Výprava na Svatý Nos – část 1.

Výprava na Svatý Nos – část 1.

Právě teď dochází k malé retrospektivě…Po roce a půl se dostávám k (alespoň pro mě) k dlouho očekávanému článku, který věnují mé nejpůvabnější cestě po Bajkalu, a to o putování na Svatém Nosu. Asi si říkáte, jak si to po té době můžu všechno pamatovat… no, psaly jsme si deníček, takže některé info jsou právě z něj. A to, o čem sem nenapsal do deníku, jsem si uložila do své hlavy a fotografií… Ani vlastně nevím, proč jsem ten článek nenapsala hned po příjezdu. Možná jsem chtěla nezapomenout? Anebo jsem jednoduše prokrastinovala, nebo kulantněji řečeno, čekala na správný okamžik, kdy dozrají mé myšlenky?

Svatý Nos: „pfffff…hahaha…“ Taková byla reakce většiny mých blízkých, když uslyšeli právě tento název. Proč NOS? Co to je za blbost? U toho Bajkalu jsou fakt divný!…No takže PROČ NOS? Protože u toho Bajkalu ti Rusové trochu divný jsou:-D Vždy měli tendence osvojovat si vše, co jim přišlo pod ruku. Rozuměj: Svatý Nos leží v Burjatské republice, a tedy původním jazykem je zde burjatština.  Burjaté zde byli mnohem dříve než Rusové, což znamená, že název poloostrova Святой Нос (tedy Svatý Nos) není původní. MĚL by to být překlad původního burjatského Хилмэн – Хушун, co v překladu do ruštiny znamená „морда (нос) осётра“ (tlama (nos) jesetera). Burjaté často nazývali místa na základě jejich vnějších znaků…Jak se tedy ruština dostala k překladu „Svatý Nos“? To asi ví jen olgoj chorchoj…těžko říct. Došlo k překroucení původu slova…no co už…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tak ještě jednou: Svatý Nos, největší bajkalský poloostrov, se nachází ve východní části jezera. Když je pěkné počasí, můžete Svatý Nos vidět z Mysu Choboj (od sebe vzdáleny cca 40 km). Dříve byl Nos ostrov, ale postupem času se vytvořila písečná kosa, která hornatý ostrov propojila s pevninou. Písečná kosa dlouhá téměř 30 km pak od sebe odděluje dva zálivy – Barguzinský a Čivyrkujský. (Jak nám bylo vysvětleno, Barguzisnký záliv je mnohem studenější než Čivyrkujský…proto jsme se, pochopitelně, musely koupat v tom studenějším. Když jsme byly u Čivyrkujského zálivu, nebyl samozřejmě na koupání čas (kromě  mnoha hodin prosezených na molu a procivěných na neskonalou krásu Barguzinského hřbetu…). Svatý Nos je součástí Zabajkalského národního parku a před vstupem na jeho území je třeba zaplatit 70 RUB/den.

Proč právě sem? Jsou tu hory, plážičky, a hlavně svatý klid. Poloostrov je celý hornatý, příliš vody zde nepotkáte a je „obydlený“ jen na březích Čivyrkujského zálivu. Ovšem není se čeho bát, jelikož kolem dokola je pouze a jenom pitná bajkalská voda. Pokud najdete do hor, není problém. Pokud do hor jdete, trochu to problém je, ale zkušení a znalí se nezaleknou několika litrů vody na zádech… obzvlášť v letním období, kdy je na Bajkale obvykle velké teplo…třicítky jsou tu na denním pořádku. Horší je to s jídlem…to si musíte všechno dovézt z pevniny…kromě ryb a medvěda (na jehož lov se asi jen málokdo vydá) tu nic k jídlu neseženete…ačkoliv dá se! Nic není ztraceno, ale musíte mít štěstí na lidi…

Další zajímavost je ta, že kolem poloostrova máte největší pravděpodobnost pro spatření bajkalského tuleně a přímo na ostrově pak medvěda. Místní ochránci přírody i záchranáři hovoří o cca 100 kusech medvěda hnědého. Takže stovka medvědů se prohání po území o 100 km2 menším než je KRNAP. Medvědi pro mě byli asi tou největší pochybností pro to, zda na Nos jet či než… svoji obavu jsem po několika dnech rozhodování převrátila ve velké očekávání, a to, že bych poprvé v životě mohla na vlastní oči spatřit medvěda… neboli jak místní (ale i Máša v seriálu Máša a medvěd) říkají, „mišku“…jak rozkošné, že…

DSCN4862Výpravu na Svatý Nos jsme uskutečnily ve třech – dvě Polky, Gosia a Lena, a já. Jak jsme záhy poznaly, asi není příliš obvyklé do takových odlehlejších končin jezdit jen v dívčím složení. Všichni se tomu velice divili. Kromě nás..:-) Jely jsme v termínu 10. – 18. 6. 2013, v době, kdy se můj desetiměsíční (a Gossiin čtyřměsíční) pobyt v Irkutsku nezadržitelně blížil ke konci a chtěly jsme si ještě užít letního Bajkalu (ano, letní, v Rusku totiž léto začíná 1. června). Bylo vedro a předpověď počasí byla více než příznivá. Pořád pěkně!

