Sibiř v březnu 2015

Blíží se konec roku 2014…už je to nějaký ten pátek, co jsem se vrátila z Irkutsku. Fyzicky jsem zpět – dostudovala jsem, pracuju, je to fajn. Ale myšlenkami jsem se ne úplně vrátila. Stále jsem v kontaktu s dálnou Sibiří. Přednáším o Bajkalu i o Burjatech. Načítám, zjišťuji, informuji se. Čas od času zabrouzdám v myšlenkách i na internetu na Sibiř a vzpomínám a představuji si, jak tam asi teď je… Chci se vrátit na Sibiř. A chci mluvit o Irkutsku a o Bajkalu jako o nezapomenutelných místech, která stojí za návštěvu.

Chci se vrátit na Dálný východ a znovu obdivovat panoramata v Japonském moři. Chci si projet Bajkalsko-Amurskou železnici, chci jet na Kamčatku. Snad se mi to vše brzy splní… musím ale pěkně krůček po krůčku. Přednášení není nikdy dost:-)

Pokud byste si rádi něco o Bajkalu poslechli, můžete přijít na přednášku: 10.3. v klubu Eleven, více zde:  http://www.livingstone.cz/vystavy-a-promitani/kalendar-akci/zuzana-zahradkova-bajkal-a-sibir/

(Ne)známé sibiřské železniční tratě

Asi jsem doposud nepotkala člověka, který by neznal Transsibiřskou magistrálu, železnici protínající téměř celý euroasijský kontinent ze západu na východ. Tato železniční trať je skloňována snad ve všech průvodcích, článcích o Rusku a Sibiři. Bajkal a Transsibiřská magistrála, sibiřské ikony. Ačkoliv je Transsibiřská magistrála veledůležitá sibiřská železnice, není rozhodně jediná. Kromě ní a malých lokálních „železniček“ najdeme za Uralem ještě několik významných a zajímavých železničních tratí. Bajkalsko-Amurskou magistrálu, která projíždí Severobajkalskem a vede dále paralelně s magistrálou Transsibiřskou, jen je od ní vzdálená pár set kilometrů. Krugobajkalskou železnici, jejíž úsek Kultuk-Port Bajkal je mimo jiné využíván pro turistické účely. Poslední železnicí je nikdy nedostavěná a tudíž nezprovozněná Transpolární magistrála, tzv. Mrtvá trať, jejíž zrezavělé zbytky se povalují v oblastech trvale zmrzlé půdy, v drsných podmínkách polární oblasti severní Sibiře. Že jste o těchto tratích nikdy neslyšeli? Nebo slyšeli, ale moc o nich nevíte? Pak věřím, že po přečtění tohoto článku se to změní.        

Osvojení Sibiře a počátky výstavby železničních tras za Uralem

Sibiř byla po dlouhá staletí zcela neobjevena a neprozkoumána. Až v 80. letech 16. století přišel Timofjejevič Jermak a s ním nastal výrazný moment v dějinách carského Ruska. Kozáckému atamanovi Jermakovi se v r. 1582 podařilo dobýt Sibiř, když na příkaz Ivana IV. Hrozného Jermak porazil sibiřského chána Kučuma. Tehdy padlo Sibiřské chanství a bylo připojeno k Ruskému státu. Započala expanze ruské moci na východ. Výraznou osobou v procesu osvojování Sibiře se pak stal kozák Ivan Moskvitin, jež v r.1639 dosáhl pobřeží Ochotského moře. Přicházeli další a další průzkumníci, jako např. Kopylov, Pojarkov, Chabarov; v pol.17.st. bylo objeveno Zabajkalí. Na nově objevených místech vznikaly vojenské osady, které se postupně rozrůstaly ve města, docházelo k zasidlování Sibiře a Dálného východu. Rozvíjelo se zemědělství. Za vlády Petra I. započal vědecký výzkum Východní Sibiře i Dálného východu, rozvíjel se průmysl. Ruský stát si začal uvědomovat, že nově vznikající města jsou strategicky důležitá místa, Chabarovsk a Vladivostok se pomalu stávaly důležitými městy ve vodní dopravě. Muselo dojít k propojení větších měst a zároveň je spojit s rozhodovacími centry v „Evropě“, a proto v r.1887 panovník Alexandr III rozhodl: bude se stavět Transsibiřská magistrála, tehdy zvaná Sibiřská železnice.

Sibiřská železnice, neboli Transsibiřská magistrála

Stavba Sibiřské železnice byla započata čtyři roky po vydání nařízení Alexandrem III. V 1891 byl položen základní kámen Vladivostockého nádraží a začalo se stavět z Vladivostoku směrem na západ. O rok později byla posvěcena stavba z Čeljabinsku na východ. Původní projekt Sibiřské železnice (později přejmenované na dnešní Transsibiřskou magistrálu, neboli Transsib) byl právě plánován z Čeljabinsku do Vladivostoku, dnes už se ani přes Čeljabinsk nejezdí. K následnému propojení Sibiře s Moskvou a Petrohradem došlo později.

Železnici stavěli v šesti etapách necelých 25 let.  V r. 1894 dorazil první vlak do Omsku, 1895 do Novosibirsku (tehdy Krivoščekova před Obem), dále do Krasnojarsku a 16.srpna 1898 vítali první vlak i v Irkutsku. Na konci téhož roku byla vystavěna železnice do Portu Bajkal, kde byl provoz na Transsibu na dalších 6 let. Mezitím, v r. 1896, v Zabajkalském kraji bojovali se záplavami, které zničily téměř všechny připravené náspy, následně přišlo období sucha a zhoubné nemoci a tak se stavba úseku v této oblasti protáhla do r. 1900.  Na východě se stavba dařila, v r.1899 vyjel první vlak z Vladivostoku do Chabarovsku a ujel tak 766 km. V Chabarovsku se ale muselo čekat, až bude přemostěna široká řeka Amur a železnice bude spojena s Amurskou železnicí vedoucí z Kuengy do Chabarovsku. V roce 1907 se rozjely stavební práce a pokračovaly až do r. 1916, kdy byla postavena poslední část Transsibu,  most přes řeku Amur – Chabarovský most, také často nazývaný Amurský zázrak. Dnes je tento most dvoupodlažní, dole jezdí vlaky, nahoře automobily. Měří přes 2,5 km a Rusko se jím pyšní natolik, že ho umístilo na bankovku v hodnotě 5 000 rublů.

Díky výstavbě Sibiřské železnice se Sibiř mohla těšit výrazným nárůstem obyvatelstva. Od roku 1906 se osídlení Sibiře zvyšovalo o půl milionu lidí ročně. Podél celé trasy vznikala měta, vesnice, osady. Vznikala nová místa pro život ruských občanů a i pro rozvoj ruské ekonomiky. Železniční doprava začala výrazně ovlivňovat mořskou dopravu (a už to tak i zůstalo), však po dostavění a plném zprovoznění Sibiřské železnice (spolu i Čínskou Východní železnicí) se Vladivostok stal vstupními dveřmi do Tichého oceánu.

Na trase Transsibu vznikaly architektonické skvosty v podobě nádražních budov – ve velkých městech se stavěly kamenné budovy, v menších městech budovy dřevěné. Dodnes se mnohé nádražní budovy, např. ve Sljudjance, Novosibirsku či Irkutsku, těší zájmu architektů i hledáčkům cestovatelských fotoaparátů.  Stavba transsibiřské trati byla a nejspíš vždy bude jedinečným projektem ruského železničního stavitelství. Proto jí věnujme ještě několik nej… a pár zajímavostí:

  • Transsibiřská magistrála je nejdelší železnice na planetě, protíná celý euroasijský kontinent.  Od Jaroslavského nádraží (Moskva) do Vladivostockého nádraží (Vladivostok) měří 9288,2 km. Překonává 7 časových pásem.
  • Projíždí  87 městy, přejíždí 16 řek (nejširší z nich je řeka Amur)
  • 207 km jede podél Bajkalu a lemuje 39 km Amurského zálivu
  • Nejsevernější bod na Transsibu: zastávka Mogoča, v zimě zde bylo naměřeno až minus 62°C.
  • Nejvyšší bod na Transsibu: 1040 m n.m. (v Zabajkalském kraji)
  • Největší nádražní budova: Novosibirsk (z r.1940)
  • Jediná nádražní budova z mramoru: Sljudjanka.
  • Nejvyšší uměle vytvořený násep: 34 m (u Krasnojarsku)
  • Každý rok se postavilo cca 670 km tratě.
  • Náklady na stavbu: 936 mld rublů.
  • Na počest výstavby Transsibu byly postaveny jen tři sochy panovníka, jež realizoval myšlenku výstavby transsibiřské železniční tratě, Alexandru III. Sochy stojí v Petrohradu, Moskvě a v Irkutsku (30.8. 1908) .

