univerzitě a letní škole bulharštiny, o uvítacím estrádě (opravdu stojí za zmínku!) a „taka natatk“ (a tak dále) v příštím článku!