Naše trasa byla taková: Irkutsk – Ulan-Ude – Usť-Barguzin – Svatý Nos (Hadí záliv, horké prameny, výstup na nejvyšší horu Makarova – 1878 m) – a pak stejnou cestou zpět, přičemž já budu pokračovat až do Irkutsku, holky se odtrhnou ve Sljudjance a pojedou do Aršanu. To byl plán a jak se to tak v Rusku podaří, skutečnost se mnohdy od plánů liší…to by přeci byla nuda, mít vše naplánované a zorganizované:-)

Pondělí 10. června // Cesta byla (opět) dobrodružná od samého začátku. Vše začalo v maršrutce, kam mě nechtěli vzít kvůli  krosně… koukali na mě jak na blázna. Tak jsem musela jet busem 61, který ale nejel na vlakáč…tak jsem musela přesednout na bus 77. Cesta, která normálně trvala 10 minut se tak protáhla na 25 minut…a pak čekalo další peklíčko. Cesta vlakem v „obščem“ vagónu. Jely jsme tedy trasu Irkutsk – Ulan-Ude. Pořád tvrdím, že cesta vlakem bývá příjemná…no jo, pokud ale jedete „plackartem“ nebo v „obščim“, kde s vámi cestují další tři lidé (tj. na každé lůžko jeden), a ne 6 a více.  Co je tedy „obščij“ vagón? Je to: nejnižší třída, nejlevnější (zaplatily jsme asi 600 rublů), v podstatě je to vagón typu kupé, jenže v tom kupé nejedou 4 lidé, ale až lidí 10!! Také nedostanete žádné deky, povlečení a jako bonus obdržíte extrémně protivnou děžurnou. Což tedy znamená, že se vezete v takovém dobytčím voze, ve kterém jezdí ti nejchudší občané či ti, co chtějí ušetřit. Co byl náš případ. Jelo nás v jednom kupé „pouze“ 6. Můžu ale říci, že už si příště připlatím za plackart a pohodlně se vyspím. Ono po 7 hodinách cesty v noci, bez pohodlného posezu (to i v autobuse se líp spí) a téměř bez spánku váš další den stojí pěkně za starou bačkoru…

Úterý 11. června // Do Ulan-Ude jsme přijely kolem šesté ráno. A začala další část našeho putování. Potřebovaly jsme se dostat do Usť-Barguzinu. Problém byl ten, že jsme nevěděly: v kolik nám to jede a navíc jsme myslely, že to jede ze Severního avtovokzálu. Takže poté, co jsme marně čekaly na nějaké MHD (bylo příliš brzy), jsme si vzaly taxi (taxikář na nás neodbytně pokřikoval: „taxi, taxi, levně, levně!“ – a skutečně jen 150 RUB) a poručily jsme si na Severní avtovokzál (podle Lonely Planet), že prý nám odtud jede maršrutka do Usť-Barguzinu. Ještě, že jsme to řekly! Pán se totiž zarazil a povídá, že do U-B to přeci už jezdí z Jižního avtovokzálu. Aha, aha! Tak hlavně, že to víme. Byla to zásadní informace, protože tato dvě nádraží jsou od sebe vzdálená…no…přes celé město.

Každopádně vše dobře dopadlo – na nádraží jsme se zorientovaly, zjistily, že první volná maršrutka jede v 15:00 (do U-B jezdí několik maršrutek denně 4-5 – ráno i odpo – toto jsou info z června 2013, dnes může být všechno jinak. Stejně tak to jezdí z U-B do U-U), a tak jsme se mohly jet podívat na Ivolginský dacan. Jelikož jsem tam byla v listopadu, docela jsem se těšila nezasněžené pohledy na klášter. Holky tam jely poprvé). Ranní cestování v létě má své výhody – všude jsme byly samy a ještě nebylo vedro. Bývaly bychom si to vše užily ještě více, jenže únava byla tak veliká, že to nějak nešlo. Každopádně parádní fotky, parádní místo. Po návštěvě kláštera jsme se vracely zpět v maršrutce s potahy á la Louis Vuitton (!!!) a pak nás čekala rychlá prohlídka města, kterou jsme kvůli únavě a nesnesitelnému vedru (jasná obloha a teplota přes 30 °C) brzy ukončily pojídáním skvělých místních poz a zaslouženým poleháváním u fontány před divadlem. To jsme potřebovaly!