Krugobajkalská železnice

Již dříve jsem se zmínila, že v roce 1898 byla postavena železniční trať vedoucí z Irkutsku do Portu Bajkal. Měřila 68 km a kopírovala tok řeky Angary až k jejímu samotnému ústí. Přestože tato železnice zmizela, když po postavení Irkutské přehrady (1956) stoupla hladina Angary a zatopila levý břeh Angary, Port Bajkal zůstal dodnes. Tehdy z tohoto bodu začala výstavba Krugobajkalské železnice, tzv. Krugobajkalky. Z Portu Bajkal v r.1902 započaly stavební práce železniční tratě lemující jižní břeh jezera BajkalDříve bylo jako Krugobajkalka označován celý úsek železnice z Portu Bajkal do stanice Mysovaja (tedy opravdu železniční trať vedoucí kolem jižního cípu Bajkalu dále podél východního pobřeží), dnes však je Krugobajkalka chápána jako historický úsek dlouhý 84 km z Portu Bajkal do Kultuku, dále úsek vedoucí ze Sljudjanky a s pokračováním na východ náleží už k Transsibiřské magistrále.

Jak uvádí Sergej Volkov ve své publikaci Průvodce a miniencklopedie Po Bajkale, „výstavba západní části Krugobajkalky (dnes tedy historické trasy Krugobajkalky) neměla v ruském stavitelství železnic obdoby. Na celém území tratě se táhly strmé příkré skalisté břehy, padající do jezera hluboko pod hladinu.“  A můžu vás ujistit, že pokud tudy projíždíte, ťukáte si na čelo a říkáte si, že je přeci zcela nemožné a bláznivé na takovém místě cokoliv postavit, natož pak železnici! Další zajímavostí je mechanismus zásobování stavby materiálem, které  bylo velice nákladné a složité. Vše, kromě kamení a dřeva, bylo zapotřebí dovážet (včetně písku!).  Co mohli, to dovezli z irkutského směru, co nemohli, to potřebovali přivézt z východu. Proto museli využít jezero Bajkal a vytvořili tak dočasné dopravní spojení s protějším břehem. 170 km dlouhou trasu představovala v létě lodní přeprava a v zimě byly nataženy koleje přes zamrzlý Bajkal do st.Tanchoj, odtud se přivážel materiál a zároveň se tam navazovalo na Transsibiřskou magistrálu.  Pro představu nákladné výstavby zde uvedu dvě čísla: 1 km Transsibu vyšlo ruské imperium na 93 000 RUB, 1 km Krugobajkalky stálo 130 000 RUB.

Dnešní Krugobajkalka je využívána především pro turistické účely, také se po ní dopravují místní obyvatelé. Každoročně přijíždějí turisté ze zahraničí i z Ruska, aby se projeli vlakem po břehu Bajkalu s pokud mají štěstí na druhém břehu se jim otevírá pohled na zasněžené vrcholky Chamar Dabanu. Po cestě vlakem uvidí 424 inženýrských staveb – podpůrných zdí, zděných galerií, 39 tunelů (nejdelší z nich měří 778,4 m). Po trati se můžete projet s cestovní kanceláří (exkurze Krugobajkalským expresem) či soukromě mašinkou (dříve nazývanou Motaňa), která spojuje s civilizací několik osad na této staré trati. Také se můžete po kolejích projít pěšky a tehdy vám je zaručen překrásný výhled na skalisté útesy, širý Bajkal spojený s atmosférou počátků 20.st. Můžete nasávat energii tohoto zvláštního místa a třeba přemýšlet, kde se asi nachází Kolčakovo zlato…

BAM – „Brežněv Abmanyvajet Molodjož“

Takto parodovali v 70. letech název druhé velké sibiřské železnice, který zní Bajkalsko-Amurská magistrála (BAM). Dlouhá léta složité geologické a klimatické surové podmínky odrazovaly od stavby železnice, která by nějak spojila sever Bajkalu s okolím. Až v 60. letech 20. st. vedoucí orgány SSSR rozhodli o stavbě BAMu a v dubnu 1972 se začalo stavět. Stavbu začali v Tajšentu, kudy také projíždí Transsib, a skončili ve Vladivostoku v roce 1989. Tehdy byla postavena hlavní linie, avšak pak se dostavovaly (a ještě dostavují) další přiléhající tratě.

Stavbu zajišťovali především studenti, kteří hromadně přijížděli a několik měsíců si vydělávali slušné peníze. Podle vyprávění jednoho Rusa, Genadije, který dnes pracuje jako rybář na poloostrově Svatý Nos, na BAMu si studenti přišli na velice dobré peníze. Na severu Bajkalu přeci jen byl s prací problém. Díky sovětské propagandě výstavby BAMu a lákání mladých lidí na práci v nelidských a složitých podmínkách si BAM vysloužil protestní názvy jako „Brežněv Abmanyvajet Moloďož“ (Brežněv obelhává mládež) či „Bezdeľnikov Atpugivajet Magistraľ“ (Nepracující odrazuje magistrála).

Jestliže Transsib vede jen zčásti hornatým územím, BAM téměř celý vede přes hory – celkem projíždí sedmi horskými systémy. Přejíždí 11 velkých řek a nachází se v aktivní seismické oblasti. Pracovat na stavbě tedy rozhodně nebyl žádný med. Na trase bylo vytvořeno celkem 8 tunelů, z toho jeden je nejdelší tunel v Rusku, Severomujský tunel o délce 15,3 km. Tento tunel byl dostavěna  otevřen v prosinci 2003.  Ani rok 2003 není konečný, zdá se tedy, že BAM je ještě živý organismus, který se bude rozrůstat. V blízké budoucnosti se pomocí BAMu plánuje spojení pevniny s o.Sachalin. Je možné, že se opět na brigádu přihlásí studenti?

Mrtvá trať

O stavbě železnice na Sibiři se mi nepíše lehce. Před očima se mi neustále promítají obrázky zamrzlé Sibiře, hlubokých lesů, ze kterých vám v noci ve vlaku až mrazí. Absolutní tma, vzpomínky na těžce pracující lidi v nekřesťanských podmínkách ve vás vyvolávají hrůzu. Tehdejší neúprosný pracovní režim Sovětského svazu vás štve a vyvolává ve vás lítost. Tím spíš, když víte, že ne všechny stavby železnic byly úspěšné. To je případ tzv. Mrtvé trati, kterou chtěl postavit Stalin. Měla to být Transpolární magistrála, měla spojovat Salechard a Igarku, osadu za polárním kruhem na severní Sibiři. V letech 1947 – 1953 vězňové z Gulagů pracovali na projektu, který neměl smysl a který samozřejmě nevyšel, kvůli absolutně nevhodným podmínkám pro výstavbu čehokoliv. Trvale zmrzlá půda, mráz, nezkušení dělníci, teror, strach. Dnes v hluboké zamrzlé tajze kdesi na severu leží kusy železnice, pracovních strojů, trosky. A s nimi i vzpomínky na neúspěch v železničním ruském stavitelství.

Pozvání na cestu dlouho téměř 5000 km

Abych nekončila tak negativně, tak na závěr dodám, že vlak je pro Sibiřany nutností. Ne všichni si mohou dovolit drahou letenku např. z Irkutsku do Vladivostoku. Při návštěvě Sibiře by každý měl okusit mítní vlaky, ve kterých cestování získává nový rozměr. Nikde jinde nezažijete cestu pustou krajinou, kde několik hodin za okny neuvidíte živou duši, přitom strávíte 3 dny ve vlaku a neopustíte zemi, po které cestujete. Příště se na takovou cestu vydáme. Zvu vás na cestu do Vladivostoku, kterou jsem podnikla v lednu 2013…

Článek vyšel v časopisu Listy Čechov a Slovákov 11/2013 (http://www.klubsk.net/)

Vladivostok, město, kde koleje končí v moři….

Cesta do Vladivostoku byla velice rychlá…a, abych tak řekla, pro naše peněženky nenáročná, rozuměj: nepotřebovaly jsme téměř žádné jídlo. Proč? Protože jsme se rozhodly, že v noci budeme spát (na rozdíl od jiných nocí ve vlaku). A v noci tedy nebudeme jíst. Musely jsme si jen koupit něco na véču a na snídani.  Vlak jel  15 hodin, a to pro nás, které jsme přežily 3 dny ve vlaku,  bylo, jak už asi tušíte, jako mrknutí jedním ospalým okem.  Na cestě z Chabarovsku jsem si začala pořád více uvědomovat, jak daleko od domova jsme – že je mezi námi rozdíl ne 8, ale už 10 hodin, a že poprvé v životě uvidím Tichý oceán (tedy, Japonské moře, ale to se taky počítá,ne?).

Na území města jsme vjeli něco málo po deváté hodině. Před desátou jsme vysedaly na konečné stanici vlaku Chabarovsk-Vladivostok. Všichni vystupovali…nikdo nepokračoval dále…

Když jsme se blížili do cíle, zaujala mě okamžitě jedna věc (….no vlastně dvě věci). První byl opět východ slunce (na ty já si tady v Rusku potrpím ). A druhá věc byl netypický reliéf města. Po pravé straně jsme z okénka hleděly na rozsáhlou zamrzlou vodní plochu, kde se sjížděly hromady aut, vylézali z nich rybáři a usedali k denní rutině (či hobby) – později jsme zjistily, že ta voda nebylo jezero, ale jeden z mnoha mořských zálivů. A po levé straně jsme viděly kopce, na nich (i pod nimi) paneláky a nízké bytovky. V pozadí se vyvyšovaly hory. Prostě to tam nebyla žádná placka jako v Irkutsku. Můžu říct, že Vladivostok je město sopek („sopka“ v rj znamená nejen sopka, ale taky kopec – jak jsem tak vytušila, spíše skalnatý kopec).

Už ve vlaku jsem musela pronést první „wow“ nebo hezky rusky „kljovo“. Druhé „kljovo“ mi z úst vyšlo po vystoupení z vlaku, kdy jsme stály na nadchodu a hleděly jsme na vlaky naštosované jeden za druhým na kolejišti pod námy –  za kopci a domy se rozléhala modro-růžovočervená obloha, díky vycházejícímu slunci.  Teplota se pohybovala několik stupňů pod bodem mrazu.  Tady se nám bude líbit. Jaro za námi přišlo ještě dřív, než jsme samotné čekaly:-)

Jarní procházky Vladivostokem a „objevení Ameriky“

První den jsme strávily ve společnosti manželky (Olgy) jednoho našeho hostitele (Ilji). Opět jsme bydlely přes couchsurfing…první den jsme měly extrémně krásný počasí, slunce svítilo, hřálo. Bydlely jsme nedaleko od vyhlídky na město, tak jsme se vydaly tam. Odtud jsem poprvé nasála energii, tempo a zároveň pocit odlišnosti tohoto přístavního města. Moře, přístav, ostrovy, hory. Nové mosty poukazující na neustálou modernizaci města a nejspíše přibližování se k vyspělému světu dále přes moře. Oba dostavěné v létě loňského roku. Vojenské lodě, které jsem viděla doposud jen na obrázcích…jsou opravdu velký a vypadají nebezpečně).

Nad vyhlídkou stojí nové sousoší Cyrila a Metoděje. Zpočátku jsem na ně koukala jak zjara…co tihle dva tady dělají? Dyť ti ani neznali, kde je Rusko, natož pak nějaká země za Uralem…Ano, slovanští věrozvěsti v 9. století skutečně nepodnikli dobrodružnou cestu na Dálný Východ (Konstantinopol a slovanská Evropa jim stačila – i tak nachodila i dobrou řádku kilometrů). Jejich sochy jsou tu jako symbol toho, že i do takové dálky jako Vladivostok se dostalo křesťanství. Do města na pobřeží Tichého oceánu, u hranic s buddhistickou Čínou a přes moře přátelící se s šintoisticko-buddhistickým Japonskem. Sami se podívejte na mapu a uvědomte si, jakou štreku z Kyjeva přes celé Rusko museli urazit pravoslavní misionáři…

Pak jsme se v rámci naší vycházky vyšplhaly na kopec nad vyhlídkou a tentokrát jsme mohly pohlédnout na druhou stranu města – na zamrzlý záliv, kde mladí či staří rybařili, procházeli se po ledu a odpočívali. Dále pak se před námi otevřel výhled na sídliště plná paneláků, a rovině, na dalších kopcích. Opravdu vysoký paneláky (hodně novostaveb) všude, kam jen oko dohlédne…nad městem se pak rozléhá (bývalý?) kamenolom…

Poté, co jsme se z ptačí perspektivy seznámily s městem, zamířily jsme dolů, do centra města. Resp. na nábřeží, ze kterého se po „Arbatu“ dostanete na ulici, která vede na náměstí revoluce a do přístavu. Ještě ale abych se vrátila k tomu Arbatu – je zajímavý, jak ve všech sibiřských městech, které jsem doposud navštívila mají nějaký Arbat (připodobnění k moskevskému Starému Arbatu). Jsou to pěší nákupní ulice, na které se uskutečňují všelijaké pouliční merendy – zpěváci, herci, malíři. Jako v Moskvě, ale, samozřejmě, v menším měřítku. No takže jsme tedy byli na nábřežní promenádě a využily jsme slunečného počasí, navíc bylo téměř bezvětří, a trochu jsme si poblbly na ledu. Zamrzlé moře. SuperJ A okusila jsem, že mořský led je skutečně slaný…není led jako led – ano, objevila jsem Ameriku!…to berte prosím s nadsázkou, nejsem úplně blbá. Ale kdo může říct, že ochutnal přírodní slaný led?

slaný led

Večer jsme se vychystaly na poznávání nočního Vladivostoku, rozuměj – šly jsme na pivo. Potkaly jsme se s mými a Evinými budoucími hostiteli (rozhodly jsme se tak z jistých důvodů) v naprosto neruské hospodě, s neruskými lidmi a vyčkávaly jsme příjezdu naší kamarádky, která přijížděla z Irkutsku (nemohla jet s námi hned od začátku, protože měla problémy s prodlužováním víza…joo ruská byrokracie opět ukázala svou pravou tvář. Při takových situacích nezapomínáte, že jste v Rusku). Přijela něco málo po půlnoci. Už jsme kompletní:-)

Další dny jsme poznávaly město pěkně zevnitř. Prošly jsme si centrum, Arbat, náměstí revoluce a okolní proplétající se ulice (čtvrtý den už jsme bezpečně znaly, kudy, jak a kam dojít – to vše bez mapy..heh, vlastně teď přemýšlím, proč jsem si nějakou mapu nekoupila? Asi jsem byla myšlenkama tak mimo, že jsem nějakou mapu vytěsňovala z věcí pro mě potřebných..a víte co? Když máte dobré místní průvodce a rádce a když už po dvou dnech znáte lidi, kteří pracují v místních obchodech, zapomenete, že jste v novém městě, a naopak se cítíte jako doma. Což se mi z nějakého důvodu podařilo….je to divný, že?

Já tak už koukám, že bych o toulkách po Vladivostoku a mých dojmech mohla vyprávět hodiny a blog by byl zahlcen možná až pro vás nudnými detaily, tak to tedy trochu zkraťme…(nevím, jestli je to možný, ale pokusím se).

Když se potkáte s místními rybáři…

Když jsem jela do Vladivostoku, věděla jsem o dvou místech, které bych chtěla navštívit. Maják a Ruský ostrov. Obě mise splněnyJ Maják stojí za městem, musíte tam jet nejdřív busem a pak dojít pěšky na břeh moře….a po kamenité cestičce (která ale v létě podle mě neexistuje, protože je zalitá vodou) se pak dostanete až k majáku…kamenitá stezka je zleva a zprava obklopena vodou (která ale není zamrzlá! Což jsem zjistila, když jsem chtěla vstoupit na led, který se ale projevil jen jako ledová krusta na pěkně ledové vodě – naštěstí jsem stihla uskočit dřív, než jsem měla moře v botách. Maják vlastně není ničím zajímavý. Je to prostě maják, který jsem ale já, jako občan vnitrozemí, viděla poprvé v životě. Tak jsem měla prostě potřebu ho vidět. Od majáku se přímo před vámi můžete kochat Ruským ostrovem, novým mostem na tentýž ostrov a můžete pozorovat mořské koráby vyplouvající na širé moře či připlouvající zpět do svého domovského přístavu.  Návštěvu majáku jsme završili večeří v severokorejské restauraci Pyongjang.

maják

Na Ruský ostrov jsme se taky podívaly. Počasí nebylo zrovna nejideálnější, ale třetí den (středa) byl poslední den, kdy jsme ho mohly navštívit. Poté, co jsme si pobloudily mezi zastávkami autobusů, jsme nakonec nastoupily na autobus, který nás přes celé město a následně přes most (přes záliv Petra Velikého) dovezl na Ruský ostrov. Od 2.7.2012 se na Ruský ostrov dostanete tedy autobusem. Most, přes který jsme přejížděli je mimochodem nejdelší zavěšený most na světě. Údajně stál 21 miliard.