No a ve tři nám to mělo jet. Ale měly jsme štěstí a byla nakonec místa v dřívějším spoji, v 14:30. Před nástupem do maršrutky nám bylo řečeno, že cesta sice stojí 300 RUB, ale že ještě navíc budeme platit 100 RUB za jednu krosnu, která se poveze na střeše. No a to my jsme nechtěly zaplatit, páč nám to přišlo dost peněz. A tak jsme se s Gosiou začaly s řidičem handrkovat o ceně, a dohadovaly jsme se o ní celou cestu do U-B. Což bylo ve výsledku velice zábavné pro celou maršrutku a postupně se do hovoru začali zapojovat ostatní členové posádky a povzbuzovali nás, ať to nevzdáváme:-D A nevzdaly! Nakonec pán řidič šel s cenou dolů: 2 krosny + jedna zdarma a ještě se nám vnucoval, že když budeme v U-B, tak se mu máme ozvat a že ho můžeme přijít navštívit. No tak to zas ne, pane…dal nám ale vizitku s kontaktem na maršrutku zpět, a to se nám hodilo! Takže vlastně díky!

Na cestě do U-B jsme se na jednom odpočívadle seznámily se dvěma Švýcary – kluk s holkou, jely do U-B, bez stanu, spacáků, ale chtěli na Svatý Nos. A věděli toho ještě míň, než my (a to my jsme taky nebyly úplně naštudované). Tak jsme jim popřály hodně štěstí, ať najdou nějaké ubytování. A tak ze slušnosti jsme si popřáli, že se třeba někde na Svatém Nose potkáme…ale příliš jsme v to nedoufali. A po 4 hodinách vejtřaskoidní cesty (již mnoho let se zde staví (stavěla) asfaltová silnice – jak je tomu dnes, by bylo zajímavé zjistit) jsme tedy konečně dojeli do cíle – Usť-Barguzin, odkud se přeplavíme přívozem přes řeku Barguzin a budeme na kose vedoucí na Svatý Nos.

Usť-Barguzin je tzv. osada městského typu o 7 000 obyvatelích. Městského typu možná proto, že je tam škola a nemocnice. Jinak je to obyčejná vesnice, kde se zastavil čas a lidé zde nemají tušení, jak to vypadá ve městě. Lidé se zde živí dřevařstvím nebo rybolovem. Má to ale své kouzlo, které mě naprosto dostalo. Tady jsem se cítila jak na konci světa…život tu plynul úplně jinak. Byly jsme pro všechny veliká exotika a pozdvižení na vsi: 3 holky, s báglama, v červnu. Ačkoliv je Svatý Nos uveden jako jeden z highlightů návštěvy Bajkalu, právě vzdálenost a odlehlost od většího turistického centra (Ulan-Ude) z něj dělá ne příliš atraktivní místo. Svatý Nos už trochu (víc) divočina. Právě díky malému počtu turistů si jak Usť-Barguzin, tak i Svatý Nos udržuje svou panenskou krásu.

Co se týče ubytování, moc možností, kde složit hlavu nemáte. Buď zvolíte noc ve stanu mimo vesnici (náš případ) nebo u místních anebo v hostelu velice sympatického chlapíka, Alexandra Beketova (kontakt na něj: baikalfamily@mail.ru. Jinak se o něm píše i v anglické verzi Lonely Planet). Alexandr dlouhá léta pracoval v Zabajkalském národním parku, takže má obrovské znalosti o této oblasti. Plus je to velice sympatický chlápek, který rád pomůže a poradí.

Po náročné celodenní cestě jsme se rozhodly postavit stan mimo vesnici a cítily jsme, že se potřebujeme zastavit, naplánovat trasu na Svatý Nos a hlavně se na něj podívat v celé jeho kráse. To se nám podařilo. Našly jsme, pravda, ne moc pěkné místo, kde byly odpadky a komáři, ale kousek od našeho plácku se otevíral pohled na hornatý poloostrov a zapadající slunce. To byla paráda! Už se nemůžeme dočkat!! Uléháme se pocitem, že zítra to všechno začne…dobrodružství na pustém poloostrově, kde žijí jen rybáři a medvědi.

A zde malá fotodokumentace z prvních dvou dnů:

This slideshow requires JavaScript.