Ruský ostrov byl dříve vojenskou pevností, kam byl „normálním smrtelníkům“ vstup zakázán. Ještě donedávna tam měli cizinci zakázaný přístup (i když jsme tam chtěly my, místní nám říkali, že nevědí, jestli nás na ostrov pustí…nevim, jaký by měli mít s námi problém). Dnes se na ostrově nachází zbrusu nová univerzita. V září 2012 se na Ruském ostrově konal Tichooceánský summit – proto asi ten most (více na tomto odkazu: http://www.irucz.ru/cz/zpravy/1-/114000000000-ruska-federace/114002000000-dalnevychodni-fo/114002602000-primorsky-kraj/409-politika-mezinarodni/23644-ve-vladivostoku-byl-zahajen-summit/) , díky kterému se tam vystavěl obrovský komplex konferenčních sálů, administrativních budov a já nevím, čeho ještě. Veškerá výstavba na Ruském ostrově je pro mnohé místní (i nemístní) nepochopitelná. Mnozí  to považují za megalomanství a  zbytečnost. Do výstavby jak toho moderního komplexu, tak i mostu na ostrov, se vložila taková kupa peněz, která by se nepochybně mohla využít v Rusku mnohem efektivněji… Nebudu se tu ale pouštět do nějaké hloubkové ekonomické analýzy města a regionu. Na to tu jsou odborníci… Shrňme to tak, že na Ruském ostrově se dle mého začíná teď vytvářet nové mini městečko, které bude propojeno s Vladivostokem dominantním mostem, po kterém budou cestovat z převážné většiny studenti no a v turistické sezoně turisti…pochybuju ale, že obyvatelé Vladivostoku se na ostrov pohrnou. Nemají důvod…

Pokud nemáte k dispozici auto, nemůžete se dostat do míst neuniverzitních, do přírody, do tiché zony na druhé straně ostrova. A my jsme auto neměly. Tak jsme se rozhodly, že ostrov poznáme jinak. Z hladiny mořské. Sešly jsme vyšláplou cestičkou dolů vodě, kde na ledu parkovala dobrá desítka aut. Před každým autem nehybně seděl rybář (či skupinka přátel). Před každým rybářem byla vyvrtána díra v ledu. V díře byl nehybně zanořen vlasec. Ticho. Klid. Rybky se pod ledem chytaly na háčky. No a v tom přišla skupinka holek z Evropy a trochu vyrušila chlápky z jejich každodenní rutině. Nejdříve jsme tiše sledovaly, pak jsme oslovily jednoho pána rybáře. Popovídaly si s ním. No a pak se na nás postupně všichni začali otáčet, co se to tam sakra děje:-D načež za námi sami přišli jiní rybáři, veselí, usměvaví. Se skleněnými očičkama. Jéééé, bude veselo, pomyslela jsem si.  Že ať si jdeme vyfotit, jejich úlovky. Tak po ledu rozsypali své úlovky (na jedné ruce byste je spočítali…nic moc, holt rybky v tý zimě neberou). Tak jsme si vyfotily rybky (existuje jedna ryba, která voní jako okurka – fakt!), s pány rybáři jsme se taky cvakly. No a pak teda, abychom se trochu zahřály, nabídli nám pitivo…a co jiného než vodku, že? Byly tři hodiny odpoledne, rybáři už nepochybně sosali od rána – jejich litrová lahev byla už z dobré poloviny prázdná…hehe. No tak jsme si s nimi dali po jednom poctivém panáku, zajedli jej chlebem s poctivým špekem a po dvou hodinách strávených ve společnosti zábavných vladivostockých rybářů jsme se odebraly zpět do města…takže páni rybáři, já vám přeju:  „Ни хвоста, ни чишуи!“ (…načež by mi každý pravý ruský rybář odpověděl: „К черту“)

takhle se rybaří!
takhle se rybaří!

Pokud někdo budete vědět, jestli existuje nějaký funkční ekvivalent tohoto rybářského přání , budu ráda za něj ráda:-) А pro zajímavost: „Ни хвоста, ни чишуи!“ je vlastně paralela studentského přání před zkouškou  „Ни пуха, ни пера!“, v rybářském přání „хвост“ znamená „ocas“ a „чишуя“ je „šupina“ . Hawk, konec amatérského lingvistického okénka.

Je čas odjet, abych se jednou zas mohla vrátit

Tak to bylo naše jedno z mnoha vladivostockých dobrodružství. Vladivostok mě okouzlil svojí neruskou tváří. Architektura, vzhled města se výrazně lišili od Irkutsku. I lidi byli opět takoví neruští (stejně jako v Chabarovsku) – my jsme si tam skutečně připadaly jako turistky ze Sibiře – péřovky, teplý kulichy. Lidé se více usmívali než u nás, na Sibiři. Ve Vladivostoku se výrazně projevují vazby na asijské země jako je Čína, Korea, Japonsko. Díky tomu jsme mohly ochutnat super sushi a čínskou korejskou kuchyni….sushi v Irkutsku je dobrý, ale ve Vladivostoku bylo ještě lepší!.

Tam, na konci kontinentu, se mi opět potvrdilo, že v Rusku platí „jiný kraj, jiný mrav“. Není Rusko, jako Rusko! Tato poznání mi otevírají oči a zároveň mi otevírají cesty k mým cestovatelským plánům. Zima ve Vladivostoku je pěkná, léto ve Vladivostoku (a Primorském kraji vůbec ) je údajně ještě hezčí. A já tomu věřim! A proto se těším, až se tam podívám znovu, někdy v budoucnuJ

Vladivostok jsme opustily ve čtvrtek, kdy celý den ve Vladivostoku řádila chumelenice a silný vítr…žádná sranda. Počasí nám dalo najevo, že je třeba zvednout kotvy a vyrazit zpět k Bajkalu. Tak my teda jedem. Zas jsme si usmažily řízky (plus smažák), těstovinový salát jsem umíchaly a valily jsme dom. Ve vlaku jsme potkaly 3 další cizince – 2 Němce (ti vystoupili v Ulan-Ude) a jednoho kluka z Kolumbie (s ním jsme si naší cestu připomínali ještě v Irkutsku…zastavoval se tam na 4 dny)…V neděli večer jsme byly „doma“. A když jsme byly zpět, čekalo nás příjemné překvapení – za a. zimní Irkutsk se proměnil v předjarní Irkutsk a za b. brzy nás čekaly vladivostocké ozvěny – týden nato nám do Irkutsku přijela návštěva z Vladivostoku….:-)  Mám to tu prostě ráda!

A na úplný závěr ještě malé zamyšlení: Během cesty (i poté) jsem si opět uvědomila, jaké mám štěstí, že jsem mohla podniknout tuhle mojí bláznivou stáž. Že poznávám kraje, které jsou ruské a na druhou stranu jsou mnohem více pod asijským vlivem než Rusko před Uralem. Vzpomněla jsem si na výuku ruské geografie či ruštiny jako jazyka, že jen málo (resp. vůbec) se mluví o asijském Rusku. Jako žák (či i studentka) jsem věděla, že je tam někde daleko Bajkal a že tam ještě dál je Vladivostok. Místa na mapě. Tyto pojmy jsem brala jako názvy měst bez významu, prostě jen několik písmen vedle sebe (s počátečními velkými písmeny), který bych si asi měla zapamatovat. Nikdy jsem ani v nejmenším nedoufala, že bych se snad takhle daleko někdy podívala. Když ono je to tak straaaaašně daleko…Osud? Náhoda? Štěstí? Nevím. Každopádně jsem tam byla a ta písmenka stojící vedle sebe jsem už navždy spojila krásnými vzpomínkami a vložila do nich skutečný význam.

PS: Nedávno jsem si poslechla audiohru Jevgenije Griškovce – Jak jsem snědl psa, ve kterém Griškovec vypráví o službě v sovětském námořnictvu. Příběh se odehrává na Sibiři  a posléze ve Vladivostoku ( a na Ruské ostrově). Pokud budete mít možnost, hru si určitě poslechněte, přečtěte či se na ní podívejte. … snad vám tento spisovatel přiblíží oblast, ve které se teď nacházím:-) Příjemnou zábavu!

Chabarovsk, město na řece černého draka

Do Chabarovsku jsme tedy dorazily s hodinovým zpožděním (nevim, jak je to možný, páč jsme celou cestu (zejména v noci) jeli jak ďasové). Několik hodin před příjezdem jsme už netrpělivě očekávaly setkání s naším budoucím hostitelem. Těsně před východem z vlaku nám ale setkáním bránil neuvěřitelný zmatek v našem platskartovém kupé. Situace: Tři holky se zavazadly. Babuška, která se extrémně starala, jestli jsme nic nezapomněly. Ožralej chlápek, který nám všem tvrdil, že nutně  potřebujeme manžela, a proto na nás usilovně v jednom kuse chmatal. Kolébal se v úzké uličce, bránil nám ve východu. Tohoto chlápka se snažil odstranit jeho kamarád, který nám ale bral naše zbylé tašky a veškeré věci, co jsme měli v rukách – že nám pomůže. Holky přeci nemůžou tahat tolik krámů. Stál také v uličce a pořád na nás něco mluvil. Neeeeee!! Nechceme nic! Venku na nás čeká kamarád, ten nám pomůže. Pusťte nás, prosím! Je nám teplo a ty krosny něco váží! Poté, co jsme jim po několika minutách rázně nazančily, že opravdu potřebujeme vylézt, se nám podařilo vylézt z vlaku, na čerstvý vzduch. Ach, můžeme dýchat!! Paráda. Pak jsme jeli do našeho nového bydlení, měly jsem luxusní výhled na řeku a milé hostitele. Stěpa, Lera a Dima a kocour Frank Diktátor. Co víc si přát??:-)

Chabarovsk je moc příjemné město na řece Amur, kterou Číňané nazývají „řeka černého draka“. Amur je pohraniční řekou mezi Ruskem a Čínou. Není tedy divu, že chabarovčané pravidelně podnikají výlety do sousední Číny…stačí jen přeplout řekuJ V době našeho pobytu byl Amur již dva měsíce zamrzlý – celý.(Angara na rozdíl od Amuru za zimu nezamrzla). Nevím, proč jsem si myslela, že Amur je mohutná svižně tekoucí řeka (….možná je rychlá jinde, protože už název Amur vznikl od evenkského názvu Momur – což vzniklo od nanajského názvu Mongu, Mongbu = „velká řeka“, „silná voda“. Ovšem někdo to jméno zkomolil na Omur, a proto Amur)… opak je pravdou…řeka je v Chabarovsku pěkně líná.  To ale s sebou neslo i své výhody. Mohli jsme se projít po zamrzlé řece. Před námi ostrov, za zády se nám otvíral podvečerní výhled na město. Paráda! Jen jsme si nepřipadali, že jdeme po ledu…až jsem se chvilkami říkala, že je to pěkně trapný:-D – že je to úplně stejný jak chození po souši…!

Rozlohou je Chabarovsk větší než Irkutsk, má ale úplně jiný vzhled než Irkutsk. Irkutsk je více méně na rovině. V Chabarovsku si připadáte jako na horské dráze. Z našeho bydliště do centra jsme museli překonat snad 4 kopce. V samotném centru si pak připadáte jak v San Francisku. Kopec sem, kopec tam…jak oni to tu dělají, když nasněží?? Ale oni na to určitě nějakou taktiku mají. S kopcem a dopravou máme jednu úsměvnou historku, když jsme poslední den večer jeli na vlakové nádraží a odtud putovali dále na samotný okraj kontinentu. Vydali jsme se na nádraží tramvají. Plán dobrý. Jen tramvaj nebyla v nejlepší kondici a tak se nám přihodilo, že ve strmém kopci postupně zpomalovala, zpomalovala, kola zahvízdaly, paní řidička zoufale několikrát zazvonil trdn-trdn a po marné snaze vydrápat se alespoň do poloviny kopce to vzdala a zastavila. Načež paní vylezla ze své kabiny a začala se všech cestující ptát, zda cítí nějaký zápach. Co? Oheň? Otevřela poklop, pod kterým se nacházelo nevím co…každopádně odtud malý dým skutečně vyházel. Ale zatím nehořelo. Tak paní povídá lidem okolo vytvořeného otvoru v podlaze: „Koukejte, zda uvidíte oheň. Zatím zkusíme ještě chvilku jet.“ Po minutě jsem podle reakcí lidí poznala, že se tam skutečně nějaké jiskřičky objevují….tak jsme tedy zastavili nadobro. Po několika minutách dorazila další tramvaj, navštívila náš druhá paní řidička – slovo dalo slovo, dámy daly hlavy a síly dohromady, připevnily nějakou lať mezi naší tramvaj a tramvaj za námi a jednoduše nás tramvaj za námi dotlačila až do vlakového nádraží. Zde bych ještě chtěla ocenit tvůrčí činnost a racionalitu paní tramvajaček – nikdo žádnou pomoc nevolal, pomohly si samy!!

Vraťme se ale zpět k městu. Co můžete ve městě vidět kromě kopců?  Nečekejte žádný přehršel památek, přesto jsou tam místa, která stojí za vidění a prožití. Samotné centrum není nijak obrovské. Je to v podstatě jedna ulice Muravjovu-Amurskému, která začíná na nábřeží Amuru a končí náměstím Lenina.

Na bulváru Muravjovu-Amurskému jsou velice pěkné budovy, které oko architektů ocení J V Chabarovsku je přes 30 staveb, které jsou zapsány do seznamu státních architektonických památek. Což jsem se vše dozvěděla až poté, co mi náš hostitel věnoval knihu o architektuře Chabarovsku, ve které jsou detailně popsány osudy budov a jejich majitelů…super věc!  Ale i bez té knihy jsem měla podezření, že se procházím kolem velice vzhledných honosných budov. Ulice Muravjovu-Amurskému je považována za nejstarší ulici města. Můžete tam tedy najít nejstarší budovy (pol. 19.st.) celého Chabarovsku, charakteristické červenými cihlami.

Pokud se procházíte po nábřeží Amuru, můžete se vydat od Kostela Znovuzrození Krista (Спасо-Преображенский собор), někde jsem si přečetla že je to údajně pátý nejvyšší kostel v Rusku (měří 96 m – někde píšou jen 73 m) a dojít k soše zakladatele města, hraběte Muravjovu-Amurskému. Muravjov-Amurský byla osobnost význmaná nejen pro Chabarovsk, ale pro celou Sibiř a potažmo Dálný Východ. Gubernátor Východní Sibiře se zasloužil se o osvojení Dálného Východu. A pokud mluvíme konkrétně o Chabarovsku, Muravjov-Amurský poté, co se v pol. 19.st. zasloužil o vrácení Amuru Rusku, začal nazývat první města či spíše osady po významných průzkumnících Sibiře, např. vznikly osady Děžněvo, Moskvitino, Chabarovka – později přejmenována na Chabarovsk. Jerofej Pavlovič Chabarov byl tedy průzkumník Sibiře a Dálného Východu a v pol. 17.st. podnikl velkou expedici na ř. Amur. Když už jsme v té historii (teď můžu dělat chytrou, páč jsem ve Vladivostoku objevila skvělou středoškolskou učebnici o historii ruského Přímoří…:-P), tak si jen uvědomte, že 17. st. je pro Sibiř veledůležitý, protože tehdy si zvídaví lidé v evropské části Ruska uvědomili, že za Uralem taky existuje život a podnikaly ohromné expedice spojené se zkoumáním a posléze osidlováním nových území…logicky kolem řek, takže ani Amur nebyl výjimkou. Amur  navíc byl odnepaměti hraniční řekou od území Číny.

Chabarovku založili 30.5.1858 jako vojenskou osadu. A pak se více než 40 let osada přetvářela na město a v r.1893 vzniklo město Chabarovsk.

Pokud se vyšplháte z nábřeží nahoru na začátek ulice Muravjovu-Amurskému, před vámi se otevře náměstí, vlevo stojí Kostel Nanebevzetí Přesvaté Bohorodičky a vpravo pak památník hrdinům občanské války na Dálném Východě 1918-1922. Pokud chcete jít pěšky, můžete (čeká vás půlhodina chůze) nebo nasedněte na autobus a dovezte se na náměstí Lenina. Tam na vás čeká opět Lenin v celé své kráse! Plus v zimě tam jsou opět ledové a sněžné sochy. Proběhl tam festival sněžných a ledových soch…takový festival probíhá i např. v Novosibirsku a i v Listvajnce na Bajkalu. Malé atrakce pro místní i pro turistyJ

A největší atrakcí, o které se mluví ve všech průvodcích, je chabarovský most přes Amur – jezdí po něm auta a vlak. Pěší mají vstup zakázán. Most je mimochodem na bankovce s hodnotou 5 000 rublů. Na bankovce jsem ho tedy viděla, ale chtěla jsem ho vidět na vlastní oči. Předposlední den v podvečer jsme se tedy vydaly nejdříve autobusem kamsi dohře, odkud jsme přes spoustu garáží a podivné sídliště dorazili do nedostavěného baráku. Tam jsme se po schodech vyšplhali na „střechu“ (rozuměj poslední nedostavěné patro) a před námi se otevřel kouzelný výhled na město a most v celé své kráse. Jenže foukalo, ochlazovalo se a tak jsme se po 20 minutách vydali zpět někam do tepla..vzali jsme to přes obchod, koupili ingredience na večeři (smažák jsme usmahly! – chutnal jim! Ještě aby neJ) a pívo a za tmy se vrátili domů – vymrzlí, ale nabažení krásným netradičním zážitkem ze zapomenutého kouta města.

Pijte vodku s Leninem – nebudete litovat! 

V Chabarovsku jsme strávily 4 celé dny  – středa až sobota. Ty dny se nám podařilo strávit ve společnosti místních neruských Rusů. Mně aspoň připadalo, že to jsou lidi, kteří se minuli národností a náleží jim spíš místo někde, kde si jich budou vážit. S nimi jsem si připadala, jako bych se přenesla do Čech, mezi své lidi, mé kamarády. Prostě jsme se cítila jako doma, což mi pomohlo prožít dny v Chabarovsku s chutí a v pohodě.  Dny se nesly v duchu procházek, jídla a večerních setkání s kamarády našich hostujících. Ocitly jsme se ve skupině alternativně smýšlejících lidí. Pro mě nadpřirozený úkaz v ruské společnosti. Poprvé za mé návštěvy Ruska a pohyb v ruské společnosti, jsem potkala lidi sobě skutečně blízké. Žila jsem s lidmi nadanými. Lidmi uměleckými. Architektura, graffiti, krátkometrážní filmy, kapela, fotografie, cestování (vášeň pro Kamčatku). Byli tam kluci, se kterými byla normální řeč, a nesnažili se vám přesvědčit, že Rusko je jediná země na světě a že oni jsou ti jediní, které byste se měly, dámy, vzít. Celé čtyři dny jsme měli o čem mluvit. S celou partou. Všichni byli ohromně pohostinní, otevření, milerád s námi poseděli, popili. Poslední společný večer se nesl v duchu karetních her – v Chabarovsku jsem poprvé hrála hru „Durak“ a Eva, Dima, Stěpa i Petra hráli poprvé ferbla. Všichni byli úplně u vytržení z našich mariášových karet! Vozím je všude, ale ještě nebyla vhodná příležitost je použít. Jen tak mezi řádky podotknu, že jsem s nimi hrála nejdelšího ferbla v životě! Už jsme se ve 3 h ráno nemohli příliš soustředit..:-)

O to lehčí vše bylo, když jsme s nimi mohli mluvit rusky….angličtina pro ně dobrý, ale ruština lepší. My si získali je, oni si získali násJ

Při hovorech s nim jsem měla pocit, že být nemainstream s sebou nese jisté těžkosti…v kulturní alternativní sféře se moc nemůžete prosadit, protože na to společnost není připravená. Neexistují kluby, které by takové lidi slučovaly. Parta našich teď už přátel, ale proti společnosti nijak nebojuje, jen ji trochu provokuje. Nesnaží se něco měnit… Přesto ale, co se mi na nich líbilo nejvíc – svoje záliby nijak nezatracují, dělají umění s chutí, pro sebe a své přátele. Žijí spolu, podporují se, a kdo ví? Třeba se jednou vydají do Evropy nebo Ameriky (žase naučí anglicky…).

Spoustu jsem toho neřekla, něco se říkat nedá, jen koukat na fotky a vzpomínat. Promiňte mi toJ…ale povím vám to pak naživo. To bude lepčí!

Z Chabarovsku jsem si odvážela:

  • Zážitky z akcí se skvělou partou Rusů.  Kdo z vás se může pochlubit, že pil vodku s živým Leninem (na Lenu se nedá zapomenout:-)
  • Potvrzení  toho, že dobří, upřímně milí a veselí lidé přeci jen stále existují…a že existují na Sibiři! Tolik smíchu jako s nimi jsem doposud nezažila s lidmi v Irkutsku…
  • Plný slovníček slov, při kterých se i v češtině rdím! A víte, že existují speciální výrazy pro pivo v lahvích 1,5 a 2,5 litru? Jak jsme poznaly ve Vladivostoku, jiný kra, jiný mrav….v Chabarovsku mají jiný slovník než ve Vladivostoku…
  • Poznatek o tom, kdo je to „gopnik“ a co byly „germánky“. Víte to?:-P

Teď už ale opusťme Chabarovsk a jeďme do Vladiku…cestujeme přes noc. Vyjíždíme v 7h večer. Na nádraží nás doprovází  5 nám věrných kamarádů, poslední smích, vzpomínky, opakování nových slov (:-P) a už je čas jet. V 11 ráno nás čeká velké pulzující město, ve kterém vlak už dál nejede…

… cesta na kraj světa!

27. leden, 6:57. Vlakové nádraží v Irkutsku. Unavené, nevyspalé, natěšené opouštíme Irkutsk dálkovým vlakem s trasou Penza – Vladivostok, se zastávkou v Chabarovsku…Čeká nás třídenní vlakové putování sibiřskou tajgou. Projedeme 6 ruských regionů, dvě časová pásma (první hodinu jsme si na hodinkách přičetli ve městě Чита, druhou hodinu pak ve stanici „Облучье“ – poslední delší stání před naší první cílovou stanicí v Chabarovsku).      

Z Irkutsku do Vladivostoku se můžete dopravit několika způsoby: pokud opomineme možnosti pěšky, na kole, na lyžích či trabantem, schůdnými (a rozumnými) možnostmi se jeví vlak a letadlo. Asi vás nepřekvapí, že s ohledem na náš rozpočet a na naši touhu zažít pravé dobrodružství (ano, uznávám, že v letadle bychom asi zažily ještě větší dobrodružství, kdy by náš adrenalin možná vystoupal na neúnosnou hranici) jsme si pro svou cestu zvolily vlak, konkrétně platskart. Všem, kteří si chtějí projet Transsib vřele doporučuju právě platskart. Z několika důvodů: levná jízdenka, větší bezpečí (pokud jedete v méně než ve čtyřech, nemáte jistotu, s kým budete sdílet kupé – a být v malém uzavřeném prostoru s neznámým divným člověkem tři či více dní může být docela vopruz….navíc se v kupé dají dobře zavřít dveře, takže pak s trochu i můžete bát. Tím samozřejmě nechci mluvit o vlaku jako o kriminálním prostoru, ale v platskartním vagonu zkrátka víc lidí víc vidí!!), více zábavy (po dni cesty se nám podařilo na cestě tam i zpět vytvořit se spolucestujícími příjemnou skupinu, se kterou se pěkně cestovalo). V ČR se raduje, jak v ruských vlacích jezdí všemožní možní i nemožní lidé, převážejí haldy oblečení, jídla, kozy, ovce a já nevím co ještě… V platskartě rozhodně ne! Je ale možné, že na krátkých lokálních trasách (v tzv. společných vagonech) se to skutečně může stát…nevím, zatím jsem žádné ovce nepotkala…   

Jelikož jsme chtěly navštívit Chabarovsk, vydaly jsme se po trase Transsibiřské magistrály. Po trase, po které se vozí většina cestovatelů po Rusku. Po trase, která spojuje evropské Rusko s ruským dálným východem. Přesto, kdo se chce projet po „nekomerční“ trase, může zvolit z Krasnojarsku Bajkalsko-Amurskou magistrálu, která vede přes Severobajkalsk a např. Komsomolsk na Amuru. My jsme ale zvolily klasiku, protože: Chabarovsk a protože přímý spoj z Irkutsku.  

Pro lepší představu o Transsibiřské magistrále uvedu trochu čísel. Praví dobrodruzi z Moskvy (centrální vlakové nádraží v Moskvě) do Vladivostoku (Jaroslavské nádraží) překonají vzdálenost 9 298 km. A ti dobrodruzi, kteří se zastaví v Irkutsku na pár dní (či na několik měsíců) urazí z Irkutsku do Vladivostoku „pouhých“ 4 080 km. Z Moskvy dojedete do Vladivostoku za 7 dní, z Irkutsku do Chabarovsku za 3 dny (plus minus pár hodin) a z Irkutsku do Vladivostoku za cca 3,5 dne. Pro přesné údaje můžete nahlédnout do rezervačního systému ruských drah www.rzd.ru a tam si najděte více o cestování vlakem po celém Rusku. 

Mise: neumřít hlady a žízní

Před několikadenní cestou ve vlaku vás samozřejmě trápí několik věcí: Co vlastně ty dlouhý dny ve vlaku budete dělat? Co když chytnete divný spolucestující? (-> ukoušete se nudou a možná zažijete nepříjemnou cestu) …. Jak budete udržovat základní hygienu? (-> blbě!)….No a pak samozřejmě přichází otázka: Co budete jíst?? Pryč jsou doby, kdy v platskartních vagonech seděli staříci v kožešinových čapkách, popíjeli vodku, pojídali špek a aromatické nakládané ryby a povídali historky z války a z divoké tajgy…(to si myslím, že se o Transsibu tradovalo – pokud se mýlím, omlouvám se….třeba jsem takovou představu měla jen jáJ). V 21. století přišla doba čínských nudlí, instantních polévek, bramborových kaší a dalších všemožných instantních-jak bych to řekla slušně-dejme tomu pochutin.  Tímto stylem teď cestuje drtivá většina lidí. Nakoupí si tunu čínských nudlí s příchutí kuřecího masa aliaz glutamátu a vyrazí na cestu. Toho jsem se děsila jak čert kříže. Dost dlouhou dobu jsem si lámala hlavu, jak přežiju tři dny bez vařeného domácího jídla. Pak jsme daly s Evou hlavy dohromady a vydumaly jsme spásné myšlenky:  usmažíme řízky (ty se tu staly po vánočním večírku fenoménemJ) a uděláme těstovinový salát. To nám vydrželo na den a půl. Přeci jen jsme se bály, aby se nám to nezkazilo v tom teple (vagony nejsou nijak větrány, takže kromě jemného smrádku je vám taky pěkný teplíčko-topení fachá spolehlivě a lidé hodně dýchají). Dále jsme se vybavily vařenými vejci, šiškou novosibirského salámu, ovocem a trochou zeleniny, kyselými okurkami, chlebem, instantní bramborovou kaší (ta kupodivu šla – nepatrná příchuť brambor tam byla) a pár pytlíky slavných čínských a korejských nudlí (snědla jsem jedno balení, po kterém mi bylo celý den šoufl….)  taveným sýrem, kečupem a hořčicí. A ke snídani jsme si napakovaly instantní ovesné kaše. Ve výsledku to dopadlo tak, že jsme měly napakované tři igelitky s jídlem (počítáno pro dvě osoby!) a ve vlaku jsme si udělaly pěkný hody. Hlady jsme netrpěly!

Pokud vám náááhodu dojde jídlo nebo máte mlsný jazíčky, můžete si koupit pirožek či vařené vejce u bábušek na stanicích, kde se dělají větší pauzy (20-30 minut). Na úseku kolem Bajkalu pak můžete zakoupit omula – bajkalskou nasolenou, uzenou lososovitou rybu.   

S jídlem je úzce spjato pití. To je na tak dlouhé cestě veeelmi důležitéJ Ve vlaku je úžasným vynálezem nádoba s neustále vroucí vodou v přední části vagonu. Takže si nemusíte brát deset litrů vody a zbytek pít čaj. My jsme si tedy koupily vodu a čaje. No a pak nesmí chybět na dlouhé večery pivo a co by to bylo za Rusko bez vodky. No pěkně jsme si to rozplánovaly…nic z pití nezbyloJ Cestu zpět jsme si ozvláštnili vladivostockým pitivem s názvem „Kapitánský rum“. Joo ještě že je ten oceán tak velký…jinak bych se bála, že kolem Ruska bude extrémní četnost potopených lodí… holt by kapitáni nezvládli kočírovat své koráby. Kapitánský rum doporučuji jako dárek z Vladivostoku! Nikde jinde v Rusku ho nekoupíte (tedy my jsme ho zatím nikde jinde neobjevili…)

Ségry s „babuškou“ jedou na výlet

Ve vlaku můžete dělat jen pár věcí – spát, jíst, pít a pokud máte síly, můžete se zaobírat intelektuální činností jako je četba či manuální činností jako je pletení, vyšívání atd. Já jsem se zmohla na tu intelektuální část, Eva na manuální. Upletla si šálu. No a co mě v platskartě bavilo nejvíc, konverzace se spolucestujícími…pokud neumíte rusky, nevadí. Rusové jsou komunikativní a nevzdávají poznávání cizinců pomocí mimiky a gest. Pokud ale ovládáte ruštinu, během dlouhých tří dnů poznáte spoustu lidí, jejich osudy (které mimochodem byly někdy docela drsné a smutné) a jejich příběhy ze života…Na cestě na východ jsme se setkaly s devatenáctiletou holčinou evangelickou misionářkou, která už několik let cestuje spolu se svým tříročním synem po Rusku a hlásá z Bible. Téměř celou cestu nám z Bible předčítala a všem okolo říkala, že pít alkohol a kouřit je hřích. Načež se Eva několikrát vzdálila vykouřit cigaretu a pak jsme si otevřeli pívo na dobrou noc…Pak jsme tam narazily na vojáky. To je kapitola sama o sobě… Či na chlápka z Azerbajdžánu, který jel z Chabarovsku ze svatby do Ussurijsku… No a když jsme se začaly nudit, začaly jsme se bavit tím, že jsme nově příchozím tvrdily, že jsme z Irkutsku. Ani nám to nikdo nevyvracel, načež jeden chlápek se na mě s Evou podíval a zeptal se nás, jestli jsme sestry? Načež se nás pak naši spolucestujcí vojáci zeptali, kam jedeme s naší „babuškou“ (rozuměj, paní, která s námi sdílela čtvrtou postel v naší platskartové kóji – starala se o nás jak o dcery, často jsme si povídaly a střežila nám naše věci…)?? Nojo, rodina se vydala na výlet!

Suma sumárum: když jsem si poprvé uvědomila, že opravdu budu cestovat 3 dny ve vlaku (do Irkutsku dokonce téměř 4 dny!!), řekla jsem si, že už jsem se skutečně zbláznila… Pak ale když nasednete do vlaku, ustelete si postýlku, seznámíte se s neznámým prostředím, pojíte, popijete, pokocháte se krásnou divokou krajinou za okny (no tedy..pokud máte štěstí a okna nejsou zamrzlá…), všechny obavy z vás spadnou a jen si užíváte ten pocit, že vy nic neděláte a vlak za vás překonává neuvěřitelnou vzdálenost několika tisíc kilometrů… ubíhající kilometry jsem si obzvláště  uvědomovala v noci, kdy celý vagon spal, seděla jsem u okna, pila jsem pivo, hleděla do temné noci, (na cestě zpět jsme byly odměněni výhledem na oblohu doslova posetou hvězdami – paráda! a  poslouchala dunivý zvuk tdn-td, tdn-tdn, aliaz „vlakové techno“ (jak řekl jeden Rus,jehož vášní je HC, techno a podobné těžké hudební kousky)…

…a v úterý v 23:00 (s hodinovým zpožděním) jsme se ocitly na nádraží v Chabarovsku. Tam naše dobrodružství začalo či pokračovalo?

To be continued soon…

 

     

…nebyla to jen obyčejná hlava…

…byla to hlava Leninova! Ano, tušíte správně. A kdo netuší, tak vám to beztak prozradím. Cílem našeho dalšího sibiřského výletování bylo hlavní město Burjatské republiky Ulan-Ude, dříve zvaný Verchneudinsk, město nad ř. Uda.

Středa 7.11. 17:10 moskevského času. 22:10 času irkutského. Teplota vzduchu minus 10. Vlakové nádraží je zahaleno mrazivým oparem smíchaným s vlakovým dýmem. Na peróně chodí mladí, staří, děti, starci, oškliví, hezcí, čistí, špinaví. My se řadíme mezi ně. Jsme tu ze stejného důvodu, abychom se přepravili do Ulan-Ude. Tam vlak končí. Jedeme pouze lokálkou, která zatím urazila „pouhý“ jeden den. Na vlakovém nádraží se stírají veškeré sociální rozdíly – vlak v Rusku totiž představuje základní dopravní prostředek na překonávání dlouhých vzdáleností, a proto tam můžete potkat opravdu kohokoliv.

Před každým vagonem stepují v modrých pláštích „děžurné“. Kontrolují jízdenky. Datum. Čas. Jméno. Číslo pasu. V pořádku. Můžete vstoupit. Máme lůžka hned u vchodu do lůžkového prostoru (pozn. doporučení: pokud budete jakožto cizinci – na nádraží na to mají čuch, ani nejlepší ruštinou je neoblafnete, protože když ukážete pas, vše se provalí – cizinec!! – kupovat jízdenky, dejte si podmínku, že nechcete u záchodů ani odpadků – „ni u tualeta, ni u musora“). Máme jízdenku „platskart“ – cca 50 lůžek v jednom vagonu, jeden obrovský otevřený prostor. Soukromí máte, ale kupé se zavíracími dveřmi to není…avšak to nám nevadilo, osobní dokumenty a peníze schraňujete pod polštářem pod hlavou. Kupé jen pro zhýčkané zbohatlíky:-P (je cca dvojnásobně dražší než platskart a je se stejnými službami, tzn. s ložním prádlem, polštář, deka a parádní měkká matrace – lepší, než kterou jsme měli na začátku našeho pobytu na koleji).

Uléháme ke spánku něco málo po 11 (po baletu, který jsme ještě večer absolvovali nás bolí těla jak psy, ale když se můžete natáhnout na měkké podložce, tak jste spokojeníJ). Vlak ujíždí noční krajinou. Občas někoho zaslechnu, jak si jde pro horkou vodu ze samovaru. V 6:00 mě budí Marijke a Ducha (naše korejská kamarádka) jako posledního člena ve vagónu. Dobré ráno! Máme půlhodiny do konce. Vstávat. Svléci povlečení, odevzdat, posnídat sušenku a v 6:30 vlak zastavuje na nádraží v Ulan-Ude. Tak jsme tu, holky!!

P1170259a

Ještě ale nejsme v úplném cíli – teď musíme najít hostel. Mapa v Lonely Planet mě zklamala, ztratila jsem se hned po 10 metrech po výlezu z nádraží. Co by to ale bylo za dobrodružství, kdybyste se neztratili…že?J No takže jsme vylezli na špatné straně nádraží…jediný možný způsob, jak se dostat přes koleje byla nejbližší lávka (jak jsme později zjistili, byla pouze pro personál), ale dobře to dopadlo. Pak jsme si obešli celé náměstí Sovětů a po půlhodinové procházce v mrazivém ránu jsme dorazili do hostelu Ulan Ude Travelers House…můžeme pokračovat ve spánkuJ V půl 8 po nás nikdo nemohl chtít, abychom byly vzhůru…v zimním Ulan-Ude se totiž začíná žít až kolem 11. Z čistě praktického důvodu – je zima.

Cesta kolem světa

Hostel vede mladej týpek Denis s manželkou. Mají jeden obrovský byt, který přestavěli na hostel. 2 pokoje pro „backpackery“, jeden pokoj pro něj s manželkou. Obývák pro všechny. Kuchyň pro všechny. Byl to první Rus, který mluvil plynně anglicky. Thumbs up! Bydlení v takovém hostelu fungovalo na plné důvěře. Nepředkládali jsme žádné dokumenty o naší identitě (to už se mi asi v RUSKU nikdy nestane). Platili jsme až když jsme měli náladu. Nikdo nikam nespěchal…upřímně jsem z toho byla v šoku. Po několikaměsíčním omezování základních práv a svobod jsem měla pocit, že se na pár dní mohu nadechnout.  Nemusím se dožadovat, zda mohu projít bez „propusku“, zda mohu přijít po půlnoci. Zda se mohu napít vody či uvařit čaj. Ihned jsme se tam cítili jako doma a posezení v křesle v obýváku s knihou o Burjatsku či Bajkalu jsem si náležitě užívala.

Během 4 dní, co jsme tam strávili, jsme se setkali s 8 mladými lidmi, kteří cestovali po Transsibu. Holka z Chille. Pár z Anglie. Holka z Kanady (původem Filipínka) a Fin, kteří se potkali před několik lety v Africe a teď se domluvili, že spolu pocestují kolem světa. Kanaďanka cestovala sama do Finska, kde nabrala Fina, aby spolu mohli nasednout na Transsib. A poslední den přijela holka z Irska a pak dvě Angličanky. Všichni měli stejnou počáteční trasu. Nástup v Petrohradu na magistrálu. Pak se zastávkami v několika městech (všichni se stavěli v Irkutsku, odkud si udělali výlet na o.Olchon) pokračovali do Ulan-Ude. Tam (nebo v Irkutsku) si zařídili vízum do Mongolska a z U-U pak cestovali do Ulan-Baataru a dále za teplem. Peking, Japonsko, Nový Zéland či Austrálie a dále kolem zeměkoule. Všichni si dávali cestu kolem světa…a co na to Willi Fog?

Bylo to hodně zvláštní. Potkat lidi z civilizace. A ještě většinou po několikatýdenním putování vlakem. (někteří cestovali ještě déle, než se dostali na magistrálu). A ti z civilizace byli překvapení, že nás (studenty v Irkutsku) potkávají – že potkávají stejné blázny jako jsou oni. Povětšinou měli s Rusy dobré zkušenosti – je to prostě jen o tom, jak v té či oné zemi k místním domorodcům přistupujete.  Respekt a pokora jsou důležité. Ačkoliv to není někdy úplně jednoduché ten respekt projevovat…když ho neprojevují ti domácí…

Ulan-Ude

Je hlavní město Burjatské republiky. V Západním Zabajkalí, na pravém břehu řeky Selengy, při ústí do ř.Uda. Ulan-Ude je v nížině, kolem můžete vidět pohoří Chamar Daban a Ulan-Burgasy. Dříve město neslo název Verchneudinsk (od 1666 do 1934)). Město profitovalo zejména z polohy, bylo součástí čajové stezky z Číny.

Město se skládá ze dvou částí – dolní a horní. Dolní město je historická část, s nákupní zónou (ul. Arbatská – parodie na moskevský Arbat), pravoslavné kostely. V horním městě dominuje sovětská zástavba a především náměstí Sovětů s největší hlavou Lenina na světě. A jelikož je v Burjatské republice, musí mít burjatský rys…je šikmooký.

P1170268a

Hned vedle náměstí stojí nově zrekonstruované Divadlo opery a baletu ze stalinistické doby. Sovětské symboly, revoluce, Lenin – to vše na stropní výzdobě chodeb i hlavního sálu. A Leninovo heslo překrásně zrenovované: „Umění patří všem. Musí zakořenit i vnehlubších vrstvách pracujících skupin.“ V divadle jsme shlédli  Labutí jezero. Kdyby ruské publikum nebylo tak nevychované a nemluvilo po celou dobu baletu, zážitek by byl lepší. Ale přesto pěkně zatančené. Sice baleťáci byli hotoví princové jasoňové, ale co už…nikdo není dokonalý! Nečekejte, že v Ulan-Ude budete ohromováni pamětihodnostmi. Strávit v něm ale jeden den je příjemné. Je to taková velká vesnice, ačkoliv má skoro stejně obyvatel jako Irkutsk, má naprosto odlišný charakter. Cítíte tam takový burjatsko-mongolský buddhistický klid…

Pokud vyjedete maršrutkou 97 nad město, k buddhistickému Rinpoche dacanu, otevře se před vámi parádní výhled na celé Ulan-Ude (až tehdy spatříte, že to je velké město). Rinpoche dacan představuje jeden z burjatských chrámů tibetské větve buddhismu (tzn. služby se zde vedou v tibetštině a všeobecně uznávají tibetské učení buddhismu). Dacan je nově postavený, ale jeho návštěva stojí zato.P1170416a

Ivolginský dacan. Tak se jmenuje nejvýznamnější buddhistický chrám v Rusku. Zase se tam dostanete maršrutou, ovšem ne tak lehce. První maršrutka vás odveze do Ivolginsku. Tam čekáte na maršrutku přímo k dacanu. Jak dlouho čekáte závisí na tom, jak rychle přijede váš vůz. Jízdní řád není. Zastávka spočívá v hloušku lidí, kteří netrpělivě stepují u zasněžené silnice. Sněží. Mrzne. Už to lepší nebude… všichni tam čekají se stejným očekáváním. Až budou odvezeni ke chrámu, budou moci vzdát holt lamovi Itegilovi a podstoupit rituál obcházení kolem chrámu a otáčení cylindry a obcházení suburganů. Po příjezdu si rychle uvědomíte, že je to místo opravdu centrem. Centrem turismu. Stánky, bábušky, stánky s buddhistickými cetkami. Za focení musíte zaplatit. Sorry, neplatím. Takhle si „lamové“(buddhist. mniši) přivydělávají na živobytí. Při vchodu do areálu ovšem zapomenete na suvenýry a platby a můžete se oddat rozjímání a planění tužeb při obcházení rituálních míst. V centru areálu dacanu stojí centrální chrám, Chrám Hambo Lamy Itigilova, ve kterém se uchovává tělo lamy Itigilova. Ten před smrtí vyslovil přání, že chce být pohřben v pozici, ve které zemře. Zemřel v pozici lotosového květu. V r.2002 byl exhumován a k překvapení všech jeho tělo bylo zachováno, nerozloženo. Chlupy na těle prokazovaly aktivní růst. Proto ho všichni Buddhisté začali uctívat a sjíždějí se za ním z celého světa. Tělo je vystavováno jen šestkrát do roka. My ho tedy neviděli, ani dovnitř chrámu jsme se nedostali.

Vedle hlavního chrámu je další, menší. A nám se povedlo dostat se na jeden obřad – Očištění. No…jak to jen říct. Nebyli špatní, to nemohu říct. Ačkoliv provedli všechny možné předobřadní rituály, jejichž význam jsem ještě nestačila zjistit. Zapálení svíček, poklonění se Buddhovi a obrazům Lamů, přinesení jakéhosi jehlanu z vosku, který ke konci motlitby odnesli a odhodili kamsi do závěje atd., na jedno zapomněli – vypnout mobilní telefony. V průběhu obřadu (uprostřed motlitby) ten či onen lama volal svému příteli lamovi (no byli to pěkný lamy), o čem hovořili, nevím. Mluvili tibetsky nebo burjatsky. Přesto na konci obřadu (po hodině a půl) jsme se očišťovali a přivolávali k sobě energii. Myslím, že jsem energii nasála. Bylo to zvláštní…Kdyby tam pořád netelefonovali, možná bych jí přijala ještě více. P1170503a

6 km od Ulan-Ude pak uprostřed lesů, se na opuštěném místě nachází Etnografické muzeum. Jestliže u Irkutsku je Etnografické muzeum Předbajkalí (Talcy), pak u Ulan-Ude je představen život v Zabajkalí. Kromě domečků si tam také zajdete do maličké zoo, kde si můžete prohlédnout velblouda (ano, velblouda…kdysi to bylo jedno ze zákaldních domácích zvířat, které Burjati chovali…to si asi nejspíš přinesli z Mongolska), jaka, vysokohorskou krávu, červeného vlka či pořádného méďu. Kromě velblouda, všechny tyto živočichy můžete potkat ve volné přírodě u Bajkalu či pouze v Burjatské republice.

Z U-U jsme odjížděli v neděli 11.11. po poledni. 7hodinová cesta přes den vyžaduje hodně jídla, trpělivosti a knih. A her, ale když je s vámi nikdo nechce hrát, tak s tím stejně nic nezmůžete. Aneb jak se izolovat od lidí – nacpat si sluchátka do uší a psát smsky. Ach, jak já nenávidím současný trend svých vrstevníků…jsem asi divná.

Když se ve vlaku trochu pospíte, můžete se dobré tři hodiny kochat pohledem na Bajkal. Mráz skutečně vytvořil divy, omrzlá stébla trávy, vyrvané ze země kořeny stromů. Z vody stoupá pára. Na břehu občas zahlédnete lidské stopy v místech, kde byste je nečekali. Šest hodin. Začíná se stmívat.

Jezero osvětlené zapadajícím slunkem je skutečně překrásný zážitek. Chci to vidět znovu a znovu. Bajkal, má droga. Vlak tiše ujížděl místy, kde můžete potkat i medvěda i vlka. Není to krásné, že taková místa stále na zemi existují??